Tajemství vílího znamení

Hra s nevinností

Pozorovali zamračenou oblohu Fluntaru. Místo na jednom ze žulových kamenů na planině za hradem se stalo jejich útočištěm, kde spolu probírali důležité další kroky. Jejich plán totiž vyžadoval, aby se stále pohybovali na tenkém ledě, ale Phö si nestěžoval. Svým způsobem se mu líbilo riskovat, když přitom navíc ještě může zničit osobu, jež mu způsobila zbytečnou bolest. Sladce se na Vaulu usmál. Tohle mu připadalo vážně lehké.

,,Myslíš, že zvládneme přesvědčit ostatní, aby se zúčastnili naší soukromé výpravy?" zeptala se, zatímco upírala své rudé oči k černým mrakům.

,,Nebude soukromá. Pouze pro vybrané osoby," odvětil Phö nezaujatě. ,,Avšak stále nemohu pochopit, jak se chceš zbavit Thebe a tvého opatrovníka. Je to Nejvyšší, rozhodně něco vycítí."

,,A ví o nás i teď? Ne," odsekla Vaula a sjela pohledem na jeden pokroucený strom nedaleko, ,,navíc, tamto nám pomůže."

,,Neslyší nás, jelikož je kolem nás ta ohnivá clona," poznamenal Phöbos a ušklíbl se. ,,K čemu ta téměř neindifikovatelná věc bude?"

,,Víš, jak jsem se ti tenkrát pokusila přečíst mysl?" pronesla suše, ale v jeho nitru se vzbouřil žár. Jak se opovažovala to znovu vynášet na světlo?

,,Jistě," procedil mezi zuby a vzápětí to pochopil. ,,Rozumím, bylo to něco jako Stará magie. Tvoje moc neovládala živel, ale tvořila něco vlastního."

,,Správně," pronesla Vaula, ,,a vidíš ty tmavé spirálovité útvary na koncích těch větví? Jsou to střípky Tanolomovy temné energie, kterou už v sobě nedokázal uchovávat, tak ji raději zavěsil tam. Avšak každý pokus o získání té moci zabíjí. Stačí pouhý letmý dotek a již nikdy se znovu nenadechneš."

,,Pokud je to tak smrtící, jak říkáš, jak jsi to dokázala ovládnout ty a přesto být vedle mne?" poznamenal Phö podezíravě.

,,Zkoušela jsem to po malých kapkách už od raného dětství. Mé tělo si na tu moc pomalu zvykalo a já tak mohla navyšovat hranici." Vaula se na něj podívala. ,,A pak jsem dokázala věci, které spadají víceméně do sekce Staré magie."

,,Takhle to tedy bylo," vyřešil Phö záhadu, na kterou mu ani Sudičky nedaly odpověď, ,,to by nám ještě mohlo být užitečné."

,,Rozhodně," řekla Vaula, ,,právě s tamtou magií plánuji Tanaloma a čarodějku ohně ománit a uvést do dočasného spánku. A aby jsme nemuseli putovat přes celou Euphorii po svých, vytvořím portál do Pustiny."

,,Chytré," uznal elf. ,,To tedy řeší jeden velmi významný problém. Již jsem si myslel, že se těch, co nám stojí v cestě, budu muset zbavit vlastníma rukama." Usmál se.

Vaula ho zpražila pohledem a vstala. ,,Thebe proveď, co uznáš za vhodné, ale Tanaloma nech na pokoji. Spoustu mne toho naučil a jsem mu vděčná. Je pro mne něco, jak tomu jen ti lidé říkají, ano, rodina." Uhladila si uhlovou řízu. ,,Ty nikoho takového nemáš?"

,,Znám pouze svou matku," hlesl Phöbos a také vstal, takže teď se mohl Vaule dívat do rudých očích. K jeho podivení tam spatřil spoustu vroucích citů, z předchozího rozhovoru spoznal, že patřily Tanalomovi. A nebo to zase jen hrála? ,,Poslala mne do škol a dále se o mne nezajímala. Ani o to, že se mne tam většina ostatních dětí tak bála, že se v mé přítomnosti neodvážily ani promluvit."

,,Lidé jsou zvláštní," pronesla zamyšleně Vaula a seskočila z kamene. ,,Asi proto, že mají život tak krátký, se pořád něčeho bojí a poutají k sobě zbytečnosti. Kdyby svého strachu nechali, cítili by se šťastnější."

Phöbos náledoval Vaulu k pokroucenému stromu a s nimi se přesouvala i ohnivá clona. Phö se zamyslel, kdy si naposledy promluvili bez ní, ale v nějaké nedávné době to rozhodně nebylo. Elfka natáhla bledý prst a její nehet vzápětí pohltila černá hmota, ve které se lesklo snad tisíc drobounkých teček. Připomínaly hvězdy.

