Eamë (LOTR ff) ✔️

Vzpomínky

Šli celý den, družina slepá, avšak kouzlo, které toto místo neslo pocítili i tak. Najednou se cítili o něco veselejší a silnější. Dokonce i Gimli se tomu pocitu poddal a zvedal hlavu, ač věděl, že nic neuvidí. Eamë kráčela před Legolasem a odolávala nutkání sejmout černou pásku a rozhlédnout se kolem. Vždyť Lórien je vlastně její druhý domov a pravdou opravdu bylo, že se zde cítila skvěle. Zlehka našlapovala na cestu a poslouchala každé zašustění i prasknutí větvičky.
Všichni byli nadšení kromě Legolase, který by si pásku nejraději v tomto lese nikdy nesundal. Bál se, že až spatří místo plné vzpomínek, nezvládne to. Musel to však vydržet už jenom kvůli Eamë, která byla zase jednou opravdu šťastná.
,, Už bude večer, za chvilku budeme u Paní." oznámil jim důležitě Haldir. A opravdu, zdálo se to jako minuta, kdy si oči cizinců zvykaly na větší světlo. Přesto, že zemi pokrývala tma, v Lórienu se to hemžilo různými světélky, které dělali ještě magičtější dojem.
,, Tak tady bych se nikdy nebála." vydechla Eamë, když to krásné světlo spatřila. Působilo to lépe než obyčejný oheň. Všichni žasli nad krásou lesa.
,, Je to tu kouzelné, nemyslíš?" zašeptala ohromeně černovláska k Legolasovi.
,, Lepší, než si pamatuji." dodala s úsměvem.
,, Mě to tu přijde stejné." špitl. Stejně smutné.
Haldir spozoroval Lístkův výraz a tak raději společenstvo popohnal.
,, Pojďte, Paní lesa vás očekává."
Vystoupali spousty schodů, viděli spusty krásných květin a elfů, když konečně přišli před paní Galadriel a pana Celeborna.
,, To je tedy schodů, pane Frodo, co si-" Sam se zasekl, když pohlédl na dvojici elfů, usmívali se. Paní Galadriel byla vysoká s krásnou tváří, avšak byly vidět i znalosti a dlouhé roky. Oba zářili jako hvězdný svit a dlouho trvalo, než se družina probrala z tranzu. Všechny si důkladně prohlédla a pan Celeborn se zamračil.
,, Kde je Mithrandir? Chtěl jsem s ním něco důležitého probrat." řekl a podíval se na Aragorna, jako kdyby odpověď znal jen on.
,, Padl do stínu." hlesla pevně paní Galadriel. Měla hluboký hlas, zvučný, jako její muž. Všichni sklopili pohledy k zemi.
,, Už nesmutněte, rádi vám dáme vše potřebné a můžete zůstat jak dlouho budete chtít." usmála se a po jednom se každému podívala do očí. Její pohled dlouho nikdo nevydržel, kromě Aragorna a Legolase. Najednou byla v hlavě Eamë a dívka slyšela její hlas.
Ráda tě zase vidím, Eamë, dívko, která zahnala zlo. Chyběla jsi nám a je dobře, že pomáháš a jsi členem společenstva. Avšak tvé úmysly nejsou zcela čisté, jsi zaslepena pomstou. Nepropadni jí.
A najednou hlas přestal. Mohla by snad paní Galadriel vědět o jejím plánu? Určitě ano. Eamë věděla, že to, co chystá je špatné a rozhodně si nepřipouštěla, že by byla zaslepena pomstou. Chtěla ji, ale s Paní lesa nesouhlasila. Ohlédla se, aby viděla, co udělá její hlas s ostatními.
Hobiti se usmívali, stejně jako Gimli. Aragorn neměl žádný specifický výraz. Zajímavý byl určitě Boromir, který vypadal, že je na pokraji zhroucení. Mohla snad podezírat i jeho?
A dále Legolas, jeho oči se leskly slzami, poté se smutně usmál. Zajímalo ji, co slyšel on, ale na to bylo času dost.
,, Teď si běžte odpočinout." pobídla je paní Galadriel a i s Celebornem odešla.

