Eamë (LOTR ff) ✔️

Bolest

Eamë se zrychlil tep, když sledovala poslední sluneční paprsek jak se zmenšuje a zmenšuje. A nakonec zmizel úplně. V tu chvíli to všechno začalo. Byla úplná tma, ani hvězdy nesvítili, jen tma. Elfka, která se od Alcarinova odchodu ani nehla, hleděla před sebe, ale bylo to jako by měla zavřené oči. Přitáhla si kolena k sobě a objala je roztřesenýma rukama. Snažila se to vydržet, nechat špatné vzpomínky hluboko uvnitř, ale tma, jako by je posilovala a dávala jim sílu se dostat na povrch. Netrvalo to ani pět minut, když to spatřila. Jako by se to dělo přímo před jejíma očima.
Její matka v šatech jako sníh potřísněné krví s očima široce rozevřenýma.
V uších jí zněl její výkřik stále dokola, zatímco se odehrávala vražda.
Eamë svěsila ruce k zemi, vyskočila na nohy a běžela ke dveřím. I když neviděla ani na krok, věděla, kde se nacházejí.
,, Pusťte mě! Pusťte mě ven!" křičela, stále dokola křičela. Tváře měla uslzené, ale slaných potůčků nebylo konce. Bouchala do dveří, vzlykala vykřikovala nadávky, hrozila všem smrtí, ale také prosila, šeptala a nabízela všechno, co měla. Nedokázala vydržet takovou bolest, která jí tma způsobovala. Neohrabaně se odlepila ode dveří a přeběhla k oknu, chtěla skočit a ukončit tohle trápení. Jenže ji zarazily chladné mříže. Nemohla se zabít, ani tuhle volbu neměla.
První půl noci se nedokázala ovládat, všechny ty emoce, které se kvůli vidině vytvořili, vybuchovali. Tu noc, uvolnila spousty své síly, dokud neomdlela.

Ráno za ní přišel Alcarin, to už byla vzhůru a seděla zase v tom osudném rohu, vyčerpaná a nešťastná. Jako u všech jejích výbuchů si nepamatovala, co se v noci odehrávalo, věděla jen, že to bylo strašné, nesnesitelné a už to nikdy nechtěla zažít. Všude po místnosti byly tmavé trhliny a někde to dokonce vypadalo, že nebylo daleko od jejího proděravění. Alcarin se spokojeně rozhlédl po spoušti, kterou drobná Eamë napáchala a ušklíbl se.
,, Tohle se mi líbí, jsi na dobré cestě. Možná,že až skončíme, budu ti říkat dcero."
Dívka už se ho nebála, věděla, že horší věc, než nechat ji tady přes noc udělat nemohl.
,, Ale ty nikdy nebudeš můj otec." procedila skrz zaťaté zuby a hleděla na něj s čistou nenávistí. Alcarina to ale nevyvedlo z míry.
,, Uvidíme, co budeš říkat potom." řekl hrdě a pohlédl k onu.
,, Vidím, že jsem udělal dobře s těmi mřížemi." pochválil se a bez dalších slov odešel.
Zbytek času, který v Železném pasu stravila se odehrával úplně stejně, přičemž se Eamë opravdu bála, že ji její otec stáhne k sobě.

Každým dnem byl Alcarin naštvanější, hlavně kvůli tomu, že i když Eamë nechával v noci ve tmě, nehodlala se vzdát a bojovala s tím. Také odešla armáda k Helmově Žlebu, ale její výsledek se ztratil, když do Železného pasu zavítali nezvaní hosté.
Byla to právě ta část noci, kdy Eamë ležela v bezvědomí na chladné zemi, po bolestivé noci. Zanedlouho mělo svítat. Ozvaly se ohlušující rány, křik a syčení páry. To Stromovous se spoustou entů napadli Železný pas. Smíšek s Pipinem byli schovaní za mohutnou zdí, přesně na místě, kde se předtím krčila Eamë, když se odhodlávala jít za svým otcem. Saruman a Červivec Gríma, který si vybral temnou stranu, vyběhli na balkóny a překvapeně a s hrůzou tu spoušť sledovali.
Enti protrhli hráz a celý Železný pas se zatopil, přičemž se všechny pece uhasili. Dokonce se snažili zbořit Orthank, ale byl tak silný, že na něm nezůstalo ani škrábnutí.
V tu chvíli se objevil první sluneční paprsek a probudil tak Eamë. Pomalu se postavila a chtěla se schoulit zase do rohu, když v tom uslyšela tekoucí vodu. I přes strach přistoupila k zamřížovanému oknu. Když pohlédla dolů, myslela si, že je stále mimo a jde jen o nějaký sen. Ale po pár minutách sledování zatopených pecí a naštvaných entů se přesvědčila, že jde o realitu, kterou si ani nepředstavovala. Usmála se, když sklopila oči dolů, kde přímo pod jejím oknem stáli Saruman s Červivcem, kteří si nevědí rady. Jenže pak jí úsměv zmizel z tváře, když si vzpomněla na Alcarina, který všechny enty určitě přemůže. Ale nic se zatím nedělo, Alcarina nespatřila ani na balkónu, ani nikde bojovat proti jeho nepřátelům a to jí přišlo divné. Nenechala si tím kazit zážitek, vypadalo to totiž, že enti opravdu vyhrají. Pokusila se zakřičet, aby si jí nějaký ent všiml, ale hlasivky měla vykřičené a okamžitě se rozkašlala. Vzdala to.
Stání ji už také vysilovalo a tak se posadila pod okno a naslouchala šplouchání vody. Když už za sebou neměla pece, které jí byly alespoň nepatrným zdrojem tepla, začalo jí být ještě chladněji než doposud, přitáhla si tedy nohy k tělu a vyčkávala. Byla na sebe z jedné části pyšná. Nepoddala se tmě a bojovala, i když každou noc prožívala strašlivá muka. Ale co když to v ní přeci jen nějaké zlo probudilo? Třeba je teď nebezpečnější, možná byla myšlenka na prsten opravdu jen začátek...
Začala se bát a měla pochyby, kdo vlastně teď je? Stala se horší elfkou?

