Eamë (LOTR ff) ✔️

Noví společníci

Legolas vběhl do věže, před sebou neměl žádné překážky, ani Sarumana. Vyběhl první schody a rozhlédl se kolem. Bylo tu spousta dveří, všechny stejné.
,, Eamë?" zavolal do ticha. Nikdo se neozval. Buďto je v bezvědomí, nebo není v tomto patře. Doufal, že jde o druhou možnost a tak se vydal dál. Takhle pokračoval, byl udýchaný a vystrašený, když konečně něco zaslechl. Byl to pláč. Rychle přiběhl ke dveřím, ze kterých se vzlykot ozýval. Podivil se, když je bez jakýchkoliv potíží otevřel. To Gandalf odemkl všechny dveře, ne jen ty hlavní. Vpadl dovnitř a hned jak Eamë spatřil, bylo mu hrozně. Seděla opřená o zeď, kolena u sebe a hlava v dlaních. Plakala a ani si nevšimla, že vešel.
Legolas si k ní klekl a položil jí ruku na chvějící se rameno. Eamë sebou cukla a šokovaně na něj pohlédla. Zelené oči byly zalité slzami, které si tvořili cestičky po špinavých tvářích.
,, Legolasi?" špitla, jako by tomu nemohla úvěřit. Nevěděla, jestli to náhodou není nějaký přelud, ale když cítila Legolasův hřejivý dotek, věřila tomu víc a víc.
,, Eamë, co ti to udělal?" zeptal se zničeně. Bylo mu z toho do pláče, vidět ji takhle, ale udržel se, kvůli ní. Eamë nic neřekla, jen se zase rozvlykala a padla mu kolem krku. Elf ji pevně stiskl. Přesně tohle potřebovala, cítila se v bezpečí. Seděli tam na zemi v objetí, po chvilce bylo ticho, Eamë přestala plakat, ale stále ho nepouštěla.
,, Byl tu on." zašeptala do Legolasova ramene.
,, Chtěla jsem ho porazit, ale už to nejde. Chtěl mě udělat zlou. A každou noc..." nedořekla větu. Ale Legolas to pochopil, byla ve tmě.
,, Už je to dobré, už tě nikdy nespustím z očí." konejšil ji a hladil ji po zádech.
,, Ani nevíš jak hrozné to bylo, hledět celou noc na zkrvavené tělo mé matky."
Legolas si povzdechl. Nedokázal si představit, že by zažíval to samé jako Eamë, musel by se po tolika nocích zbláznit. Stiskl ji o něco pevněji.
,, Chtěla jsem se zabít, vyskočit z okna a konečně se od toho vysvobodit, ale nemohla jsem." pokračovala zničeně. Ani netušila, že každým jejím slovem byl zničenější i Legolas.
,, Jsem zlá, Legolasi. Určitě se mu to povedlo." zajíkla se. Po těchto slovech ji Legolas pustil, aby jí mohl pohlédnout do očí. Položil jí ruce na ramena a naléhavě se na ni zahleděl.
,, Ty nejsi zlá, nikdy jsi nebyla zlá. Jseš ta nejhodnější a nejstatečnější elfka, kterou jsem kdy viděl, Eamë. Dokud jsou tu ti, které máš ráda, nemůžeš být zlá." mluvil tiše, ale zřetelně. Eamë se do očí draly nové slzy. Legolasova slova jí pohladila na srdci, věřila jim, věřila jemu.
,, Ale jak můžu pomoci těm, které mám ráda, když nedokážu porazit Alcarina? Jedinou možnost jsem zahodila a zašlapala. Zklamala jsem Galadriel, všechny jsem zklamala."
Legolas zakroutil hlavou, mírně se usmál a ze své náprsní kapsy vytáhl stříbrný náhrdelník v podobě mallornového listu.
,, Nikoho jsi nezklamala." řekl a podal jí náhrdelník. Eamë se na něj ohromeně podívala. V tuto chvíli byla tak šťastná, že se málem znovu rozplakala a rychle si ho připla na krk.
,, Legolasi, jak?" vydechla, přičemž si mallornový list s novým zájmem prohlížela.
,, Našel jsem ho v lese, když tě unesli." odpověděl jednoduše. Eamë ho znovu objala. Ani nedoufala, že by tento náhrdelník mohla ještě spatřit, ale Legolas jí jako vždy pomohl.
,, Pojď, půjdeme z toho hrozného místa." řekl po chvíli Legolas a vstal. Eamë se o to také pokusila, ale byla moc vysílená a hned se jí podlomily kolena. Lístek po ní střelil starostlivý pohled, vzal ji do náruče a nesl černým Orthankem. Dívka se unaveně opřela o Legolasovo rameno a zavřela oči.