Pro společenstvo byl postavený stan, dostali jídlo i vodu a mohli chodit kamkoli chtěli. Kromě zakázané části lesa, kam nesměl nikdo, ani zdejší elfové. Po dobu, co strávili v Lórienu se Eamë s Legolasem oddělili a byli se svým lidem. Princ Temného hvozdu byl však podivně zamlklý a smutný.
,, Haldire?" oslovila jednou světlovlasého elfa černovláska, když seděli pod jedním z mallornů.
,, Ano?"
,, Legolas je pořád smutný, nevíš proč?" zeptala se se sklopeným pohledem. Vlastně to věděla, jen jí to bylo líto a potřebovala si s někým promluvit.
,, Já myslím, že to moc dobře víš." mrknul na ni a Eamë si povzdechla.
,, Ano, vím. Mrzí mě to, ale vadí mi, když se nesměje."
Haldir naznačil, aby se otočila a začal jí splétat vlasy.
,, Eamë, tady v tomto lese si Legolas hrál, když byl malý. Jezdil sem, když byl dospělí a veškerý čas zde trávil s láskou jeho života, tvou matkou, která tu zemřela." povzdechl si.
,, Myslím, on má právo být smutný ze všech nejvíce." řekl a jemně ji natočil hlavu, aby mohl udělat další copánek.
,, Máš pravdu. Ale já bych měla být také smutná. Jenže nejsem, protože si svou maminku nepamatuji. Objeví se mi jen, když je kolem tma a to vidím pouze její vyhaslé oči a šaty od krve." oklepala se.
,, Tedy, vlastně jednou jsem ji spatřila, když byly vidět hvězdy a hleděla jsem na ně. Ale když nad tím teď uvažuji, její obličej se mi v mysli rozplývá." zarazila se a snažila si vzpomenout na Ellënin obličej který viděla tu noc, kdy se svěřila Aragornovi. Nešlo to, jako by se rozplynula. Hladir chápavě přikývl.
,, Vím proč. Tvá temná stránka se jí snaží vytěsnit z hlavy a dává ti do mysli její smrt. Chce, abys jí propadla. A právě proto je pro tebe tma nebezpečná." vysvětlil jí. Pro Eamë to byl šok.
,, To si nikdy nebudu moci zapamatovat tvář mojí matky?" zeptala se zděšeně?
,, Jen, když tvá světlá stránka nakonec zvítězí. Protože jsi dívka, kterou přivedla kouzlem sama paní Galadriel, tak světlo vyhrává." usmál se.
,, Tak, hotovo." dodal, když dopletl poslední cop. Dívka mu poděkovala, ale náladu jí to rozhodně nezlepšilo, když vedla takový smutný rozhovor. Haldir si všiml sklíčenost v jejích očích a tak se zvedl a nabídl Eamë ruku.
,, Když si nemůžeš Ellë zapamatovat, třeba si vzpomeneš jen na chvilku." tajemně se usmál. Dívka ruku přijala a vyšvihla se na nohy.

Haldir ji dovedl k jedné krásné mýtině. Byla hodně osvětlená, jako by se snad Slunce upínalo jen na ni.
,, To je přeci..." vydechla Eamë. V mysli se jí hned vybavilo, jak zde s Ellë pletli věnečky, smáli se a byly šťastné.
,, Tady jste trávili hodne času, vzpomínáš si?" zeptal se elf a vyšel na mýtinu. Eamë ho hned dohnala a usmála se.
,, Jistě, jednou sem přišel i Legolas a.... musím mu to jít povědět a ukázat!"
,, Eamë." zastavil ji, když se chtěla rozběhnout zpět.
,, Myslím, že bude lepší, když mu to nebudeš připomínat." zakroutil hlavou a dívka mu nakonec dala za pravdu. Zároveň ji mrzelo, že s Legolasem nemůže sdílet takové vzpomínky. Podívala se doprostřed mýtiny a jako by znovu spatřila její matku oděnou v bílých šatech, jak pletou věnečky. Eamë začaly štípat slzy, ale usmívala se.
,, Víš, pamatuji si na to, kdy Ellë prosila Legolase, aby se tě ujal. Zrovna jsem tě měl hlídat, ale ty jsi chtěla za maminkou a nemohl jsem tě dohonit." zasmál se a Eamë s ním. Vzpomněla si.
,, Děkuji moc, Haldire." zašeptala a objala ho.

Když se večer zase setkala s Legolasem, měla sto chutí mu všechno vyprávět, ale nemohla. Legolas se začal zase usmívat a nechtěla to kazit. Navíc, brzy se znovu setká s paní Galadriel, která jí pomůže kontrolovat svou sílu.