Eamë (LOTR ff) ✔️

Útěk

Probudilo ji nepříjemné houpání. Ztěžka otevřela oči a málem vykřikla, když před sebou spatřila sktřetovu ohavnou hlavu. Zmateně se rozhlížela kolem, ale neviděla nic jiného, než skřety. Snažila si vzpomenout, co se stalo, že se nachází v takové situaci, ale to poslední, co si pamatovala, bylo, jak volala na Forda, potom byla tma.
Smíšek každou každou chvíli kontroloval, zda se Eamë probudila a teď konečně spatřil její zelené oči. Nadšeně se zavrtěl na skřetích zádech, až ho Sarumanův služebník okřikl. Eamë si toho rozruchu všimla a trhnutím otočila hlavu, aby zjistila, co je jeho příčínou. Když spatřila dva hobity, kteří na tom byli stejně jako ona, spadl jí veliký kámen ze srdce. Celou dobu se bála, že je v tom sama, nevědíc, kam ji vedou, kde je zbytek družiny a jak to dopadlo s bojem, jestli jsou všichni v pořádku, ale teď, když koukala na Pipina se Smíškem, jak na ní smutně, ale za to s úlevou koukají, dodalo jí to naději.

Byla to úmorná cesta, při které ale měla čas hodně přemýšlet. V hlavě jí stále otravovalo slovo kdyby. Možná, že kdyby se vykašlala na Prsten a bojovala by dál, nemusela se teď nechat vláčet na sktřetovi. Kdyby tam byli s Boromirem dřív, mohli být užitečnější. A teď se dostávala k hlavnímu spouštěči všech problémů, kdyby totiž nesundala náhrdelník od Galadriel, vůbec by ten Prsten nechtěla, tedy možná ano, ale ten mallornový lístek by jí to nedovolil. Bylo dost možné, že je v téhle situaci právě proto, že se zaměřovala na svou vlastní cestu, než na cestu ostatních. Samozřejmě by prsten chtěla, ale možná to uspěchala, její plán nestál za nic a teď už ho nikdy nezíská. Frodo určitě utekl. Touto myšlenkou se dostala k družině, o které nevěděla vůbec nic, tedy kromě dvou hobitů za jejími zády. Co Legolas? Tolik se jí po něm stýskalo. Gimli, který si oblíbil elfský národ a Aragorn, který jí vždy vyslechl. Ale Boromir? Co když se jejím přemlouváním něco pokazilo, omylem ostatním řekl, co udělal Frodovi a teď ho zavrhli? Možná dokonce prozradil jak se Eamë sama rozhodla plán uskutečnit a nechala tak Boromira, aby byl ten zlý a žádal o Prsten. Ale pokud to všechno vědí, budou ji vůbec chtít zachránit? Zajímají se o ni vůbec? A nezemřel někdo, když je napadlo tolik skřetů?
Čím víc si pokládala otázek, tím větší paniku a úzkost pociťovala. Bála se, že je zabijí, že je odvedou někam daleko a budou je mučit, aby zjistili, kde je Frodo. Ale napáchala dost škod na to, aby si slíbila, že nic neřekne, i kdyby při tom měla zemřít.