Takhle přemýšlela celý den, kdy už to měl Železný pas spočítané, enti ho hlídali a na starost si ho vzal Stromovous. Saruman zalezl dovnitř, zatímco Smíšek s Pipinem vylezli z úkrytu a pokochali se výhledem na skvěle odvedenou práci. Šli si najít něco k jídlu a pořádně si odpočinout. Neměli ani tušení, že v jedné z místnosti Orthanku sedí Eamë a bojí se další noci strávené beze světla.
Ale tohle nebyla ta noc plná bolesti, slz a temné síly. Tentokrát byly vidět hvězdy, krásné zářily společně s velikým měsícem, jako by se i obloha radovala z jednoho vítězství. Eamë měla zavřené oči a se strachem očekávala, až zmizí poslední paprsek zapadajícího slunce. Ale nic se nedělo, pomalu tedy otevřela jedno oko a když spatřila zářivý pruh na podlaze, pocítila velikou úlevu. Ztěžka vydechla, unaveně se usmála a lehla si přesně doprostřed pruhu, dívala se na hvězdy.

Hned co se rozednilo uslyšela Eamë hlasy. Pomalu se postavila a opřela se o parapet okna. Brána do Železného pasu byla napravo a jelikož bylo její vězení více nalevo, neviděla na ni. Zklamaně vydechla, bůhví, kdo tam je. A i když je Sarumanova práce zničena, nepůjdou dovnitř, nenajdou ji a zemře hladem. Vždyť nikdo neví, že tady je, ani Legolas, což jí mrzelo ze všeho nejvíc. Myslela na něj a na to, jestli ji vůbec hledá a chce ji zachránit. Vždyť po tom, co provedla Boromirovi a Frodovi by si jeho starosti ani nezasloužila. Možná by jí tu nikdo neměl najít, měla by tu zůstat a prožívat muka, to si zaslouží. Co jsem to za elfku, vzlykala. Všechno to na ní nějak padlo, ty deprese z předešlých dní. Teď je ale ještě horší, ano, odpověděla si na otázku, je horší. Přesvědčila se o tom, že kvůli Alcarinovi, který tu není, zbabělec, je teď zlá.

Po vyhrané bitvě u Helmova žlebu přesvědčil Gandalf krále Theodéna, aby ho následoval do Železného pasu. Nikomu se tam nechtělo, ale když tam skupina přijela, nestačili se divit. Všechno bylo zatopené, kolem chodili enti a po skřetech ani památky. Hned u brány na ně čekali Smíšek s Pipinem, najedení a spokojení, a radostně je výtali. Aragorn, Gimli a Legolas byli tak rádi, že je vidí a skoro jim vyčetli, jaký běh a statosti si kvůli nim museli vytrpět.
,, A teď si musíme promluvit se Sarumanem Bílým." prohlásil Gandalf a pobídl koně směrem k Othranku. Ostatní ho následovali. Saruman stál na balkoně a zlostně si nově příchozí měřil.
,, Je konec Sarumane, vyjdi ven." řekl Mithrandir klidně, ale druhý čaroděj se uchechtl.
,, Opravdu si myslíš, že vyjdu mezi vás, Gandalfe? Nikdy neklesnu tak hluboko..."
Gandalf se zamračil, napřáhl svou hůl, přičemž se ta Sarumanova rozlomila vejpůl.
,, Hlouběji už klesnout nemůžeš, zvlášť, když jsi na straně zla a necháváš jiné, aby ti poroučeli." řekl Gandalf vyčítavě. Saruman naštvaně stiskl zábradlí, když si najednou na něco vzpomněl. Mithrandir se usmál, jako učitel, když jeho zná jeho žák správnou odpověď. Ostatní ale vůbec nevěděli o čem mluví.
,, Ano, správně, Sarumane. Ty víš o čem mluvím. Někoho tady držíš. A zajímavé je, že ten, kdo za to má odpovědnost zbaběle zmizel."
Nikdo netušil, o co se jedná, ale Saruman to chápal až moc dobře.
,, Je Alcarina a pokud odtud zmizí, můžete si začít kopat hroby." varoval je čaroděj. Sám totiž dobře věděl, že pokud tu Eamë nebude až se vrátí, bude mrtví on. Při vyslovení Alcarinova jména sebou Legolas trhl. Už jim začalo docházet, kdo je tu vězněný. Pipin se Smíškem se na sebe zahanbeně podívali.
,, Celou dobu tu byla a my si dělali hostinu!" skučeli.
Legolas na nic nečekal, seskočil z koně a doběhl ke dveřím. Nemohl je otevřít. Saruman se škodolibě zasmál, ale Gandalf jednou mávl holí a dveře se rozrazily.
,, Běž, Legolasi, Saruman už nemá žádnou moc."