Když Legolas vyšel ven, Theodén a Gandalf mluvili se Stromovousem a ostatní jedli, co našli Pipin se Smíškem. Odpočívali na velikém kameni a kouřili. Ale hned jak spatřili elfa s Eamë v náručí, všeho nechali a přispěchali k nim.
,, Je v pořádku?" ptali se starostlivě hobiti, kteří si vyčítali, že ji nezachránili už dřív.
,, Je vyčerpaná, zažila hrozné věci." odpověděl Legolas. Eamë s námahou otevřela oči a když viděla Smíška s Pipinem, spadl jí kámen ze srdce.
Tak se Eamë znovu připojila ke společenstvu, nabrala nějaké síly, protože Sarumanovy spíže byly opravdu bohaté. Byla však zamlklá a když se najedla, lehla si dál od ostatních. Byla šťastná, že zase vidí své přátele a svůj náhrdelník, ale všechno bylo ještě tak živé a bolestivé. I když už se necítila tak slabá, byla stále unavená. Všichni se na ni občas starostlivě a soucitně podívali, čehož si ani nevšimla.
Hned jak Theodén a Gandalf domluvili se Stromovousem, bylo na čase odjet. Eamë nebyl přidělen žádný kůň, chtěl si ji k sobě vzít Legolas a tak seděla před ním, opřená a v bezpečí.

Jeli lesem Fangornem, který si mohla Eamë pořádně prohlédnout. Moc se jí líbil a připadal jí mnohem více přátelský, než když tudy šla minule.
Cesta byla dlouhá. Jednou v noci, kdy byly krásně vidět hvězdy, Pipin neodolal a chtěl si sáhnout na palantýr, který ho, ani nevěděl proč, přitahoval. Smíšek se ho snažil zastavit, ale marně. Jenže hned jak se naivní hobit dotkl palantýru, byl jako v šoku, jako by jím projížděl elektrický proud. Všichni byli najednou na nohou a snažili se zjistit co se děje. Gandalf ale přesně věděl o co se jedná, vyslechl Pipina a poté s ním odjel do Minas Tirith. Výprava se tedy musela obejít bez čaroděje a Smíšek bez Pipina.
Eamë bylo obou hobitů líto, museli se rozdělit a to ani jednomu nepřála.

Krátký čas poté, co Gandalf odjel, připojili se ke skupině hraničáři a bratři Elladan a Elrohir, Elrondovi synové. Byla zrovna noc, když Eamë spatřila příjezd černovlasých můžu, podobných Aragornovi. Oblečených v prostém oblečení. Na první pohled by se jich každý bál, byli silní a jejich koně stejně tak. Bylo vidět, že většina toho má hodně za sebou.
Naopak Elladan a Elrohir byli sliční a vznešení. Eamë si všechny bedlivě prohlížela. Aragorn zdravil staré přátele a král Theodén je vítal.
Legolas se usmál směrem k synům Elrondovím a pohlédl na Eamë, která seděla vedle něho se svíčkou v ruce.
,, Půjdu pozdravit přátele." řekl. Eamë se na něj jen mírně usmála a přikývla. Legolas tedy odešel a dívka osaměla. Připadala si v tu chvíli nezajímavá, úplné nic proti hrdým hraničářům. Povzdechla si a zedla hlavu, aby mohla spatřit pár hvězd, které se tuto noc objevily. Nemohla pustit z hlavy svého otce a jako vždy, když o něm přemýšlela, což se teď stávalo hodně často, stiskla mallornový lístek a vnímala světlo, které z něho proudilo. Utopená ve svých myšlenkách si ani nevšimla, že si k ní někdo přisedl.
,, Ahoj." řekl. Eamë se lekla až málem upustila svíčku a rychle se otočila osobu sedící vedle ní. Byl to jeden z hraničářů, ale o dost mladší. Měl černé vlasy po ramena, bouřkově šedé oči a takový omámený úsměv, jako by byl z jiného světa. Mohlo mu být maximálně sedmnáct.
,, Lekla jsem se." vyčetla mu Eamë, ale oči z něj nespustila. Chlalec se usmál tím svým úsměvem.
,, Promiň, jen jsem viděl osamělou elfku se svíčkou v ruce, tak jsem neodolal."
Dívka na něj nechápavě hleděla. Nechápala, jak může být tak pozitivní, stále se usmívat a jen tak ji pozdravit. Neměla na to náladu.
,, Tak jsi mě viděl a zase můžeš jít." řekla a tentokrát už od něj odvrátila pohled.
,, Jsem Timotei." vypálil z ničeho nic, jako by ho právě neposílala pryč. Eamë se zamračila a nic neříkala.
,, A jak se jmenuješ ty?" zeptal se zvídavě.
,, Eamë." vydechla elfka, protože věděla, že tento chlapec neodejde, dokud mu to neřekne. Timotei se mile usmál.
,, O tobě něco vím."
,, Hmm." dívka protočila očima, další blbé řeči proti její osobě, to bylo to poslední, co by chtěla. Timotei jí pohlédl do očí.
,, Vždycky mě tvůj příběh zajímal, líbíš se mi." řekl najednou, přičemž na něj Eamë vykulila oči.
,, Co se tak divíš?" zasmál se Timotei a pobaveně pozvedl obočí. Eamë se na něj místo odpovědi mile usmála.
Mladý hraničář se snažil navázat konverzaci a po chvilce se dali oba do řeči.