Tajemství vílího znamení

Nositel zpráv

Otevřela trávově zelené oči a přivítal ji vřelý slunečný den. Paprsky si razily cestu mezi srdčitými listy lip a Jenara si uvědomila, že se nad ní rozkládalo nespočetné množství korun stromů hojně obtěžkaných listy. Připadalo jí to jako nějaká obří zelená střecha s jedinou chybou. Do téhle by zatékalo.

Mohutným zívnutím se zbavila posledních stop spánku a přemýšlela, kde to vlastně byla. Hlavu měla úplně prázdnou, veškeré kloudné myšlenky se vytratily. Co se to jen včera stalo?

Jako omámená vstala z lůžka spleteného z lýkového dřeva a postupovala kupředu, bosá chodidla se mírně propadala mechu. Procházela mezi stromy a rozmáchlýma rukama se dotýkala kůry každého z nich. Najednou měla pocit, že se jí snažily vyprávět jakýsi příběh. Ne-li její vlastní.

Po chvíli shluk stromů končil a vstoupila na místy ušlapanou trávu, která by jí ale jinak byla tak pod kolena. Skákala po slehlých ostrůvcích až se dostala asi tak do poloviny louky, kde se rozhlédla. A tím jediným pohledem se jí všechno naráz vybavilo.

Jenara sklesle svěsila ruce podél těla. Všechno, co znala, milovala nebo jakékoliv cíle zmizely a ona se cítila dokonale zničená. Rozběhla se přes pláň a zrzavé vlasy za ní doslova vlály. Pospíchala k tomu poslednímu, který ji ještě k něčemu poutal. A přitom ani neznala jeho jméno.

Ten tajemný Povolávač ze včera byl na druhém konci louky skloněný u ohníčku a míchal na něm cosi v kotli. Jenara ho jako velká vlna strhla k zemi a on měl co dělat, aby mu její objetí nerozdrtilo kosti. Pořádně se nadechl až když ho pustila.

,,Je mi tak hrozně," pronesla a po tváři se jí spustily slzy, ,,jako nikdy v životě. Měla jsem možná jedinou kamarádku, co bavilo to moje žvatlání, ale ta se mi taky ztratila, jako všichni. Nikdo se mnou nevydrží, asi nosím smůlu. Proč? Proč zrovna já?"

Povolávač na ni hleděl zaraženě. ,,Posaď se."

Jenara si opodál vyhlédla jedno hezké místo a poslechla, slzy si už zase utírala do rukávu. Povolávač se sklonil nad oheň a do ze dřeva vyřezané misky nabral něco z kotle. Podal to Jenaře, sedl si naproti ní a dal ruce do klína. 

Rusovláska se trochu napila a obličej se jí zkřivil do podivné grimasy. ,,Je to nakyslé."

,,Jen první dojem," odvětil on, misku jí vzal a na jeden lok vyprázdnil. ,,Co tě tak pozoruju, jsi na všechno náhlá, měla bys s tím něco začít dělat."

,,Budu se snažit," hlesla Jenara a začala hrdinně srkat druhou podanou misku.

,,Válka totiž není procházka růžovou zahradou."

Jenaře zaskočilo. ,,Jaká válka?"

,,Odpusť, chtěl jsem ti to celé povědět dneska, včera jsi vypadala ještě víc bídně. No, byla jsi tam v Mangale a mohla jsi si domyslet, že tam hledali ty s podobnými proměnami jako máš ty nebo já. Protože před necelým úplňkem začaly na Hranice chodit výhružné zprávy a u každé takové byla jako bonus jedna mrtvola."

,,Ale fuj, to je hrozné! Kdo by něco takového dělal?"

,,Prý se údajně opět otevřel vchod do kráteru a tamnější stvůrní obyvatelé se dožadují něčeho, co jim patří. Čili chtějí nás. Takže naše milované vůdce nenapadlo nic lepšího než že si nás najdou a pošlou nás na smrt."

Jenaře naskočila husí kůže a spadla brada. ,,Ale tam na náměstí se přece prozradila Ritta! A ona neutekla jako já." Položila si ruku na srdce. ,,Mohla jsem být taky živá oběť!"

,,Ne," prohlásil s ledovým klidem a otočil se k lesu, jako kdyby někoho vyhlížel.

,,Jakto?" zaječela rusovláska popuzena jeho lhostejností.