Eamë (LOTR ff) ✔️

Nekonečná tma

,, Trpasličí dveře nebývají vidět, když si to nepřejí." vysvětloval Gandalf družině, když přišli k branám Morie.
,, A jak je tedy najdeme?" zeptal se se zájmem Pipin. Čaroděj se usmál a pohlédl na dveře, které se v tu chvíli měsíčním světlem objevili.
,, Úplně jednoduše, pane Brale."
Vstup sice viděli, ale jak ho otevřít, to bylo něco jiného. Gandalf začal zkoušet nějaké způsoby, které si myslel, že zaberou, ale skála se ani nehla. A tak ostatní čekali. Museli pustit jejich poníka Vilíka, který s nimi nemohl jít dál, přičemž to nejhůř nesl Sam, který ho měl moc rád.
Eamë se posadila na jeden z kamenů nedaleko od vody a pozorovala nehybnou hladinu. Měla blbý pocit z prstenu pohupujícímu se na Frodově krku a proto, i když jí to bylo líto, chodila co nejdál od něj. Vlastně to nebyl blbý pocit, dobrá, byl to skvělí pocit, když pomyslela na chladný kov v jejich rukách. Tyto myšlenky odehnávala přemýšlením nad svou pomstou a silou, kterou použije. Ale třeba by jí mohlo něco pomoci, v tom být silnější. Mohla by...
V tu chvíli jí z myšlenek vytrhlo hlasité žblunknutí. Rychle se otočila a spatřila Boromira s napřaženou paží, svírající další kámen.
,, Boromire!" pohrozil mu Aragorn a muž učinil, jak mu bylo řečeno.
Jenže od té chvíle už se hladina nezdála tak klidná a všichni si začali dělat starosti o jejich cestu Morií, protože Gandalf už jen seděl a přemýšlel. Najednou se však Frodo zvedl a celou jejich hádanku, jak se dostat dovnitř, vyřešil. Dveře se otevřeli a všichni s úsměvem na tváři vběhli do dveří.
,, Co to je?" zeptal se vystrašeně Sam, když čaroděj osvětlil místnost. Všude byly mrtvoly padlých trpaslíků a v jejich kostech zabodlé šípy skřetů.
,, Rychle zpět!" křikl Gandalf, ale najednou se z vody vynořila dlouhá silná chapadla a zaútočili na družinu.
,, Forodo!" volali všichni, když to jako prvního vzalo Pytlíka. Po chvíli už to ale drželo polovinu skupiny a začal boj. Eamë sekala do slizkých chapadel jako smyslů zbavená a pozorovala ostatní.
Najednou uslyšela Pipinův výkřik a bez čekání utla i tuto věznící končetinu.
,, Děkuji ti." usmál se udýchaně hobit. Eamë mu úsměv oplatila, když v tom to zaútočilo i na ni. Hlasitě zakřičela a ve vteřině visela hlavou dolů.
,, Eamë!" křikl Legolas a okamžitě jí přiběhl na pomoc. Nemilosrdně sekal do chapadla a když se mu to konečně povedlo, dívka spadla do náruče Pipinovi.
,, Sice jsem tě nezachránil, ale i tohle se na oplátku počítá." usmál se, pustil ji na nohy a všichni utíkali dovnitř.
Hned jak doběhl poslední do bezpečí temného tunelu, skála nad nimi se otřásla a začala plivat kameny před vchod tak, že po chvíli už neviděli ven.
Eamë stále držela Pipina za ruku a její stisk ještě zesílil, když spatřila tmu okolo sebe. Nevěděla ani na krok a její jediný kontakt s ostatními byla právě hobitova ruka. Začala se třást, bezmocně otáčela hlavou a dech se jí zadrhával.
,, Eamë, co se děje?" zašeptal Pipin, to už ale Gandalf rozsvítil svou hůl a okolí družiny zaplavilo pronikavé světlo. Dívka si hluboce oddychla a pohledem vyhledala Legolase, který na ni s obavami hleděl.
,, Už nic." odpověděla na hobitovu otázku a pustila jeho ruku.
