Eamë (LOTR ff) ✔️

Nový domov

Legolas seděl vedle postele na které ležela Eamë a držel ji za ruku. Chtěl odtud pryč, každá chvíle tady ho dělala smutnějším a každý pohled v Lothlórienu mu tvořil nové slzy, ale musel počkat až se Eamë probere, aby si ji odvezl sebou do Temného hvozdu. Byl to už den, kdy se to stalo a paní Galadriel slíbila, že se někdy teď probudí. Vyčkával tedy a pozoroval ji.
,, Budeš to mít ještě těžké, ale neboj se, budu tě chránit a zvládneš všechno, co ti osud připraví ." zašeptal a pohladil ji po černých vlasech. V tu chvíli se jí zachvěly řasy a otevřela oči. Rychle se posadila a vystrašeně zkoumala okolí.
,, Klid, Eamë." stiskl její ruku. Okamžitě se na něj otočila.
,, Legolasi, kde to jsem?" zašeptala.
,, V pokoji, který ti přidělila paní Galadriel. "
,, A kde je mamin..." vytřeštila na něj oči a narovnala se. Legolas na ni smutně pohlédl.
,, Pamatuješ si.... něco?" zeptal se jí a doufal, že odpoví kladně, nedokázal by jí to převyprávět.
,, Maminka je mrtvá?" zeptala se se strachem. Legolas přikývl. Zelené oči se naplnily slzami, složila hlavu do dlaní a začala plakat. Legolas si k ní sedl na postel a vzal si ji do náruče. Hladil ji po zádech, zatímco si nechal máčet tuniku na rameni.
,, On ji zabil." popotáhla a odtáhla se.,, Chci jít pryč."
,, Neboj, pojedeš semnou, daleko." usmál se.
,, Mám tě ráda, Legolasi."

Ještě ten den večer si nechal Legolas připravit koně. Eamë na tom byla psychicky hůř, než předpokládal a proto chtěl vyrazit co nejdřív, aby opustila toto smutné místo.
Legolas nasedl na svého bělouše a Haldir mu před sebe posadil Eamë.
,, Sbohem, statečná Eamë. Doufám, že se ještě uvidíme." smutně se na ni usmál a pohladil po ruce. Eamë stekla po tváři další slza, přes jeden den toho naplakala více, než člověk za svůj život a loučení s elfy, které měla ráda tomu moc nepomohlo.
,, Sbohem Haldire." zašeptala. Elf kývl na Legolase a ten pobídl koně do cvalu. Při cestě dával pozor na jeho malou svěřenkyni a pevně ji držel. Když opouštěli lesy Lorienu, jako by z jejich srdcí spadl veliký kámen, ale přesto měli šrám, který už se nikdy nezacelí.

Po celou cestu bylo ticho, až těsně před vstupem do hvozdu se začala Eamë obávat nového domova. Nikdy nebyla nikde jinde, než v Lórienu, ale teď chtěla být kdykoli, jen ne tam.
,, Legolasi?"
,, Ano?"
,, Nevím, jestli to zvládnu." zašeptala skoro neslyšně, ale Legolas má velmi dobrý sluch a takovou větu by nikdy nepřeslechl.
,, Proč by ne? U nás se ti bude určitě líbit." snažil se jí uklidnit. Eamë kývla. Už byla tma, ale zato svítily hvězdy a ty měla nejraději. Jenže hned jak vjeli do lesa, hvězdy zmizely a místo nich byla všude jen tma. Začala se bát. Vždy tmu milovala, měla ji radši než den, ale teď, jako by měla tma znamenat smrt. Ošila se a víc se o Legolase opřela, dávalo jí to větší pocit bezpečí.
Po celou cestu tím temným lesem měla zavřené oči a jen poslouchala dusot kopit tlumený lesní půdou. Jinak bylo ticho, žádné zašustění, prostě ticho .
,, A jsme tady." usmál se Legolas a zastavil koně. Eamë otevřela oči a naskytl se jí pohled na veliké lesní království. Ve dne muselo být nádherné. Princ sesedl a natáhl se pro Eamë, kterou následně postavil na zem. Hned k nim přiběhl jakýsi elf ve tmavém oblečení, tudíž nebyl moc vidět a dívka se ho lekla. Okamžitě se chytla Legolase za ruku.
,, Neboj se, to je náš stájník Birën." zašeptal.
,, Zdravím princi, král Vás očekává." oznámil Birën a odvedl koně do stáje.
,, Teď půjdeme k mému otci, je to král. Jen se s tebou seznámí. Nemusíš se ničeho bát." domlouval jí, ale Eamë se i přes to bála. Co když ji král nepřijme? Třeba ji nebude mít rád a pošle ji zpět do Lórienu. To nechtěla.
,, Dobře." řekla nakonec. Legolas ji držel za ruku a vešli dovnitř.

