Eamë (LOTR ff) ✔️

Odhodlání

Aragorn, Legolas a Gimli stopovali bandu skřetů, přičemž postupovali Rohanem. Všichni byli unavení z dlouhé a náročné cesty, ale muž a trpaslík potřebovali spánek. A mezitím, co ti dva spali, Legolas seděl v nočním tichu pod hvězdami a v ruce svíral stříbrný náhrdelník, který v hvězdném svitu zářila snad víc, než obvykle. Stále na Eamë myslel a doufal, že je v pořádku. Bylo jim už jasné, že tři zajatce vedou do Železného pasu, musejí je tedy dohnat dříve, než tam dorazí a ublíží jim, ublíží jí. Povzdechl si a položil se na měkkou trávu, aby viděl na zářivé hvězdy. V duchu mluvil k Ellë. Když sledoval noční oblohu, byl přesvědčený, že mu naslouchá.
,, Já jsem ti slíbil, že ji ochráním, že se o ni budu starat, ale mám pocit, že se ode mě vzdaluje." zašeptal se smutkem. Žádná reakce, okolí bylo klidné.
,, Ale takhle ji zemřít nenechám." dodal tiše, i když netušil, jestli tyto dvě věty spolu vůbec nějak souvisí.

Běželi už tři dny, ale skupina skřetů se jim stále vzdalovala. Najednou ale Legolas spatřil rohanské jezdce na koních. Trojice se tedy posadila do trávy, zahalili se do lórienských plášťů a vyčkávali. Když ale jezdci přejeli jejich úkryt, Aragorn vyskočil na nohy.
,, Rohanští jezdci, co je nového v zemi krále Theodéna?" zvolal za nimi. Koně najednou změnili směr a otočili se. A než se trojice nadála, jezdci na koních je uzavřeli ve svém kruhu. Z družiny vyšel jejich velitel. Urostlý muž se silným výrazem. Přeměřil si Aragorna pohledem.
,, Jsem Aragorn, syn Arathornův." řekl mile hraničář a poté ukázal na své společníky.
,, Gimli, syn Glóinův a Legolas z lesní říše."
Muž se usmál.
,, Já jsem Eomér, co prohledávají cizinci v takovém sestavení v těchto místech?" optal se zdvořile a všechny si přeměřil pohledem.
,, Sledujeme tlupu skřetů mířících k Železnému pasu." začal Aragorn.
,, Unesli naše přátele. Dva hobity a jednu elfku."
Eomér se zatvářil, jako kdyby si vzpomněl na něco hrozného a sklesle se na ně zahleděl.
,, Tuhle bandu skřetů jsme v noci pobili." řekl po chvíli. Legolas vytřeštil oči a udělal krok vpřed.
,, A? Co jste viděli?" zeptal se vystrašeně. Rohanský vůdce zabodl pohled do země, jako by se bál to říct někomu do očí.
,, Bylo tam něco zlého, něco temného. Když jsme přijeli, dobrá polovina jich byla mrtvá, ale bez jakýchkoliv krvavých ran, jako by prostě zničeho nic zemřeli." snažil se svůj zážitek vysvětlit, ale ani zdaleka se to nepřiblížilo opravdovým pocitům, které cítil. Aragorn s Gimlim a Legolasem se zhrozili, protože něco takového mohla udělat jen jedna osoba. Eomér si jejich výrazů ale nevšiml, protože k nim vzhlédl až teď.
,, Těla jsme ale spálili, nikdo nepřežil." povzdechl si.
,, Cože? Nikdo?" vyhrkl Legolas bezmocně, ale Eomér zakroutil hlavou.
,, Žádné hobity, ani elfy jsem neviděl, je tedy naděje že..." nechal větu vyset ve vzduchu a Legolas se jí okamžitě chytil.
Od rohanských dostali koně, kterých si opravdu vážili, protože v Rohanu jsou nejlepší chovatelé koní. Vyjeli na cestu. Legolas myslel celou dobu jen na to, že to bude v pořádku, Eamë na živu a někde tam na ně určitě čeká. Jenže potom si vzpomněl na její temné výpadky, kdy po uvolnění velikém množství moci, upadla do bezvědomí. Jako v den, kdy zemřela Ellë. A protože je jasné, že tu polovinu skřetů zabila ona, svou silou, bude tam někde blízko ležet. A s největší pravděpodobností mezi spálenými skřety.
Legolas zakroutil hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnal z hlavy a šetřel si slzu. Tomuhle nesmí věřit.

