Ve znamení draka

41 | Odpusť

Úvahy, které se mi honily hlavou po zbytek cesty zpět, bych nepřál nikomu. Na jedné straně byl strach. Strach z toho všeho. Z toho, že mi řekne, že do toho nemůže jít a já budu zlomený. Strach z toho, že se naopak rozhodne to se mnou zkusit, ale tohle rozhodnutí naruší jeho postavení a práci, kterou musel jako vůdce zastávat. Strach z toho, že ať udělám cokoliv, vždycky to dopadne špatně a není úniku. Na druhé straně byla naděje, kterou do mě Megan svou skoro až mateřskou vlídností zasela. Dopadne to tak, jak to má dopadnout. Tohle jsem si neustále musel opakovat.

Ani jsem nevěděl, jestli věřím v nějaký osud. V něco vyššího, co nás přesahuje a řídí naše kroky. A netušil jsem, jak k takové alternativě přistoupit. Mohlo to být úlevné. Pokud by vše, co jsme dělali, každý krok, který jsme podnikli, byl řízen vyšší silou, nemělo smysl se trápit. Jaký význam by mělo dlouhé hloubání a slzavé, probdělé noci, pokud bylo všechno předem dáno? Jaký smysl by mělo trápit se rozhodnutími, která za nás učinil někdo jiný? Zároveň by to ale mohlo být svazující. Vědět, že nerozhodujeme o vlastním osudu. Že nemůžeme určit, co budeme dělat, s kým se budeme stýkat, nebo koho budeme milovat. Milovat. Ano, právě tohle jednoduché slůvko obsahující v sobě prostý cit a zároveň celý vesmír, mě teď pronásledovalo. A já se nemohl rozhodnout, jestli se mu vydat na milost a nemilost, nebo před ním prchat tak rychle, jak je jen možné.

Když jsme se konečně vrátili zpět a Megan zamířila odevzdat balíček, neměl jsem odvahu jít hned za Kieranem. Nemohl jsem. Stále jsem v tom všem neměl jasno. Pochyboval jsem, že si v tom vůbec dokážu udělat jasno, utřídit všechny myšlenky a pocity, které jsem skrýval ve svém nitru, bylo prakticky nemožné. Ale potřeboval jsem sebrat alespoň ždibet síly, která by mi pomohla čelit čemukoliv, co mě mohlo čekat. Proto jsem jako první zamířil do knihovny, kde jsem se opřel o zeď vedle regálů s knihami a sesunul jsem se pomalu na zem. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych povolal Aguilu, ale nakonec jsem to zavrhl. Potřeboval jsem být sám. Sice jsem věděl, že je mou součástí, ale bez toho, abych ji viděl, jsem si mohl dopřát alespoň pocit samoty.

Mé zraky pomalu klouzaly po starých knihách. Byly tak klidné, tak tiché. Jací asi byli jejich autoři? S čím se v životě potýkali a co je vedlo k tomu, aby psali? Chtěli skutečně něco sdělit? Nebo se jenom snažili uniknout životu a všemu, co na ně chystal? Možná se snažili dostat se co nejdál od pastí, které si na ně připravil osud. Pokud tedy nějaký osud skutečně existoval. A pokud ano, byly i knihy, které tu teď ležely, jeho záměrem. A možná že strastmi, kterými častoval jejich autory, chtěl pouze docílit toho, aby svá díla skutečně napsali. Aby něco předali dalším generacím. Své zkušenosti, životní moudrost, rady a možná také svá zbožná přání.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl a přemýšlel. Mohly to být minuty, ale také hodiny. Cítil jsem hlad a vyčerpání. Jako bych byl na naprostém konci veškerých svých sil. Ale přitom jsem netoužil ani po spánku, ani po jídle. Chtěl jsem pouze klid. Přál jsem si uniknout nejen vnějším problémům, ale také těm, které se hromadily v mém nitru a nedaly mi spát. Kéž by to jen šlo. Ale emoce se bohužel nedaly jen tak vypnout, nedaly se ani ignorovat, ale člověk se jim také nemohl jen tak poddat. Jaká ironie života.

