Eamë (LOTR ff) ✔️

Těžký slib

To, co Eamë slíbila Legolasovi plnila s přehledem. Možná to bylo proto, že od prvního setkání s Falim ho už neviděla. Když sedávala v knihovně, nenápadně pozorovala regály, jestli náhodou nespatří dvě modrá světýlka, i když věděla, že by s ním stejně nemluvila. Jenže žádná světýlka neviděla. Bylo to přeci dobře, ale Eamë si začala postupem času uvědomovat, že jí chybí pohled na skoro stejně starého elfa. Když chodila po chodbách, všude viděla vysoké postavy. Když s někým mluvila, musela zvednout hlavu, aby mu vůbec viděla do očí a pomalu jí to začalo vadit.
  Už uběhl další rok, přesněji rok od jejího setkání s Falirethem. Nyní tedy sedmiletá Eamë už uměla střílet z luku a vyhýbat se útokům mečů. Bavilo ji trénovat s Legolasem, protože on byl nejlepší učitel. Také ji přirostla k srdci jízda na koni, ovšem nikdy nesměla jet sama, přeci jen byla ještě malá.

Jednoho dne v knihovně, kdy se stále učila obecnou řeč s Malerien, se malý elf konečně objevil. Po roce spatřila dvě světýlka v šeru mezi knihami. Celou hodinu, co seděla nad knihou, kterou četla spolu s její učitelkou po něm pokukovala. Malerien si naštěstí nevšimla, kam dívka kouká a pokračovala ve výkladu. Po dalších pár minutách musela světlovlasá elfka odejít pro novou knihu, a to byl čas pro Faliho. Odstrčil knihy vyskládané na polici a prostrčil vzniklým otvorem ruce s kouskem pergamenu.

Přivaž na svůj balkón šátek, navštívím tě.
                             Fali.

Tuto větu měl krasopisně napsanou a čekal, až mu Eamë dá nějaké znamení, že rozumí. Jenže dívka nevěděla, zda mu má vyhovět. Poslechnout Legolase, tak jak chtěla? Nebo neuposlechnout a konečně mít přítele, díky kterému si nebude muset připadat jako mravenec? Nestačila se rozhodnout včas, protože Malerien už kráčela s plnýma rukama knih.

Když se vracela z knihovny, byla už rozhodnutá. Udělá to, ale ne proto, aby se s Falim přátelila, ale aby mu vysvětlila, že se spolu prostě nemůžou vídat. Bude to těžké, ale správné.
Hned jak otevřela dveře pokoje, zarazila se. Možná to bylo proto, že se chystala udělat něco zakázaného, ale Legolasova přítomnost na jejím balkóně ji dost znervózňovala.
,, Ahoj." pozdravila a stoupla si vedle prince.
,, Ahoj, byla jsi v knihovně?" zeptal se s úsměvem.
,, Ano, docela jsem pokročila. Nechceš dneska na vyjížďku? Nebo si zastřílet z luku?" napadlo jí hned. Vytvořila na tváři roztomilý kukuč, ale Legolas smutně zavrtěl hlavou.
,, Promiň, dnes to nepůjde. Vlastně jsem ti přišel říct, že tu teď tak týden nebudu."
,, Aha, a proč?" posmutněla dívka.
,, Jedu jen na takovou objížďku hvozdem." snažil se situaci zlehčit jak jen to šlo. Opravdu neměl v úmyslu jí říct, že se přidal ke skupině hledající hnízda velikých pavouků, kteří se zde začali množit. Ovšem stále by jich mělo být málo, tudíž povede menší skupinu.
,, A můžu jet s tebou?" poprosila Eamë. Nikdy nebyla dál než v okolí království a chtěla se podívat dál. Jenže nevěděla, že právě dál žijí tihle pavouci a proto ji nikam daleko Legolas ani Birën na projížďku nikdy nevzali.
,, Promiň Eamë, ale jseš na to ještě moc malá."
,, A kdy budu velká?"
Legolas se zasmál.
,, Až to já usoudím."
Eamë si dala ruce v bok. Pořád byla malá, pro všechny. Stráže na chodbách jí říkali maličká. Birën na ní volal dokonce, prcku!
,, Jen počkej, až budu veliká. To budu taky jezdit kam chci." usmála se vítězně.
,, Ještě, že budeš." potvrdil princ. A zase jedna lež. On ji nikdy nenechá jet nikam samotnou. Kdyby to byla elfka jako každá jiná, tak ano. Ale pro Eamë je nebezpečná každá cesta, kde ji může napadnout kdokoli.

,, Tak nezlob a buď pořád tak hodná." domlouval jí Legolas před odjezdem. Stáli venku i s družinou dvaceti elfů, kteří je s úsměvem pozorovali. Po chvíli přišel i král Thranduil, aby svému synovi, jako veliteli, dal pokyny. Podíval se na dívku a zpět na Legolase. Ten pochopil a kývl na jednoho ze stráží stojícího u hlavní brány.
,, Tak zatím ahoj, Eamë." pohladil ji po vláskách.
,, Ahoj." rozloučila se a se svým doprovodem neochotně opustila prince. Thranduil ji sledoval, dokud nezmizela za dveřmi. Jako jedinému z království nepřirostla k srdci.

