Tajemství vílího znamení

Topení náměsíčného

To, že nebyl poblíž své rodné vesnice poznal hlavně podle silné vůně borovic, která ho hned po procitnutí praštila do nosu. Při bližším průzkumu si také všiml své neobvyklé polohy na spaní. Místo aby někde ležel na zemi, tak stál vzpřímeně na nohách na mýtince obklopené již zmíněnými jehličnany. Znenadání se mu vybavil matoucí rozhovor s čarodějkou a skutečnost, že ho očarovala a on ji někam následoval.

Sindrelovi to připadalo podezřelé. Něco málo o Nové magii věděl a bylo nemyslitelné, aby obyčejný vládce živlů zvládnul něco víc než podmanit si jeden z elementů. Co to ta Thebe, nebo jak se to jmenovala, s ním udělala? Nešlo mu to na rozum.

Navíc se zdálo, že ho tady nechala a sama se někam vytratila. Napadlo ho prozkoumat okolí a zkusit najít nějakou vesnici, kde by se zeptal na cestu domů. Protože on neměl ani nejmenší ponětí, kam ho to čarodějka zavedla.

Povšiml si, že napravo se stáčela k mýtině bahnitá cesta, a tak raději vyrazil po ní než se v lese muset vyhýbat stromům. Když se jeho prosté trepky s přezkou zabořily do bahna, zalitoval, že si nevzal nějakou vhodnější obuv. Přešel tedy na stranu cesty a pokračoval dál, dokud nezaslechl podivné šumění. Při tom zvuku cítil, že se mu do žil vlévala uklidňující energie. Rozběhl se a byl si naprosto jistý tím, co uvidí, ještě než se tak stalo.

Před ním z prohlubně mezi u sebe srostlými skálami stékal v ohromných proudech vodopád a při dopadu čeřil hladinu malého jezírka pod ním. Sindrel hned k vodě přiklekl, omyl si obličej a se zaujetím vzhlížel ke krásnému přírodnímu úkazu. Vidět vodní živel pracovat v takovém měřítku pro něj bylo něco úplně nového.

Vzápětí si však uvědomil, co to znamenalo. Takové vodopády se v celé Euphorii vyskytovaly jen nedaleko Envitaru, aby vodou napájely impozantní město vodních elfů postavené ze skla. Schoval obličej do dlaní. Vždyť ta bláznivá čarodějka ho odvedla alespoň den chůze od jeho rodné vesnice! Úplně teď viděl uslzený obličej Zary, když ho s matkou a ostatními dětmi bezvýsledně hledaly.

,,Myslíš na sourozence, Sindreli?" ozval se dívčí hlas a vzápětí se vedle něj na břehu objevila Thebe s chápajícím výrazem. ,,Chybí ti?"

Nevěřícně na ni vykulil oči. ,,Ty se ještě ptáš? Odtáhneš mě skoro až k Envitaru a já jim ani nestihl napsat vzkaz, že o mě nemusí mít strach!"

Poslední slova už skoro křičel, ale s čarodějkou to skoro nic nedělalo. Jenom našpulila rty a sklopila pohled. Tohle Sindrela už vážně namíchlo. Chytil ji za límec rudé uniformy a zatřásl s ní, čímž si zase vysloužil Thebinu plnou pozornost.

,,Nikdy jsem ještě žádnou dívku neuhodil," pronesl a opětoval její pevný pohled, ,,ale pokud mi okamžite neřekneš, kudy se dostanu domů, přísahám ti, že to udělám."

,,Věřím, že jsou to jenom planá slova, Sindreli. S tvojí přísnou výchovou takového přestupku proti bontonu nejsi schopný," konstatovala Thebe a on měl pocit, že mu snad viděla až do duše. ,,A co se týče tvojí otázky, nemohu tak učinit. Už tak mi dalo práci tě dostat sem, takže tě jen tak nepustím."

,,Nemůžeš mě tady držet proti mojí vůli, čarodějko," zavrčel a pustil ji. ,,Nejsem žádný tvůj vězeň, protože..."

,,Jsi jeden z označených vílím znamením," dopověděla Thebe a on už zase tápal, o čem to mluví.

Pokud si předtím ještě dokázal zachovat chladnou hlavu, teď ho popadl neuvěřitelný vztek. ,,Takže označený vílím znamení? Co je to zase za výmysly? Mám už těch tvých řečí tak akorát dost!" zařval jí do obličeje.