Eamë (LOTR ff) ✔️

Otec

Sebevědomě kráčela lesem a vnímala stupňující se energii jejího otce. Nevěděla, že je v tomto lese také zbytek společenstva. A i kdyby to věděla, změnilo by se něco? Běžela by je najít, obejmout Legolase, ujistit se, že jsou Smíšek s Pipinem v pořádku? Ne, na tuhle příležitost čekala celou dobu, kdy znovu porazí Alcarina a tentokrát už navždy.
Nerozhlížela se kolem a nevnímala stromy, které si mezi sebou šeptaly. Ani se na chvilku nezajímala v jakém lese se vlastně nachází. Protože v Imladris studovala spousty map, věděla by, že prochází Fangornem, ale jediné, na co upírala pohled byla černá věž Orthank.
Z kapsy vylovila jeden lembas, poslední jídlo, které jí zbylo, aby načerpala síly.
Každým soustem prodlužovala kroky a Železný pas se přibližoval a vítal její přítomnost.
Najednou ale les zmizel a nahradila ho spalená půda a rozervané pařezy. Eamë zalapala po dechu, když tuhle spoušť spatřila, ale nedonutilo jí to zastavit, naopak ještě přidala a nejen v kroku, ale ve vzteku, který v ní bublal a čekal na vypuštění. Jakožto dívka, která žila celý život v lese a procházela se mezi stromy, si něco takového brala osobně.
Zničený kus lesa byl ohromný, tolik stromů bylo zničeno jen kvůli Sarumanovi a jeho střetům. Dělalo se jí z toho špatně.
Když už si myslela, že tenhle pohled dál nevydrží, došla k veliké zdi, která obepínala věž v kruhu. Rozhodla se na chvíli se za zeď schovat a prohlédnout si situaci. Spatřila veliké pece, kde se denně spálily desítky stromů. Spousta skřetů označeným Sarumanovou bílou rukou vyráběla zbraně, množili se jako kobilky a nebyl jich žádný konec. Vypadalo to, že se chystají na nějakou bitvu, ale to Eamë teď nechtěla řešit. Dlouho tam seděla skrčená a odhodlávala se vykročit vpřed. Najednou pocítila strach. Co když to nedokáže? Co když nebude dost silná? Nad takovými otázkami zakroutila hlavou. Byly mi tři, pomyslela si, a dokázala jsem to.
Už se stmívalo, když se konečně rozhodla ukázat a vkročit na nepřítelovu půdu. Odhodlaně vstala a přistoupila k mohutnému oblouku, kterým jediným se dalo vstoupit do Železného pasu. Skřeti si jí okamžitě všimli a začali na sebe pokřikovat. Všichni ji ale poznali a raději tedy nic nedělali. Jeden z nich běžel k bráně Orthanku, aby upozornil svého pána. Eamë ale nečekala na pozvání a sebevědomě překročila hranice. Šla přímo k mohutným dveřím, přičemž jí skřeti uhýbali z cesty a pošklebovali se na ni. Smáli se jí. Ale Eamë si jich nevšímala a kráčela se vztyčenou hlavou.
Zastavila se až přede dveřmi, které se, hned jak vkročila na poslední schod, otevřeli. Stál v nich ten skřet, který běžel upozornit na její přítomnost. Škodolibě se zasmál, jako kdyby se dávil a uhnul jí z cesty.
Eamë vstoupila do tmavého prostoru, bylo zde ticho a nikdo tu nebyl.
,, Pán tě čeká." zaskřehotal skřet, vyšel ven a zabouchl za sebou dveře. Při té raně elfka nadskočila leknutím. Hlasitě polkla a snažila se zmírnit rychlý dech. Rozhlédla se kolem a snažila se navázat na otcovu energii. Cítila jí výš a tak se vydala k chladným schodům. Jak stoupala, Alcarinova síla se zdála silnější a silnější a Eamë postupně zpomalovala krok. Měla strach, ale nemohla to před ním dát najevo. Konečně, vystoupala nejvýš, co to šlo. V nejvyšším patře se nacházeli jen jedny dveře, větší, než všechny ostatní v této věži. Byly tmavé a chladné a Eamë věděla, že za nimi je on, čeká na ni.
Třásly se jí prsty, když je pokládala na studenou kliku, srdce bilo, jako by jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Teď, nebo nikdy. Zabrala do kliky a trhnutím otevřela dveře. Jako vichřice do ní najednou narazila Alcarinova energie, až si myslela, že spadne. Pohlédla do šera, které obklopovalo místnost. Nejdříve upoutal její pozornost Saruman stojící v rohu, ale nechala ho být. Rozhlédla se dál, a pak ho spatřila, seděl ve velikém křesle, nohu přes nohu.
,, Zdravím, otče."