Najednou skupina zastavila a hodila své zajatce do trávy. Ti se k sobě okamžitě začali plazit.
,, Smíšku, Pipine! Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě Eamë a oba si prohlížela.
,, Až na to, že nás unesla banda skřetů mi nic není." odpověděl nervózně Pipin a všichni se začali rozhlížet kolem.
,, Jak dlouho už jsme na cestě?" zeptal se Smíšek. Eamë na to odpovědět nedokázala, protože ani nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí.
,, Kolem tří dnů. Nevím to přesně." ozval se Pipin. Oba hobiti byli smutní a když si jejich obličejů Eamë všimla, vzpomněla si na své otázky. Než ale stačila něco říct, přerušila je narůstající hádka skřetů. Ve tmě viděla Eamë lépe, než hobiti a tak mohla spatřit dvě skupiny. Jedna byla označena bílou rukou, tedy Sarumanovi.
,, Jestli mají něco cenného, proč to nevzít? Proč to musíme nosit jemu?" zeptal se jeden skřet z té druhé skupimy a ostatní okolo něho souhlasně zamručeli. Tihle byli menší než ze Železného pasu.
,, Tohle patří Velkému oku, nikdo si nic brát nebude...! " zakřičel a ještě se napřímil nad skřety z Morie. Eamë to sledovala, ale nedávala tomu žádnou váhu, skřeti se hádali pořád.
,, Víte, jak ten boj dopadl? Kde je Frodo?" otočila se zpět na Smíška s Pipinem, kteří byli najednou ještě skleslejší.
,, Tak co se stalo?" zamračila se Eamë, když se ani jeden neměli k odpovědi.
,, Víš, Boromir... on..." začal smutně Smíšek a mnul si mezi prsty provaz. Elfka na něj hleděla s nadějí, doufala, že tu větu nedokončí tak, jak předpokládala. Stavěla si vysokou hradbu, za kterou tuto hroznou myšlenku zahnala.
,, On padl, zemřel, když nás chránil." dopověděl Pipin. Nastalo dlouhé ticho. Hradba se zbořila, Eamë se od nich odvrátila, zahleděla se daleko do tmy. Když to slyšela, jako by jí srdce vynechalo úder, cítila vinu. Ano, určitě je to její vina, nechala ho tam bojovat samotného a sama chamtivě běžela za slávou a sílou. Byla tak neuvěřitelně sobecká, všechno tohle, skřety, mučení, které očekávala, všechno si zasloužila a možná ještě něco horšího. Promiň, Boromire, říkala si pořád v duchu. Tekly jí slzy. Křik skřetů stále sílil, dokonce došlo i ke rvačce. Eamë je ale neposlouchala, slyšela jen hlas ve své mysli, který jí stále šeptal její vinu, jak je sobecká vůči ostatním. Kdyby neběžela za Frodem, možná by hobiti vedle ní nemuseli být tam, kde teď jsou.
Tahle zlost na sebe samu, opovržení a smutek se spojil v její známý pocit tmy. Smíšek s Pipinem čekali, co se bude dít a tak se snažili zakročit.
,, Eamë, poslouchej, to zvládneš, musíš nad tím mít kontrolu, jako v Lórienu..." domlouval jí energicky Pipin. Eamë, která už měla černé oči a foukal kolem ní vítr, se na něj ale otočila s podivnou kontrolou.
,, Nepromrhám svou sílu, teď už ne, použiji jí proti nim a budeme volní!" vyhrkla sebevědomě a pokoušela se osvobodit ruce z provazů. Hobiti jí užasle pozorovali, takhle pod kontrolou její temnou stránku ještě neviděli.
Skřeti, kteří se kousek od nich stále hádali, dokonce už jich několik z nich leželo mrtvých v trávě, si nevšimli, jak dokázala strhnout provazy a osvobodila hobity.
,, A běžte!" zašeptala naléhavě a popostrčila je směrem od bojujících nepřátel. Jenže v tu chvíli si všimli, že pár skřetů z Morie běží jejich směrem s nedočkanými výrazy. Měli vytažené zbraně, stejně jako skřeti ze Železného pasu, kteří je následovali.
,, Rychle, běžte! Já je zastavím!" křikla Eamë se stále černýma očima. Smíšek s Pipinem se nejdříve tvářili vzdorovitě, chtěli pomoc, ale hned jak spatřili vražedný výraz elfky, běželi pryč. Eamë si stoupla s mírně rozkročenýma nohama a natáhla ruce dopředu. Skřeti v první řadě začali padat na zem a svíjet se v bolestech. Dívka se pro sebe usmála. Vítr stále sílil, cítila, jak tma prostupuje celým jejím tělem a skřeti postupně padali k zemi. Bylo jich ale spoustu, tudíž si nevšimla jednoho, který proklouzl a běžel za Smíškem a Pipinem, přičemž je zahnal do lesa Fangornu. Eamë se snažila dál, více jak polovina skřetů leželo mrtvých na zemi a začala pociťovat únavu. Najednou se ale ozval křik, lidský. Z ničeho nic se na kopci objevila skupina lidí na koních a vrhla se na oslabené skřety. Eamë nechtěla, aby ji spatřili, mohli by si jí splést s nepřítelem a tak se kulhavě rozběhla pryč. Po pár minutách už to ale nevydržela a upadla na chladnou zem.