Tajemství vílího znamení

Slepá lučištnice

Jenaře připadalo divné, že Rittu nikde neviděla, ale v tom mumraji, který se rozpoutal po čerstvých rozkazech od Tanaloma, se ani moc nedivila. Ostatní označení zběsile pobíhali sem a tam a balili všemožné věci na cestu, z jejich tváří se při tom dalo vyčíst, že odejít bojovat ke kráteru se rovnalo sebevraždě. A kvůli brzkému odhalení, jak jim sdělil ten krásný elf s fialovýma očima, s nímž se setkala už v Mangale, museli vyrazit tak brzo a bez řádného výcviku, aby je Nejvyšší nestihli pochytat a poslat na smrt tak jako tak. Tanalomovu nepřítomnost pak omluvil sdělením, že temný elf se ty ostatní Nejvyšší snažil zdržet, aby jim získal čas alespoň do svítání. Do té doby museli být pryč.

Do Jenary někdo vrazil tak prudce loktem, až spadla a musela si dát ruce nad hlavu, aby si ji chránila. Postavy se kolem ní hnaly, ale ona ani v jedné z nich nepoznala Rittu. Tedy, lépe řečeno, Jenara zkoumala hlavně to, co se nacházelo ve výšce jejích očí, a žádné černé šaty neviděla.

,,Švestičko, kvítečku! Kdepak jsi!" zavolal Wrug na celou chodbu, jenže než mu stihla Jenara odpovědět někdo ji srazil na záda a ona už naprosto nemohla vstát.

,,Sakriš, lidi, uhněte!" pronesl Wrug autorativně a vzápětí rusovláska zaslechla nespokojené mumlání ostatních, když se trpaslík pokoušel prorvat davem kupředu a začít s hledáním Jenary.

Konečně se k ní dostal, chytil ji za ruku a jediným trhnutím ji dostal zpátky na nohy. Na oplátku srazil k zemi někoho jiného ránou do břicha, protože se trpaslíkovi pletl v cestě. Wrug Jenaře vtiskl do náruče vak narvaný k prasknutím a tím, že on jí postupoval za zády a ona před ním, kráčeli pryč z toho zmatku. Vypadalo to poněkud komicky, protože o dost nižší trpaslík vlastně jako obranná clona byl vlastně téměř k ničemu, ale nahlas to Jenara neřekla. Měla radost, že ji někdo směřoval ven z toho mumraje, dolů po schodišti a pak na nádvoří.

,,Nenašla jsem Rittu," popotáhla Jenara, ,,zase se mi někam ztratila."

Trpaslík ji však neposlouchal, byl příliš zaměstnaný hledáním volného místa na nádvoří, nejlépe tak, aby se někdo další nacházel alespoň pět metrů od nich. Když zakotvili v jednom z rohů, přímo pod obloukovitým oknem, Jenara se rozhlédla.

Kousek od jakéhosi pokrouceného stromu ve vzduchu svítil světlemodrý ovál tvořený energií, která byla snad cítit i z místa, kde stála Jenara. Naproti nim přešlapovala skupinka složená ze Sindrela, Cantose a Oremel, na nichž byla znatelná únava, nevyspání a dezorientovanost s tím spojená. Vedle svítícího oválu stáli bez hnutí a téměř i mrknutí oka Phö, Vaula a Xandria. Jenara si nebyla jistá, co se jí na nich nezdálo. Možná za to mohly ty jejich zvláštní oči, ale spíš by vsadila na druhou možnost. Nebo třetí. Myslela si totiž, že buď měli z nedalekého souboje taky strach, nebo jim ulítly včely. Někdo jim možná pokazil plány.

Jenara se ostražitě rozhlédla kolem a i když na nádvoří zase přibylo pár označených, Rittu neviděla. Snad jim něco nezkazila ona a oni ji pak...Ne, dokreslovala si to moc černě. Elfové by přece něčeho tak nečistého nebyli schopní, ne?

Ohlédla se a všimla si, že se k nim už připojil Hifi a něco si šeptal s Wrugem. Už zase. Zamračila se a udělala trucovitý výraz, ale protože jí nevěnovali sebemenší pozornost, přestala s tím. Nádvoří se pomalu zaplňovalo a jako poslední schody sešel Tyr s Brentnem v patách. Jenara zvedla hrdě hlavu a na znamení vzdoru využila Povolávače jako toho, kvůli komu Wruga ignorovala. Jaké bylo její překvapení, když se trpaslíkova tvář stáhla jako bouřkový mrak. Tak silnou odezvu tedy nečekala.

,,Nyní budeme postupovat po jednom," pronesl nahlas Phö a veškerá pozornost se obrátila k němu. Jenaře by to asi vadilo, ale zdálo se, že on se v tom vyžíval. ,,Tento portál nás přenese ke zdi na jihu aeonské říše. Odtamtud budeme bohužel vyrazit po svých, jelikož v Pustině je nestabilní magické prostředí."