Tajemství vílího znamení

Bez šance

Všichni označení sklesle seděli na mramorové podlaze klyadelského paláce. Phö zvedl fialové oči od země a ihned ho probodl nespočet nenávistných pohledů. Jen on a Vaula byli na téhle straně chodby, ostatní se k sobě tiskli naproti. A v tomhle spočívaly jen některé z mnoha aspektů, díky kterým šlo na první pohled poznat, kdo za to všechno hlavně mohl.

Takhle podrobně Phö své plány nepromyslel. Nyní se cítil bezradný. Hlavou mu létaly samé depresivní úvahy; budou se s tak malým výcvikem umět postavit celé armádě stvůr? Měli vůbec nějakou šanci na vítězství? Bolelo umírání? Sice ho napadla myšlenka, že by během procházení Pustinou mohli utéct, ale to by žádalo další přemítání a toho on nyní nebyl schopen. Navíc se mu pořád točila hlava z těch poryvů větru na ulici.

Jediná světlá stránka toho, co vyřknul Rufaas, spočívala v tom, že veškerá vina za vlastizradu spadla jen na Tanalomovu hlavu. Vaula z toho byla očividně nešťastná, protože celou dobu nepromluvila. Ale on jí to neměl za zlé. V téhle chvíli šla slova stranou.

Označení čekali na Thebiny rodiče, královské mágy ohně Nejvyšší Feraii. Oba se dost rozzlobili, když se dozvěděli, jak se jejich dcera zachovala. Že kryla vědomé spiknutí a ještě se na něm podílela. Phö si pamatoval na Thebin prázdný pohled, když se skloněnou hlavou naslouchala jejich výčitkám. Při té vzpomínce poprvé zapochyboval, jestli bylo správné Vaule v jejím plánu pomáhat. Vsadil by se, že kdyby se jí teď zeptal, odpověděla by mu to samé. Ale na vrácení následků bylo moc pozdě.

Dveře se otevřely a hned se k nim upřelo několik párů očí. Tanalom kráčel s Feraiou jako první a Phö obdivoval, že se i se zablokovanými schopnostmi nesli tak hrdě. Rufaas totiž vyžadoval, aby zrádcům byla odebrána magie a poslal je pracovat do dolů u Drax Orientisu. Jako bývalé Nejvyšší je nemohl popravit, takže to vyřešil takhle.

Tanalom se zastavil u nich a Vaula k němu vzhlédla s veškerou pokorou, jaké byla schopná. ,,Vaulo, Vaulo," pravil temný elf zastřeným, smutným hlasem, ,,vychoval jsem tě jako svou vlastní a ty jsi mne zradila. Rád bych věřil tomu, že tě k tomu navedl ten, jež sedí vedle tebe, ale podle Rufaasova nahlédnutí do vašich myslí jsi to byla ty, kdo s tím započal."

Phö nadzvedl obočí. To se jim jako ten aeon přehraboval v hlavě a on to ani nepostřehl? Začínal být na čtení myšlenek alergický. Do jeho soukromí neměl co lézt nikdo kromě jeho.

Vauliny oči se zakalily zadržovanými slzami. ,,Prosím," pronesla sotva slyšitelně. ,,Prosím, odpusť mi."

,,To nelze, Vaulo," pronesl Tanalom, ,,dopustila jsi se velkých chyb. A kdyby jen na sobě, ale ty jsi kvůli své sobeckosti odsoudila i ty ostatní označené."

Phö se rozhodl temnému elfovi za Vaulu vzdorovat. ,,Ale ona to udělala kvůli vám, Nejvyšší," poznamenal drze a Tanalomova pozornost se přesunula k němu. ,,Prý jste se na ni kvůli povinnostem s označenými úplně vykašlal a ona se cítila sama. Rozumíte? Pořád se vám chtěla nějak zavděčit a tak, když mě poprosila, abych jí pomohl, neváhal jsem." Phö pocítil nárůst adrenalinu, ale musel to doříct. ,,Naslouchal jsem jí a povídal si s ní. Něco, co vám zřejmě dělalo potíže."

,,Jak se opovažuješ...," začala místo Tanaloma Feraia, ale on ji zvednutím ruky utišil.

,,Proč...proč mi to tedy nikdy neřekla sama? Proč nepřišla?" zeptal se a Phö poznal, že taky neměl daleko k slzám. Tohle Phöbose téměř dojalo. Takže temný elf Vaulu odsoudil a přitom ji měl rád? Co to bylo za logiku?

,,Protože ona nikdy ve vaší přítomnosti neříká nic podstatného," pronesl Phö, ,,a když už, je u toho nervózní, že vás zklame." Ušklíbl se. ,,A nebo vybuchne, ale to už toho musí mít vážně dost."