Eamë (LOTR ff) ✔️

Poslední bitva

Všechny přípravy proběhly velmi rychle a proto mohli hned ráno vyjet. Eamë už se s Timoteiem neviděla a považovala to za nejlepší. Už se vlastně rozloučili, tak proč spouštět další pláč.
Nasedla na koně a po boku Legolase vyrazila na cestu. Do brnění si vložila dřevěnou sošku pro štěstí, celým srdcem se k ní upínala a opravdu věřila že jí pomůže.
,, Jen ti chci říct, Eamë, že ať to dopadne jakkoli, jsi vítěz." řekl Legolas vážně. Dívka se usmála. Najednou se cítila šťastná, vůbec netušila proč, ale prostě byla. Vlastně dokázala co měla a teď jde dál, bojovat za ty, které miluje, jede odčinit to, co udělala Frodovi. Jistě, Frodo, tak dlouho ho neviděla a její poslední vzpomínka na něj byla, když ho napadla. Za to by si nejradši udělila ten nejkrutější trest. A nyní byla šťastná, že Frodovi konečně pomůže.

Když zastavili před Morannonem, společenstvo vyjelo vpřed, aby nepřítele vylákali ven. Aragorn si to vzal na povel. Jenže místo armády vyšel někdo jiný. Držel v rukou Frodovu mitrilovou košilku a šklebil se. Všechny to vylekalo, ale kdyby se nepřítel zmocnil prstenu, každý by to poznal a Eamë obzvášť.
Brána se najednou otevřela a všechny pohledy směřovali na velikou armádu skřetů. Eamë se až polekala jejich množstvím, ale snažila se zachovat si kamennou tvář.
,, Odvahu, rohanští a gondorští vojáci!" volal Aragorn silným hlasem. Jeho promluva projela všemi jako vlna nové energie, chtivost nového začátku, zápalu. Nikdo už nepochaboval o tom, že dělají správnou věc. Že bojují za mír a pokud budou věrní, nikdy neprohrají. Davem zazněl ohlušující řev. Byli připraveni k boji. Eamë natáhla ruku k Legolasovi, který ji silně stiskl. Aragorn vytasil Andúril a znovu se otočil na svůj lid. V očích se mu leskly slzy.
,, Za Froda." zašeptal a vyběhl vstříc Mordoru. Eamë s Legolasem se na sebe podívali, oba se usmáli a povolili stisk.
,, Za Froda!" zakřičela dívka a spolu s Gimlim, Mithrandirem, Pipinem a Legolasem následovali Aragorna, následovali krále.
Náraz byl silný. Tohle byli skřeti stvoření k zabíjení a odstranění jiných ras, bylo to těžké. Hned první na kterého Eamë narazila jí málem setnul hlavu, ale elfka, s velikym zápalem do boje, se nedala a místo její hlavy skončila na zemi ta skřetí. Nepřátelé se stále množili jak kobylky a nezdálo se, že by jich ubývalo. Eamë cítila každou kapku černé krve, která jí zašpinila, avšak pohledu na tu její se nevyhnula. Měla řeznou ránu na rameni, ale nechávala to být a bojovala ze všech sil dál. Tohle byla poslední bitva a ona si potřebovala dokázat, že nepromarnila ani chvilku pro své milované. Začala si vybavovat ty, kteří jsou mrtví a ona slíbila, že je pomstí.
,, Tohle. Je. Za. Namdora!" zakřičela, přičemž padli čtyři skřeti.
,, Za mou matku!" další padl.
,, Za všechno!"
Nedokázala se zastavit, všechno si vybíjela a pokud tuto válku přežije, bude si moci připustit, že do toho dala všechno. Řekne Timoteiovi jak bojovala a on jí bude chválit a objímat, protože se vrátila. Ani si neuvědomila, že jí tečou slzy. Ale i přes to bojovala a vzpomínala na to, co si po výpravě slíbila. Že navštíví Lórien, vrátí se do Temného hvozdu, který už nebude temný, ale zelený a Fali jí bude navštěvovat přes balkón. On to jinak stejně nedokáže. Nad touto předstabou se musela usmát. A to nejlepší, vezme si Timoteie, budou mít krásné děti, které budou vychovávat v míru. Takové myšlenky jí pomáhali v boji, zabraňovali smutku a dávali naději.