Když dojeli na místo, odkud stoupal černý dým, nemohli nepostřehnout velikou hromadu spálených ostatků jejich nepřátel. Okamžitě k nim přiběhli a začali kolem hledat jakékoli stopy.
,, Aragorne!" zavolal Gimli, když stál u hromady a držel v rukou zlaté opasky. Když si je všichni prohlédli, zhrozili se.
,, To nesmí být pravda." vydechl zlomeně Aragorn. Sklesle sklopil pohled, když v tom si něčeho všiml. Byly to provazi, rozvázané, a troje! Rychle k nim přiběhl a zavolal ostatní.
,, A hele, vidím hobití stopy!" zajásal a vydal se daným směrem. Legolas s Gimlim ho nadšeně následovali. Když ale zjistili, kam jejich stopy míří, trpaslíka zamratilo, stejně jako Aragorna. Směřovali do lesa Fangornu.
,, Ale co Eamë, byla s nimi?" zeptal se Legolas, kterého Fangorn nijak netrápil.
,, Je to elfka, její stopy nevidím ani já." povzdechl si Aragorn.
,, Ale podle těch hobitích si nemyslím, že byla s nimi. Navíc je pronásledoval skřet, kdyby s nimi byla, neběžel by tak daleko. Zabila by ho." zakroutil nad tím hlavou. Legolas se sesunul do trávy a zíral do prázdna, úplně jako Eamë, když se dozvěděla, že zemřel Boromir. Cítil se bezmocně, vždyť si slíbil, že ji takhle zemřít nenechá!
,, Já tomu nevěřím." prohlásil najednou a zase si stoupl.
,, Já prostě vím, že je naživu."
Gimli ho poplácal po zádech.
,, Tak je jdeme najít, no ne?" řekl odhodlaně a pohledem se seznamoval s lesem.
,, Ale kam? Víme, kam šli Smíšek s Pipinem, ale kde je tedy Eamë? " zamračil se Aragorn a ohlédl se na všechny strany, jako by chtěl najít další vodítko k jejímu nalezení.
,, Nejdříve najdeme hobity, ti to budou vědět." navrhl Gimli. Všichni s jeho nápadem souhlasili. A tak, i přes strach z Fangornu, který jim Legolas vymlouval, vkročili do lesa.

***

Eamë se probudila právě když svítalo. Rychle se posadila a zmateně pozorovala okolí. Nepamatovala si, jak přesně se sem dostala a ještě horší bylo, že nevěděla kde je. Byla tma, když běžela, navíc v tu chvíli dokázala vnímat jen její podlamující se kolena. Seděla v trávě, na menší mýtině ohraničené stromy.
Pomalu se zvedla a rozhlížela se kolem, jako by čekala, že takhle uvidí lépe. Ale nebyla to pravda.
Snažila se vzpomenout si, proč se tady vlastně objevila, z jakého důvodu je sama. Ano, je sama. Najednou jí bylo smutno. Vzpomněla si na Legolase, jak ráda by ho viděla. On by určitě věděl, jak se z této situace dostat. Ale jak myslela na Lístka, vybavilo se jí celé společenstvo a s ním i Smíšek s Pipinem. A vzpomněla si. Jak je zajali skřeti, a ona musela nějak utéct...
Zavřela oči a soustředila se. Věděla, co se stalo před tím, než se osvobodila, ale potom? Měla velikou černou díru.
,, Notak, Eamë!" pobízela se. Měla hrozně divný pocit. Bolelo jí celé tělo, jako kdyby celou noc těžce pracovala.
,, Co si pamatuješ jako poslední?" zeptala se sama sebe. No jistě, pomyslela si, skřeti se hádali, ona se ptala Pipina se Smíškem.
,, Ale ne..." zašeptala a znovu se posadila. Vzpomněla si na smutnou zprávu, kterou jí hobiti prozradili. O Boromirovi. Tato skutečnost jí vedla k jednomu jedinému vysvětlení. Musela vybuchnout, jinak by přeci neměla takový výpadek paměti. Po těchto temných chvilkách si z toho přeci nic nepamatuje. Jako například ten veliký výbuch ve třech letech. Museli jí to říct.
Ale co Smíšek s Pipinem? Kde jsou ti dva? Co když je svou sílou zabila?! Ne, ještě si vybavovala, jak jim pomáhala z pout. Ale proč tu nejsou s ní?
,, Oni jsou určitě v bezpečí." řekla si, rozhodnutá tomu věřit. Znovu se tedy rozhodla rozhlédnout a zvolit si cestu. A pak to spatřila. Černou věž, tyčící se v dáli, nad všemi stromy. Lidské oko by ji nevidělo, ale ona ano. Věděla co to je, Orthank, věž Železného pasu. Tam je přeci chtěli skřeti odvést, ale proč? Dlouze se na ni zahleděla. Najednou ale vykulila oči a zalapal po dechu. Cítila z ní energii, kterou znala jen do tří let. Smrtonosnou, temnou a jednou už poraženou.
,, Tak proto..." špitla. Chtěli jí vydat jemu. Když si to teď uvědomila, už se necítila vůbec unavená, už jí nic nebolelo. Zákeřně se usmála a Orthank nespustila z očí. To byl přeci hlavní účel její cesty, na tohle se připravovala. Sebevědomě vykročila v před. S odhodláním a sílou.
,, Už jdu, otče."