Ve znamení draka

3 | Trojčata

Co tady dělám? Nezešílel jsem? Prohnalo se mi hlavou, když jsem další noc šel na to stejné místo. Jess byla pryč, takže jsem jí nemusel nic vysvětlovat, zato bych toho ale měl dost objasnit sám sobě. Tohle bylo nerozumné, neuvážené a mohly z toho pro mě vyplynout nemilé důsledky. Ještě noc předtím jsem si sliboval, že se tam už nikdy neukážu. A najednou jsem se tam hnal sám a z vlastní vůle. Co jsem si do toho sliboval? Bylo krajně nepravděpodobné, že by se zase objevil ve stejnou dobu a že bych na něj narazil. Ale i tak jsem pokračoval vpřed.

Tentokrát bylo místo mnohem hlasitější a frekventovanější, několikrát jsem někoho minul a necítil jsem se přitom vůbec bezpečně. Stál jsem na tenkém ledě. Tohle nebyl můj rajón ani můj styl a kdybych si nedal pozor, mohlo by se snadno stát, že se led pode mnou prolomí a já skončím v temné hlubině bez možnosti návratu.

Nebyl jsem ale tak nervózní jako minule, tentokrát jsem totiž už věděl, do čeho jsem šel a na co jsem mohl narazit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Až do doby, dokud mi nezačalo připadat, že mě někdo sledoval. Zprvu jsem znění kroků za sebou nepřikládal valnou důležitost, ale když ten někdo odbočoval stejně jako já, začalo mi to připadat divné. Jakmile jsem zpomalil, zpomalil taky, když jsem zrychlil, zrychlil taky. A mě opět přepadla úzkost. Udělal jsem chybu. Zase. Jenže v tomhle případě nešlo o tresty, ale o život.

Došel jsem až k tomu podniku, ale nezastavil jsem se a přešel jsem ho, abych si ověřil, že jsem měl skutečně pronásledovatele. A to, že pokračoval stejně jako já, jen potvrdilo mou domněnku.

Panika uvnitř mě se začala stupňovat. Do toho okamžiku jsem se neotáčel, abych nevzbudil podezření, ale už jsem to musel udělat. Možná jsem doufal, že ten, kdo mě sledoval, bude i ten, kterého jsem hledal. Minule mě nechal odejít, tak bych mohl mít štěstí i tentokrát. Nicméně když jsem se zastavil a obrátil jsem se, nestál tam. Místo něj jsem čelil muži, který jen svým vzezřením naháněl husí kůži. Neměl bych ho ani označovat jako muže, nebyl o moc starší než já, možná tak o dva až o tři roky. Byl vysoký, snědý a působil elegantně. Připadal mi jako Ital, Portugalec nebo Španěl. Měl delší, černé, vlnité vlasy a tmavě hnědé oči. Nic z toho by mě jistě nemělo děsit, ale bylo toho víc. Měl na sobě černé džíny a bílé tričko, které nejen dávalo vyniknout jeho svalům, ale zároveň se na něm vyskytovalo několik červených skvrn, které se ze všeho nejvíc podobaly krvi. Tomu, že se jednalo o krev, jistým způsobem napovídala i jizva, které se táhla přes jeho pravé oko až ke spánku a končila někde ve vlasech. Byla široká, ale nikde jsem neviděl památku po stezích. Jeho výrazné rty byly semknuté do úzké linky a výraz v jeho tváři nevěstil nic dobrého.

Má naděje, že půjde dál, pohasla ve chvíli, kdy se zastavil naproti mně v blízkosti, která se mi nelíbila. Nejdřív si mě pomalu a s rozvahou prohlédl, než spustil:

„Vida, vida. Můj šestý smysl mi říká, že ty asi nebudeš místní, co?" pronesl překvapivě hlubokým a hlasem.

Zpanikařil jsem. Chtěl jsem okamžitě pryč, nestál jsem o problémy, i když jsem si o ně rozhodně koledoval. Rozhodl jsem se proto pro útěk. Obrátil jsem se napravo, abych mohl vypadnout. Jaké však bylo mé překvapení, když i tahle úniková cesta byla zastoupená. Nejdřív jsem si myslel, že mě musel šálit zrak, protože tenhle mladík vypadal na první pohled přesně jako ten, který mě sledoval, dokonce byl i stejně oblečený, ačkoliv neměl na šatech krev. Když jsem na něj ale chvíli zíral, našel jsem několik rozdílů. Chyběla mu ona jizva, byl méně svalnatý, měl spíš atletickou postavu a hlavně měl dost zvláštní oči, které světlo úplňkového měsíce dobře odkrývalo. Buď nosil velmi věrohodnou kontaktní čočku, anebo trpěl heterochromií. Jeho levé oko totiž bylo taktéž hnědé, ale pravé bylo jasně zelené s tmavými lístečky kolem zornic.