,, Děkuji za zachránu." usmála se.
,, Cesta potrvá několik dní." řekl napjatě Gandalf.
,, Držte se u sebe, musíme se dostat k můstku." dodal a šel jako první, jelikož sloužil jako světlo i průvodce zároveň. Eamë se zařadila hned za něj, aby byla co nejblíž záře z hole a snažila se udržet hlavu směrem kupředu, aby se nemusela podívat do tmy kolem.

Šli dlouho, nevěděli, kdy je noc a kdy den. Proto se utábořili, když našli nějakou pohodlnější místnost. Vždy, když měla Eamë hlídku, nezapomněla si zapálit svíčku, kterou jako jednu z mnoha nosila při sobě v brašně. Vadila jí nepřítomnost hvězd, kdy měla pocit, že se na ni usmívá Ellë, kdy mluvila k Namdorovi a měla pocit, že jí slyší. Tady v nekonečné tmě to nešlo, bylo to jako v kleci, odříznuté od všeho, co chcete dokázat.
Když se měli po jedné takové dívčině hlídce vydat na cestu, Gandalf se zarazil a sledoval okolí, zatímco si svítil svou holí.
,, Tady to nepoznávám." hlesl a unaveně se posadil na veliký kámen vedle studny postavené uprostřed místnosti ze které vedly tři chodby. Ostatní se tedy rozhodli odpočinout, zatímco bude čaroděj vzpomínat.
Pipin očividně necítil únavu a tak zkoumal okolí, tedy hlavně záhadnou studnu.
Eamë zatím zaujmula místo vedle Legolase a pozorovala tančící plamínek svíčky, položené mezi nohama.
Princ si obejmul paží a říkal si, jak mohl dopustit, aby se vydala na tak nebezpečnou výpravu, zvlášť když má strach ze tmy a celá Středozem padá do stínu. A oni se vydávali do těch nejtemnějších koutů.
,, Až se vrátíme, ukážu ti druhou polovinu království." řekl s úsměvem Legolas. Eamë nic neříkala, dál pozorovala plamínek a představovala si, jak se vrací domů.
,, Budeš moct dělat co budeš chtít. Můžeš třeba objet celý Temný hvozd." pokračoval. Dívka se pro sebe smutně usmála a obrázek domova se jí rozplynul, když si uvědomila kde teď je a co jí ještě čeká. Někde tam uvnitř byla smířená s tím, že už se třeba nevrátí. A Legolas na to samozřejmě také pomyslel, ale hned tu myšlenku zase zahnal a odmítal něco takového připustit. Vždyť jejich boj byl nevyhnutelný a může se stát cokoli.
Když už chtěla Eamë něco říct, vyrušila ji hlasitá rána. Všichni přesunuli pohled na vystrašeného Pipina, kterému něco spadlo do studny. Problém byl, že to stále padalo a hlučně odráželo od stěn.
Jdu... Jdu... Jdu
Začalo se ozývat. Chvíli bylo ticho, když v tom se Gandalf zvedl a přísně se na Pipina podíval.
,, Příště se tam hoď sám a bude o jednoho pitomce míň!" zakřičel, až se Eamë lekla. Když se čaroděj pořádně nadechl mluvil naléhavě a vážně.
,, Musíme jít, rychle! Teď nesmíme zahálet a co nejdříve být u můstku. Něco tady je."
Rychle nakoukl do každé chodby, která se nabízela, u jedné se zastavil a mávl na družinu.
,, Tudy! Cítím čistší vzduch!" zavelel. Nikdo na nic nečekal a rychle vyrazili za Gandalfem. Občas znovu zaslechli jdu jdu a různé zvuky, jakoby z dálky.

Běželi dlouho, ale dobrá zpráva byla, že už všichni vnímali, jak se jim lépe dýchá a stoupají nahoru. Najednou se Gimli zastavil a vybočil z řady.
,, Ale ne." zašeptal a rozběhl se do místnosti napravo.
,, Gimli!" volali za nim, ale trpaslík se nehodlal vrátit a tak bylo společenstvo nuceno ho následovat.