Byly zde prostorné místnosti a všude plápolaly pochodně. Prošli spoustu chodeb, Eamë pochybovala, že se tu někdy vyzná. Jejich cesta končila v Trůním sále, kde na vyvýšeném místě spočíval veliký trůn, na kterém seděl král. Hned jak je spatřil se postavil a vydal se směrem k nim. Eamë se zdál hodně vysoký a autoritativní.
,, Legolasi, jsem rád, že jsi tu. Byl tu posel z Lórienu a všechno mi řekl. Je mi to opravdu líto." položil svou dlaň synovi na rameno.
,, Jsem rád, že to víš a nemusel jsem ti to říkat já." oddechl si Legolas.,, Chtěl bych ti někoho představit, ada." pohladil Eamë po vláskách.,, To je Eamë."
Thranduil si jí před tím očividně nevšiml. Zkoumavě se na ni zahleděl.
,, To je ta Eamë? To děvče, které zahnalo zlo?" zeptal se s úžasem.
,, Ano. Slíbil jsem, že se o ni postarám." vysvětlil princ. V tu chvíli se král zamračil.
,, Cože? Ne Legolasi, je sice úchvatné, co dokázala, ale elfové ve hvozdě z ní mají strach, kdybys viděl, jak reagovali, když tu novinu slyšeli. Nepřijmou ji. Vždy bude jiná. Žádná chůva se o ni nepostará. " mluvil, jako by tam Eamë vůbec nebyla, ale každé jeho slovo jí mrzelo. Opravdu jí nebude mít nikdo rád? Vždy bude ta stranou?
,, Já ani nechci, aby se o ni starala chůva. Postarám se o Eamë sám. A po čase si na ní elfové zvyknou a zjistí, jaká doopravdy je." naléhal na otce. Neuměl si představit, že by ji musel poslat zpět. To by radši jel s ní.
,, A jak se o ni chceš postarat? Máš své povinnosti, které-"
,, Budu plnit." doplnil ho Legolas odhodlaně.
,, Neboj se, všechno stihnu." Thranduil se znovu zamračil.
,, Já jsem jí to slíbil, ada." zašeptal. Nikdy by si neodpustil, že nesplnil Ellënin slib. Král si povzdechl a pohled přemístil zpět na Eamë, která se vystrašeně schovávala za Legolasem.
,, Dobrá tedy, ale jen jednou uslyším, že jsi něco nesplnil, nebo že Eamë něco provede, už tak mírný nebudu." řekl chladně a otočil se směrem k trůnu. Legolas se široce usmál.
,, Děkuji ti, ada. Neměj strach."
Potom se dvojice vydala dalšími chodbami. Zastavili se před dveřmi vedoucími do jednoho z pokojů. Legolas otevřel.
,, To bude tvůj pokoj, doufám, že se ti líbí."
Eamë zdráhavě vkročila do místnosti. Byla veliká, s postelí, pracovním stolem a dokonce i balkónem. Bylo to něco úplně jiného, než v Lórienu, vzdušnější, ale tmavší. Místnost osvětlovaly svíčky. Těšila se na den, až si to tu lépe prohlédne.
,, Je krásný." vydechla a skočila na postel.
,, Kdybys něco potřebovala, mám pokoj hned vedle." oznámil Legolas a sedl si k ní.
,, Asi si chceš po té cestě odpočinout, že?"
Dívka přikývla. Po cestě ji bolelo celé tělo. Lehla si na postel, a jak to mají elfové ve zvyku, nespí, ale jen bloudí zelenými krajinami.
,, Tak zítra ti to tu celé ukážu." řekl Legolas a opustil pokoj.
Po nějaké době elfího spánku Eamë něco vyrušilo. Otevřeným oknem zafoukal vítr a sfoukl svíčky, které doteď osvětlovaly pokoj. Nastala úplná tma. Elfka se polekala. Černé okolí jí začalo nahánět strach. Znovu si vzpomněla, jaká tma, panovala, když zemřela její matka. Bála se tak moc, že začala plakat. Nemohla tu zůstat, potřebovala najít světlo. Seskočila tedy z postele a vyběhla z místnosti. Pro slzy pořádně neviděla, ale vzpomněla si na Legolasova slova- kdybys něco potřebovala, mám pokoj hned vedle.
Neváhala tedy a vpadla hned do vedlejší místnosti. Konečně spatřila světlo v podobě svíček. Legolas seděl na židli a leštil si svůj meč. Okamžitě se k němu rozběhla a skočila do náruče překvapeného Legolase. Ten ji držel a hladil po vlasech.
,, Copak se stalo?" zeptal se opatrně.
,, Je tam tma." zavzlykala. Princ se podivil. Pamatoval si, že Eamë měla tmu ráda a vždy v noci sledovala hvězdy, proč ta změna?
,, Ty se bojíš tmy?"
,, Ano." zašeptala.
,, Dobře, slibuji, že příště ti tam dám víc svíček a už nebude žádná tma." usmál se a dal jí pusu do vlasů.
,, Děkuji." odtáhla se a utřela si slzy.
,, Chceš tu teď zůstat? Stejně bude za chvíli svítat." položil ji na zem. Eamë s úsměvem přikývla a posadila se na židli vedle. Legolas si vzal zpět své bojové náčiní a zatímco leštil, Eamë pohupovala nožkama a těšila se na to, až bude mít také své zbraně.