Začali se přidávat i nasghûlové na svých okřídlených stvůrách, ale v tom momentě zakročili velicí orli. Začalo to vypadat opravdu nadějně, když v tom se černí jezdci otočili a s řevem odletěli zpět, směrem k hoře. Dokonce i Sauronovo oko přestalo upírat zrak na bojující a otočilo se za novým objevem. Co se to děje? Co je tak důležité? Důležitější než válka? Byl to Frodo se Samem, kteří dokončovali svůj úkol.
A pak se to stalo. Prsten byl vhozen do Hory Osudu, byl konec.
Barad dûr se začala bořit, oko umíralo a všude byla jen láva a kamení.
,, Ano!" křičeli všichni, přičemž  všechny stvůry z temné strany utíkali pryč. Společenstvo bylo hrdé na dva malé hobity, opravdu to dokázali.
Legolas okamžitě zamířil k usměvavé Eamë, která odhodila svůj meč na zem a radostně zvolávala jména Froda a Sama.
Ale najednou, jako by se svět zastavil, povyk utichl, viděla jen radost ostatních. Projela jí neuvěřitelná bolest, která se zabodla v srdci. Pravá ruka jí okamžitě vystřelila na bolavé místo, kde se křečovitě chytila za brnění. Trhavě se nadechla, vytřeštila oči, jakou bolestí si procházela. Podlomily se jí kolena, ale Legolas už byl u ní a podepřel ji. Ležela v jeho náruči, nic nechápala stejně jako všichni ostatní. Jen Mithrandir ji sledoval, jako by něco takového tušil.
,, Eamë?! Co se to děje?" vykřikl Legolas a vystrašeně si dívku prohlížel. Eamë cítila neuvěřitelný tlak na srdci, jako by se od něho chtělo něco odlepit, odtáhnout . Možná že když se říká, spadl kámen ze srdce, bylo to v tu chvíli nejlepší přirovnání. Bojovalo to, chtělo ven a bolelo to víc a víc. Nedokázala se pořádně nadechnout, jen kašlala, jako by se dávila černým popelem. Při tom nespustila oči z ustrašeného Legolase, který ji pevně držel a snažil se přijít na to, co se děje.
,, Eamë, co to... Mithrandire?" otočil se a podíval se na čaroděje plný obav a otázek. Gandalf si povzdechl.
,, Sauron byl poražen, Legolasi, prsten zničen. Eamë byla součástí toho všechno, její temná polovina umírá." vysvětlil Mithrandir ztrápeně a sledoval při tom dívku zmítající se v bolestech. Legolasovi začalo všechno docházet, až na jednu věc. Ale velmi důležitou, nedokázal si jí připustit.
,, To znamená, že temná strana zemře a zůstane jen světlo, že?" zeptal se s nadějí, ale Gandalf se jen smutně usmál, jeho skleněné oči říkali pravý opak.
,, Eamë byla celou dobu spojena se sílou prstenu, ten je nyní zničen. Nemůže bez něj přežít, Legolasi."
v tu chvíli se Eamë opravdu zadusila, i přes bolest která tlumila její sluch, byla tahle věta tak hlasitá, jako by to byl šíp, který se jí zabodl do hlavy.
,, Ne, ne, ne, ne." šeptal Legolas a naklonil se zpět nad Eamë. Byla bílá jako stěna, z nosu jí tekla krev a chtělo se jí tak hrozně spát. Ale vydržela to, oči nechávala ze všech sil otevřené aby mohla vidět Legolase a jeho modré oči zalité slzami. A najednou se usmála, usmívala se na prince Temného hvozdu a chytila ho za ruku.
,, To... to je v po...řádku." zašeptala a cítila, jak jí cestičky slz čistí zčernalé tváře. Legolas vzlykl, on se nedokázal přimět k úsměvu.
,, Není, Eamë, tohle není v pořádku." zakroutil zničeně hlavou.
,, Pro... sím, vyndej z... brnění... tu... tu sošku." zachraptěla, stále s úsměvem na tváři, který si i přes bolest dokázala udržet. Legolas ji bez váhání poslechl a za okamžik držel dřevěného koníka v ruce.
,, Dej to... Fali... Falimu."
,, Jistě, neměj obavy." přikývl Lístek a dal si ho do kapsy.
,, Já jsem... slíbila jsem jim... že... že se vrátím." zavzlykala, její úsměv zmizel a nahradil ho čistý smutek. Smutek z toho, že nesplnila slib, který oboum chlapcům dala.