Do této síně pronikalo dokonce světlo, sice jen trocha, ale každý se nad tím musel usmát, že po tolika dnech je pohladili sluneční paprsky.
Ale tato chvíle byla smutná, protože Gimli klečel nad hrobem Balina a plakal. Ostatní se rozhlíželi okolo. Gandalf se zájmem zvedl knihu a otevřel ji. Prach se rozvířil všude kolem a Mithrandir četl. Četl o dobití Morie a všichni napjatě poslouchali. Bylo to smutné čtení a Eamë si nedokázala představit, že by se něco takového stalo v Temném hvozdu. Muselo to být příšerné.
A najednou se to zase ozvalo, jen pronikavěji, jako by to neslo smrt.
Jdu... Jdu... Jdu
A pak se to stalo, místností proletěl černý šíp, těsně vedle Sama. Byli tu skřeti. Byly slyšet kroky, spousty nohou mířili na společenstvo, které se připravovali k nevyhnutelnému boji.
Eamë se nedočkavě postavila co nejvíc dopředu a těšila se na hlavy, které těm obludám utne. Legolas ji se strachem sledoval a slíbil si, že ji nespustí z očí. Nelíbila se mu její radost z boje, ale v tuto chvíli to bylo možná lepší, než kdyby se krčila strachy. Ti co mohli vytáhli luk se šípy, takže elfové, a stříleli na první řadu blížících se skřetů. Hobiti nervózně postávali uprostřed s připravenými zbraněmi k útoku.
Šípy byly vyčerpány a nastal ten pravý krvavý boj.
Eamë neoblomně ťala hlavy a proklávala tmavá srdce. Černá krev byla všude. Všichni bojovali jak mohli, když v tom se do místnosti přiřítilo něco většího. Začalo se to ohánět velikým kopím a srážet všechny k zemi. Družina však bojovala statečně dál a snažila se toho obra dostat dolů. Legolas s Eamë stříleli šípy, Gimli se oháněl sekerou a ostatní sázeli rány mečem. Už to začalo vypadat dobře, když v tom se to stalo. Veliké ostré kopí si našlo Frodův hrudník, přičemž drobný hobit bolestně vykřikl. Všichni na něj zírali a nemohli uvěřit, že by se to stalo, že by byl snad opravdu mrtvý. Jeho křik jako by byl gong a spustil zrychlenou verzi jejich dosavadního boje. Každý si vyléval zlost svými údery. Eamë však nebyla schopna se dál ohánět mečem, ani střílet šípy. Rozběhla se k bezvládnému tělu a klekla si na roztřesená kolena, měla co dělat, aby udržela slzy.
,, Frodo!" zašeptala zoufale. Nedokázala si připustit, že právě tento hobit zemře bez jejího rozloučení, vždyť se mu skoro celou cestu stranila. Litovala toho. Pocítila zlost, neuvěřitelný vztek na všechny ty skřety, kteří stále ještě žili a dovolovali se vzdorovat společenstvu.
A pak ho uviděla, prsten, jehož kousek vyčuhoval zpod Frodova oblečení a mrkal na ni neodolatelným zlatým očkem. Kdyby ho teď vzala, jen na malou chvilku a použila jeho sílu proti nepřátelům, neměli by šanci přežít. Ještě když se přidá ta její temná síla, byli by všichni vyřízení. Už se rozhodla a natahovala ruku pro zlatý kroužek, když v tom jí vyrušil další výkřik.
,, Frodo!" byl to Sam a řítil se ke svému pánovi. Eamë pochopila, že je po boji a tak zamaskovala svůj pohyb rukou, tím, že místo na prsten sáhla na knoflíky hobitova oblečení, aby se podívali, jak rána vypadá.
Jenže na to už nebyl čas.
Jdu... Jdu... Jdu
Blížilo se něco úplně jiného, něco daleko silnějšího, na co zbraně nestačí. Proto vzali Froda a utíkali pryč, zatímco se ho Gandalf snažil zdržet. Balroga.