Hned po svítání krátce posnídali a Legolas se s Eamë vydal na prohlídku království. Každá chodba, kterou prošli byla široká a nacházelo se v ní nespočet různých dveří a výklenků.
,, Takže, tady je ošetřovna." ukázal na jedny veliké dveře.
,, Naše léčitelka se jmenuje Aleke a je moc šikovná." oznámil Legolas. Eamë poskakovala vedle něj a pozorně poslouchala. Sešli schody a objevili se ve slepé uličce.
,, Tady je kuchyň."
Než to stačil doříct, Eamë už byla ve dveřích.
,, Super, mám na něco chuť! Pojď Legolasi!" radovala se a zmizela v místnosti. Legolas se usmál a zamířil za ní.
,, Ahoj maličká, copak by sis dala?" zeptala se jedna elfka, stojící u pracovní desky. Hned jak vešel Legolas se ale uklonila.
,, Co si přejete, princi?"
,, Nic, v pořádku, jsem tu tady s Eamë." vysvětlil pobaveně, jelikož dívka se právě hrabala v místě s ovocem. Elfka vytřeštila oči.
,, Eamë? To snad není možné." vydechla a otočila se za dívkou okusující jablko.
,, Bude tu teď žít a chci, aby se k ní všichni chovali, jako ke královské rodině." přikázal. Eamë ho nikdy neviděla, jako prince a zaujalo ji, jak se choval k ostatním elfům. Tvářil se vážně a autoritativně, úplně jinak, než k ní.
,, Ano, jistě." pokývala hlavou elfka a přeměřila si dívku zkoumavým pohledem.
,, Legolasi, chytej!" zapištěla holčička a hodila po elfovi jablko. Ten ho bez problémů chytil. Sledoval při tom Eamë a pak si vzpomněl.

,, Mám na něco chuť." oznámila zelenooká malá elfka a běžela směrem ke kuchyni. Legolas se ke své kamarádce s radostí přidal a běžel, co mu krátké nohy stačily. Ellë byla ale vždy rychlejší.
,, Tobě to ale trvá." zasmála se a přisunula si židli k poličce, aby dosáhla na mísu s ovocem. Malý princ jen čekal, co jeho kamarádka vyhrabe.
,, Legolasi, chytej!" hodila po něm červené jablko a seskočila ze židle.

,, Legolasi, jseš v pořádku?" ze snění ho vytrhl jemný hlásek. Vzhlédl a přes slzy uviděl jen dvě rozmazané postavy. Rychle zamrkal.
,, Pohlídej ji, prosím." obrátil se k větší postavě.,, Musím si ještě něco zařídit." s těmito slovy vyběhl ze dveří a mířil ke svému pokoji.
,, Počkej!" volala Eamë. Nechtěla tu zůstávat s cizí elfkou v, pro ni, ještě na neznámém místě. Legolas ale nereagoval. Dal se do běhu, až do sprintu, cestou málem vrazil do svého otce, ale na poslední chvíli se vyhnul, až konečně vrazil do své komnaty, zavřel za sebou dveře a sesunul se podél zdi. Začal nekontrolovaný pláč. Tak moc mu ji připomíná a rána je ještě čerstvá a nikdy se nezahojí. Nemohl přestat, stále viděl její obličej, její mrtvé tělo potřísněné krví.
Najednou se otevřely dveře. Princ zvedl hlavu a rudýma očima pohlédl na Thranduila. Jindy by se rychle zvedl a neukazoval otci svou slabost, ale v tuhle chvíli toho nebyl schopný. Král se postavil nad svého syna a soucitně na něj hleděl.
,, Legolasi, já vím, že je to pro tebe těžké. A nepomáhá tomu přítomnost její dcery. Neměla by tu být, alespoň do doby, než se vzpamatuješ." mluvil konejšivě. Byl přesvědčen, že je to nejlepší řešení, ale Legolas věděl, že to nemůže dopustit. Nedokázal by jí opustit. Dlouze se na otce zadíval.
,, Ne, ada. Já jí nikam posílat nebudu, její domov je teď tady a já budu v pořádku, opravdu." prosil. Chvíli na sebe hleděli, když v tom se dveře znovu otevřely. Ovšem pomalu, protože Eamë neměla takovou sílu. Když se jí to konečně povedlo, prohlédla situaci. Nejdříve spatřila přísného Thranduila a potom uplakaného, sedícího Legolase. Neváhala ani vteřinu a přiběhla k princi. Vpadla mu do náruče.
,, Legolasi, proč pláčeš? Je to kvůli mamince?" zeptala se. Legolas se smutně usmál a otřel si slzy.
,, To nic." zašeptal a pohladil ji po vláskách.
,, Chybí mi." posmutněla a znovu ho objala.
,, Mě taky."
Thranduil v tu chvíli pochopil, že Eamë nemůže mít lepšího náhradního rodiče, než Legolase a Legolas nemůže mít nikoho lepšího pro zlepšení nálady, než Eamë.