,, Vrať se." zašeptal Fali.
,, Neboj se, já se vrátím."
,, Slibuješ?" zeptal se s obavami.
,, Slibuji." potvrdila.

Pohled upřela někam do dálky.
Představila si chlapce s plavými, věčně rozcuchanými vlasy a velikýma modrýma očima, jako dvě studánky.
,, Sbohem Fali." zašeptala skoro neslyšně, ale Legolas jí naslouchal, byl tu všemi smysly pro ni.
A Timotei? Další nával pláče, když si vzpomněla na černovlasého hraničáře se stále dobrou náladou a bouřkově šedýma očima. To on jí ukázal co je to láska a tak brzy budou odloučeni.
,, Musíš říct... říct Timovi, že... ho moc miluji." otočila se zpět na Legolase.
,, Samozřejmě." přikývl princ, přičemž každým jejím slovem mu bylo hůř, přibývalo více slaných kapek.
,, A Frodovi... že... se omlouvám." dodala těžce. Už cítila, jak jí opouští všechny síly, už chtěla zavřít oči a usnout, i když věděla, že se z tohoto spánku už neprobudí. Temná polovina jejího srdce už ztrácela život, neměla moc času.
,, Nemůžeš přeci takhle odejít, to není fér!" zašeptal Legolas. Eamë se ale jen smutně usmála.
,, Mám tě tak ráda, Legolasi... a jsem... jsem moc šťastná... že na... konci vidím právě... jen tebe." 
A bylo jí smutno, když si uvědomila koho všechno opouští a kdo bude truchlit. Ale přesně takový konec chtěla, zemřít jako ta co splnila úkol, jako hrdinka.
,, Prosím... popiš mi... náš domov."
Odvrátila pohled, který upřela na nebe, které se najednou zdálo jasnější a čistší. Legolas si setřel slzy a vyhověl jejímu přání.
,, Máme krásný domov, teď už nebude temný, bude krásně zelený a konečně tam budou každé ráno zpívat ptáčkové... a velicí pavouci odejdou, budeme dýchat čistý vzduchl plný ranní rosy a vůně trávy a... a tohle jsem ti přeci slíbil, že ti to ukážu Eamë!" rozvlykal se, ale reakce už se nedočkal. Dívka, s očima upřenýma na zářivou oblohu, nedýchala, temná část se uvolnila, zemřela se vzpomínkou na Hvozd, ve kterém tak ráda žila a vyrůstala. Stále držela Legolase za ruku na tváři měla zasněný úsměv. Takový ten, když vzpomínáte na něco velmi nádherného.
,, Ať to skončí jakkoli, vždy budeš vítěz." zašeptal hrdě Legolas a políbil ji na čelo.

----
Ahojky,
Ano, ja vím, tenhle konec není šťastný, ale i tak doufám, že se vám  kapitola líbila.
Ještě nás ale čeká jedna, takže si tento příběh ještě chvíli ponechte v knihovně. ;-) 

Vaše Seversa. ;-)