,, A kam přesně jedou? A proč tam budou tak dlouho? Opravdu to není nebezpečné?" bombardovala strážného otázkami, když ji vedl do pokoje.
,, Myslím, že všechno ti už princ Legolas řekl." usmál se nad dívčinou upovídaností.
,, To ano, ale určitě mi neřekl všechno, kdyby to nebylo nebezpečné, proč by byla celá skupina ozbrojená? A projížďka po hvězdě není přesná trasa jejich cesty!" ohradila se a celkem se jí to povedlo, protože elf netušil, co na to říct.
,, Maličká, " začal pomalu. Takhle vždy začínalo promlouvání do duše.
,, Princ Legolas ti řekl všechno potřebné. Nelam si s tím hlavu. Vím, že tě to mrzí, ale dělá to pro tebe, protože tě má rád."  řekl konejšivě strážný. Byl hrdý na svá slova. Dokonce to vypadalo, že zabrala. Eamë už nic neříkala, bylo by to k ničemu. Nikdo jí nic neřekne. Měla ještě jednu otázku.
,, Proč jdeš semnou, když do svého pokoje trefím?"
Na tohle už měl elf připravenou odpověď, každý v království ji měl, aby nebylo nápadné, že s ní stále někdo je.
,, Protože se princ Legolas domníval, že by ses mohla pokusit jet s ním." usmál se.
Eamë tu odpověď přijala, protože to byla pravda. Kdyby s ní nešel, asi by se nezažila nepozorovaně vkrást do stájí za svým koněm.
,, Konečně pořádná a pravdivá odpověď." zasmála se a zmizela za dveřmi své komnaty.

Chvíli seděla na posteli a přemýšlela, co bude dělat, když si vzpomněla na Faliho a jeho vzkaz. Rychle vyskočila na nohy a ve své skříni hledala kus látky, který by byl dobře vidět. Většinou to byly zelené kousky, ale konečně až na dně našla bílé šaty. Eamë je nerada nosila, stejně jako jakékoli sukně. Přivázala je na zábradlí svého balkónu a čekala.

Byl už večer a přišla první služebná zapálit svíčky, aby nebyla moc tma. Přesně ve chvíli kdy se za ní zabouchly dveře, se na balkóně objevil devítiletý efský chlapec.
,, Eamë?" zašeptal do místnosti.
,, Ano?" dívka pokynula Falimu, aby šel dál. Přeci jen, nebylo by dobré, aby ho někdo ze strážných venku uviděl.
Stoupli si naproti sobě. Byl stále takový, jak si ho pamatovala. Světlé rozcuchané vlasy, veliké modré oči, o hlavu vyšší. No možná už o víc, než o hlavu.
,, Ahoj, promiň, že jsem se tak dlouho neukázal, ale maminka mi nechtěla dovolit zajít do knihovny." omluvil se zdvořile a usmál se.
,, V pořádku. Jak si se sem dostal?" zeptala se s obdivem.
,, Normálně, vyšplhal. Ale trvalo mi to dlouho, protože stráže dole vidí dobře." hrdě vztyčil hlavu.
,, Co budeme dělat?" zeptal se po chvíli ticha. Eamë se na něj smutně podívala.
,, Víš, musím ti něco říct." začala pomalu. Nevěděla, že bude tak těžké to říct. Nechtěla ho posílat pryč, chtěla si s ním hrát a dělat to, co spolu děti dělávají. Ale vždyť ona to ani neví, nikdy si s nikým takovým nehrála.
,, Tak povídej." zazubil se.
,, Nemůžeme se kamarádit." vydechla. Úsměv se Falimu vytratil stejně rychle, jak přišel. ,, Proč?" zeptal se smutně.
,, Protože jsem to Legolasovi slíbila, mám to zakázané." šeptala. Příčilo se jí její jednání, ale byla tak rozhodnutá. Fali přikývl a sklopil zrak.
,, Já to mám také zakázané, ale myslel jsem si, že bysme to mohli zvládnout, jako tajní agenti." zasnil se. Eamë ho pozorovala s otevřenou pusou.
,, Ale pokud to tak chceš." poraženecky se na ni podíval a otočil se.
,, Sbohem." zašeptal a zmizel za zábradlím. Dívka tam ještě chvíli stála. Připadala si jako sobec. Falireth to měl také zakázané, ale i přes to byl ochoten se s ní vídat, zatímco Eamë to zkazí. Cítila se hrozně. Dokonce zahodila šanci se dozvědět, proč to mají vlastně zakázané, stačilo se chlapce zeptat. Ale jí to v té chvíli nepřišlo vůbec důležité.