***

Legolas kráčel lesem a užíval si pohled na staré stromy. Naopak Gimli z toho neměl dobrý pocit s neustále držel topůrko své sekery. Aragorn nanic z toho nemyslel a věnoval se hobitím stopám.
,, Moment." řekl najednou Aragorn a nechápavě hleděl na místo, kde by očekával další stopy. Jenže tam nebyly, místo toho půdu narušilo něco velikého, co neznal.
,, Nechápu to." vydechl Aragorn. Legolas se rozhlédl kolem a pohled mu utkvěl na nedalekém kopci.
,, Pojďme se rozhlédnout, třeba něco uvidíme." navrhl. Všichni s tím souhlasili.
Vyšli kopec a rozhlédli se kolem.
,, Legolasi, co vidí tvé elfí oči?" zeptal se Aragorn, který nic neobvyklého nespatřil. Elf sledoval okolí, hledal malé hobity, ale najednou se zarazil. Nebyl to Smíšek, ani Pipin, kterého uviděl. Byla to postava zahalená v kápi a beztarostně chodila po lese.
,, Támhle!" zašeptal a ukázal prstem na zahalenou postavu.
,, Já nic nevidím, co to je, Legolasi?" zeptal se Gimli naléhavě.
,, Myslím, že je to Saruman." zašeptal elf a vytáhl svůj luk. Vzpomněl si, jak jim Eomér řekl o staříkovi, který chodí v přestrojení, ale doopravdy jde o Sarumana.
Aragorn a Gimli na nic nečekali a vytáhli své zbraně. Po chvíli už i muž a trpaslík spatřili zahalenou postavu opírající se o hůl. Vypadalo to, že míří přímo k nim. Když došla pod kopec, připravili se k útoku. Jenže stařec najednou promluvil.
,, To se sluší, mířit zbraněmi na starého člověka?" řekl, aniž by k nim vzhlédl a mířil si to do kopce. Trojice na něj zírala, nikdo nic nedělal, v jeho hlase bylo něco kouzelného.
,, Chce nás jen obalamutit." zašeptal Gimli.
,, Opravdu, Mistře trpaslíku?" zeptal se lehce pobaveně muž, který byl skoro u nich.
Pomocí pohledů se domluvili a všichni zaútočili. Legolas vystřelil šíp, ale stařec ho jedním mávnutím odstranil. Gimliho sekera skončila stejně a Aragorna spálil jeho vlastní meč. Poté si sundal kápi a okolí se rozzářilo.
,, Vždyť to je Mithrandir!" zvolal nevěřícně Legolas. Dívali se na muže oděného celého v bílém, vlasy a vous měl tutéž barvu, ale obličej byl známý. Stejně milý a starý.
,, Gandalfe..." vydechl Aragorn. Čaroděj se s úsměvem zamyslel.
,, Ano, Gandalf Šedý, tak mi říkali. Teď jsem Gandalf bílý."
Vsichni tři byli z jeho návratu šťastní a radi si poslechli, jak je možné, že je tady. Když ale skončilo vyprávění, muselo dojít na aktuální věci.
,, Hobiti jsou v pořádku." prohlásil důležitě.
,, Není nutné se o ně teď starat, jsou v dobrých rukách. Vás je teď potřeba někde jinde." domlouval jim, ale Legolas zakroutil hlavou.
,, Ne, Mithrandire, musíme hobity najít, jen oni můžou vědět, kde je Eamë." řekl rozhodně. Aragorn s Gimlim se k němu přidali.
,, To je pravda, nevíme, jestli není zraněná."
Gandalf je umlčel zdvyžením ruky.
,, Eamë má před sebou své rozhodnutí, svůj úkol, který chce splnit. Musíme ji teď nechat."
,, Ale-"
,, Ne, Legolasi." zastavil jeho protesty.
,, Jak jsem říkal, je vás potřeba někde jide, stejně jako Eamë je potřeba na jiném místě." ukončil konverzaci. Legolas to tak nechtěl nechat, ale když hleděl do čarodějovi tváře, cítil pochopení a už se tolik nebál. Souhlasil tedy s Mithrandirem a s těžkým srdcem následoval zbytek družiny do Edorasu.

***

Alcarin se pomalu postavil a vyšel ze šera, které ho obklopovalo. Změnil se, jeho dřív bledý a jemný obličej byl teď posetý černými jizvami, jedna se mu teď dokonce táhla přes oko. Vlasy měl ale stejné, temně černé a dlouhé, kopije těch dívčiných. Prohlížel si ji zdravým temným okem a při tom se potěšeně usmíval.
,, Eamë, vyrostla jsi." prohodil chladným hlasem. Elfka se ani nepohnula, byla z něj vystrašená. Hleděla mu na ošklivé jizvy. Alcarin si všiml jejího pohledu a zašklebil se.
,, Tohle?" ukázal si na obličej.
,, To jsi mi udělala ty." řekl a jeho pobavený hlas se změnil na naštvaný. Eamë se podivila.
,, Ano, když ti byly tři roky, nevzpomínáš si?" zeptal se. Dívka mlčela. Nehodlala mu prozradit, že se teď chystá k tomu samému. Alcarin to ale věděl a chtěl tomu zabránit. Přistoupil k ní, byl vysoký.
,, Máš v sobě víc tmy, než vůbec tušíš. Kdyby ses přidala na mou stranu..." nechal větu nedořčenou a pozoroval její reakci. Eamë se strachy nepohla, měla pocit, že nedokáže mluvit, ale taková nabídka jí urazila.
,, Nikdy." zašeptala, na víc se nezmohla. Alcarinovi oči vzplály hněvem, ale hned se zase uklidnil.
,, Neříkej mi, že tě Jeden prsten nepřitahoval..." řekl s úlisným úsměvem. Eamë hlasitě polkla.
,,... že tě nevábil k sobě, dokonce už jsi určitě přemýšlela, že se ho zmocníš." mluvil tiše a bylo více než jasné, že se v tom vyžívá.
,, Chtěla jsi mít sílu, chtěla jsi být mocná."
,, Tu sílu jsem chtěla, aby jsem tě zničila, nic víc!" zasyčela nenávistně. Samu jí zaskočilo, jak k němu mluví, ale už nebylo cesty zpět. Alcarin se nijak netvářil a otočil se k čarodějovi v rohu.
,, Sarumane, nech nás o samotě." nakázal. Sarumam přikývl a rychle odešel. Potom se elf obrátil zpět ke své dceři.
,, Tohle bude ještě dlouhý rozhovor."