Nakonec se mi podařilo upokojit alespoň své tělo. Srdeční tep se zpomalil, dech se zklidnil. Až do momentu, kdy zavrzaly dveře. Jakmile jsem k nim obrátil tvář, všechen klid byl tentam.

Kieran vešel dovnitř. Našlapoval opatrně a velice tiše, dokonce se i pohyboval jako kočkovitá šelma. „Viděl jsem tě přicházet," pronesl polohlasně. Jeho výraz napovídal, že ani on to neměl zcela srovnané. V jeho tváři hrála nejistota a váhání. Zaznamenal jsem tam ale také něco jiného. Že by odhodlání?

Pomalu přešel ke mně a posadil se naproti ve vzdálenosti, která nebyla ani osobní, ale ani neosobní. „Nemohl jsem spát," vydechl, „upřímně nevím, co ti mám říct. Ale zato vím, co chci."

Ztěžka jsem polkl. Všechno, co jsem si tak promýšlel, se mi najednou vykouřilo z hlavy. Logické uvažování se uvnitř mě zuřivě rvalo s potřebou ho obejmout, říct jasně, co chci a doufat, že to dopadne tak, jak si mé srdce přálo. Nebyl tak moc blízko, ale přesto jsem věděl, že by stačilo málo, abych se k němu dostal. Abych cítil jeho omamnou vůni a teplo jeho těla. Aby mé rty znovu tak dokonale zapadly do těch jeho. Pak bych byl ochotný na všechno zapomenout. Dělat, že nejsme ve válce, že nemá takovou zodpovědnost, jakou měl a že můžeme být spolu a šťastní. Ale přesně tohle jsem udělat nemohl. „Co chceš?" zeptal jsem se po chvíli ticha váhavě. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli jsem to skutečně chtěl vědět. Každá odpověď, která mohla přijít, byla riskantní. Mohla mi zničit srdce, mohla zničit jeho postavení, jeho životní poslání. Mohla zničit vše.

„Chci vědět, co si přeješ." Upřeně se mi zahleděl do obličeje. Jeho tajemné oči mě studovaly, hledaly i tu nejmenší reakci, která se mohla skrývat na pozadí mé tváře. Byl tak nádherný. Soustředěný, vážný, tajemný a dravý. 

Musel jsem stočit pohled jiným směrem, nedokázal jsem čelit tomu jeho. „To, co chci, nehraje přece roli," vysoukal jsem ze sebe. Můj hlas jako by se s každou další vyřčenou slabikou vytrácel.

„V tom se mýlíš," odporoval mi, „ve skutečnosti je to to jediné, na čem v téhle situaci záleží."

„Jak to myslíš?" nechápal jsem.

„Jsme lidé. I přes to všechno, co se kolem nás děje. Přes naši moc, násilí, smrt a krev na rukách. Pořád jsme lidé. A každému z nás nejvíc záleží na tom, co si skutečně přeje a co chce. Ne pro společnost, ale pro sebe. Co si pro sebe přeješ ty, Leo?"

Měl pravdu. Zase. Nemohl bych mu odporovat, ani kdybych chtěl. Konečně jsem na něj pohlédl. „Přeji si, aby všechno bylo jinak."

Pousmál se, ale v tom úsměvu nebylo ani krapet pobavení, jen smíření. „To i já."

V místnosti se rozhostilo ticho, které mi ale připadalo hlasitější a hlasitější, čím déle jsme mlčeli. Ta nejistota, která visela ve vzduchu, jako by mi vrážela do srdce jednu kudlu za druhou. „Jak to teď bude?" dostal jsem ze sebe po chvíli. Musel jsem to ticho přerušit, jinak by mě asi zabilo.

Kieran se zhluboka nadechl a jeho tvář posmutněla, aby mi vzápětí sdělila to, co mi zabodlo do srdce tisíc dýk: „Odpusť mi to, Leo. Ale teď si nemohu dovolit lásku."