Najednou začala Vaulina ruka od doteku s hmotou chytat šedý nádech. Elfka rychle ucukla a sevřela dlaň v pěst. To šedé, co jí stačilo vystoupat až k lokti, se rozdělilo na několik malých částí, které se po chvíli jako kdyby byly z popele, slouply a klesly na kamenitou zemi. Phö sledoval Vaulin zaražený výraz. Znenadání se k němu otočila, škubla zápěstím nahoru a on se vznesl. Začal se, ke své nelibosti, ve vzduchu pohybovat jako nějaká její loutka.

,,Dej mne dolů," zavrčel, ,,jako ukázka to stačí."

Kupodivu ho poslechla, poté se táhle nadechla a chytila za srdce. ,,Je to vyčerpávající," pronesla zastřeným hlasem.

,,Mohu to také zkusit?" zeptal se a oči mu dychtivě zastvítily.

Nečekal na její souhlas. Sevřel dlaň kolem hmoty a tvář se stáhla do bolestivé grimasy. Připadalo mu, že se dotknul ohně, akorát tohle ho ke všemu spalovalo i zevnitř. Navíc svou ruku nemohl odtrhnout. Podíval se na Vaulu a otevřel ústa, jenže z nich nevyšel žádný zvuk. Bolest se rozrůstala do každé části jeho těla a on si jen matně uvědomoval, že se ho Vaula snažila odtáhnout. Tohle ho namíchlo. On nepotřeboval její pomoc. Nikoho.

Najednou oheň přestal pálit. Přešel do příjemných vlnění a Phö konečně mohl pustit hmotu. Odstoupil od ní. S každým nádechem cítil, jak mu pod kůží elektrizovala magie. A taková, po jaké on vždycky toužil. Ta nejtemnější, co byla u samého zrodu tohoto světa. Samou radostí se šíleně rozesmál. Teď teprve poznal, co znamenala pravá svoboda. Moc dělat si, co chceš a kdy chceš. Nebrat ohledy na ostatní a bezohledně si razit cestu na vrchol.

,,Tvé tělo se nerozpadlo v prach," pronesla nevěřícně Vaula a poté vykulila oči, protože se Phöovi dlaně omotaly kolem elfčina krku.

,,Ale zato se cítím tak...znovuzrozeně," řekl se škodolibostí a zesílil stisk.

Znenadání nad sebou zavrtěl hlavou a ruce spustil podél těla. Sklonil hlavu. ,,Odpusť." V duchu si nadával, protože se nechal naprosto unést. Kde byl ten necitelný s vypočítavými kroky? Kam tak rychle zmizel? Skousl si ret tak silně, až se mu na jazyku rozlila železitá pachuť krve.

Vaulin hrudník se prudce zdvihal. ,,To ta temnota. Dá nám falešnou naději, že můžeme s její pomocí dosáhnout takových cílů, kam by se dobro nikdy neodvážilo." Změřila si ho ostražitým pohledem. ,,Avšak tebe musí mít ráda. Nechala tě žít."

Naklonil hlavu na stranu. Nebyla zas tak daleko od pravdy. Alespoň, že nepoznala, že ji měl v plánu doopravdy uškrtit. Takhle si jen myslela cosi o temnotě, která mu omámila mysl. A on se rozhodl tohohle chytit.

,,Naprosto nerozumím tomu, co se stalo," pravil smířlivě. ,,Nikdy bych ti neublížil, obzvlášť, když máš takový osud. Být na tvém místě, také bych se nespokojil s druhým místem."

Hra na city zabrala. ,,Něco mi říká, že bych ti mohla věřit. Pomáháš mi vymýšlet plán a rozumíš mým myšlenkám a snům. Nejspíš si až do smrti budu vyčítat, že jsem tě tehdy tak nerozvážně a surově napadla." Vzala jeho ruce do svých a donutila tak Phöa vzhlédnout. ,,Jak jsi vlastně tak rychle změnil názor? Předtím jsi tvrdil něco jiného."

,,Když se ocitneš blízko smrti, uvědomíš si spoustu věcí," pravil tajemně, ,,takže jsem tvůj nápad přehodnotil a vlastně se mi tě tak nějak zželelo."

Vaula se jemně usmála. ,,Já nepotřebuji soucit. Jen někoho, kdo bude stát po mém boku a ukáže Tanalomovi, že jsem stejně schopná jako čarodějka ohně. To já jsem pravá válečnice, ne ta lidská zbytečnost."

Mezi jejich spojenými dlaněmi proudila temná energie a jejich barevně zvláštní oči se rozsvítiily. Vaula měla na tváři vítězný výraz a zdálo se, že s ním hodlala zničit všechny nepřátele. Phö se potěšeně ušklíbl. Kdyby jen tušila, že už za chvíli to mohla být jeho ruka, která jí přivodí smrt.

Označení po dobu své plavby krvavými vodami osudu naráželi na ostré skály, které mnohdy nesly jméno nenávist, láska, temnota a nebo zrada. Dokázaly je potopit a zničit, ale stále se označeným dařilo znovu vstát z prachu. Avšak události po tom, co plamen k osvětlení cesty vyhasl, nabraly rychlý spád a nikdo už si nemohl být ničím jistý. Pomalu přicházela doba konce.