Ve znamení draka

42 | Hlídky

Má víčka byla těžká, ale spánek nepřicházel. Mé oči pálily, jako bych v nich měl na tisíce jehliček, ale žádné slzy se neobjevovaly. Mé srdce bylo rozerváno ve dví, ale stále bilo. A já stále žil.

Když jsem beze slova opustil knihovnu, jako by se všechno kolem mě zpomalilo, potemnělo a ztichlo. Okolí jsem nevnímal, slyšel jsem jen pískání v hlavě, která se motala a intenzivně jsem pociťoval pulzování ve spánku. Upadl jsem do šoku. Ačkoliv jsem to všechno čekal, ačkoliv jsem se na tuhle alternativu připravoval, nebyl jsem schopný to zpracovat. Jen tak tak jsem doklopýtal do svého prozatímního obydlí, kde jsem se svalil na postel.

Tohle nebylo spravedlivé. Po tom všem, čím jsem si prošel. Po ztrátě rodiny, přátel, známých, po ztrátě zázemí. Po všech těch lžích, které mi hustili do hlavy. Po utrpení, které jsem musel zakusit, než jsem se dostal na správnou stranu. Po odmítání Ronyho, po všech těch znechucených pohledech, kterými jsem byl častován. Po vší tvrdé práci, kterou jsem si musel projít s Aguilou i se svým nitrem. Po tom, co jsem si konečně dovolil někoho milovat. A ještě navíc jsem to vyslovil nahlas! Kdybych nic neřekl, možná by to dopadlo docela jinak. Možná, že bych byl ve vztahu, kde bych ty pravé city cítil pouze já, ale nebylo by to lepší? Nepřekonalo by to odmítnutí, kterého se mi dostalo? Ne, nebylo to fér. Nic z tohohle nebylo fér. Celý život nebyl fér. A těžko říct, jestli se to mohlo vůbec kdy změnit. Byli jsme uprostřed války, měli jsme se rvát za vlastní práva. A já se místo příprav nechal strhnout něčím, co jsem si před časem zakázal. Jaká trapná ironie osudu. Tohle nebylo správné místo, správný čas, ani správná osoba. Rozumově jsem si to dokázal objasnit, bohužel mé srdce nespolupracovalo tak dobře jako má mysl.

Mermomocí jsem se snažil dát do pořádku a nepoddávat se tomu. Konejšil jsem se myšlenkou, že Kieran přece neřekl, že si lásku nebude moct dovolit nikdy, mohl to být jen dočasný stav. Nicméně to mi bylo pouze slabou útěchou. To, co zuřilo kolem nás, mohlo trvat celé roky, desítky let nebo možná celé naše životy a dlouho po nich. Nejednalo se o žádnou hru, kterou by člověk mohl odložit na později. Zkrátka se mnou nemohl být. A i kdyby všechno kolem nás nabralo rychlý spád a brzy bylo po všem, těžko říct, zda by mě vůbec kdy mohl mít rád stejným způsobem, jakým jsem měl rád já jeho. Nehrálo roli, že jsme si rozuměli. Tohle nebylo pouze o porozumění, byla to otázka lidského nitra, které si muselo samo, dobrovolně a mnohdy iracionálně říct, co si přeje a po kom touží. A mé nitro bylo pouhým hlupákem, který si nedokázal dobře vybrat.

***
Skoro celý den jsem nebyl schopný vnímat okolí. Uzavřel jsem se do sebe, do své ulity trápení, která byla nesnesitelná, ale stále se mi zdála být přijatelnější než svět, jehož faktory mě z velké části dostaly do téhle situace.

Až pozdě odpoledne jsem zaslechl klepání na dveře. Jako v transu jsem vstal a otevřel, abych se setkal se starostlivou tváří Megan. Sjela mě pomalým pohledem a já poznal, že dobře ví, jak všechno dopadlo. Na jejích rtech se objevil smutný úsměv. Beze slova mě objala a posečkala několik vteřin v mém náručí. Opět jsem byl obklopen její uklidňující vůní, která se ale nyní míjela účinkem. Těžko uklidnit někoho zlomeného odmítnutím.

Když se odtáhla, nesnažila se mě na nic vyptávat ani se mnou hovořit o tom, co se stalo, za což jsem jí byl vděčný. Nechtěl jsem o tom mluvit. Ne teď, když byly mé emocionální rány ještě natolik čerstvé. „Kieran svolal shromáždění, prý jde o něco naléhavého," pronesla tiše, „pokud se na to ale necítíš, nechci, abys tam chodil," dodala už pevnějším hlasem, když jsem se neměl k odpovědi.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou, „to je v pořádku. Měl bych tam být stejně jako všichni ostatní." Věděl jsem, že tohle mi nemohlo udělat dobře, ale zároveň jsem se nemohl vyhýbat realitě, která se mě bezprostředně dotýkala.

„Ale pokud se tam nebudeš cítit dobře, slib mi, že odejdeš, ano?" požádala mě. Její starostlivost byla skoro až dojemná.

„Samozřejmě," kývl jsem a lehce jsem se pousmál. Byla na mě tak hodná. Takovou kamarádku jsem si přál odjakživa a i když jsem to momentálně nebyl schopný dát dobře najevo, vážil jsem si jí. „Půjdeme hned?"

„Ano," přitakala a počkala, dokud jsem za sebou nezavřel a nezamkl dveře. Od té doby, co mi byly navráceny věci, jsem si navykl zamykat, když jsem odcházel. Ačkoliv jsem nevlastnil nic extra cenného, pořád jsem se obával, že se mi někdo bude hrabat v osobních věcech. Zřejmě jsem byl jen paranoidní.

Beze slova jsme zamířili směrem ke středu prostranství, kde bylo více prostoru. Kolem nás se postupně trousili další a další lidé. Zprvu jsem čekal, že se ve společnosti budu cítit ještě hůř, ale opak byl pravdou. Takhle jsem nabýval dojmu, že jsem jenom jedna malá součást davu a že oproti problémům všech těch lidí tady jsou ty mé pouze malichernosti. Bylo to zvláštní, ale tenhle pocit mě trochu pozvedl na duchu.

Megan ani já jsme cestou nepronesli už ani slovo a já byl rád. Nikdy mi pořádně nedošlo, jak vyčerpávající může být v některých situacích mluvení.

Na místo jsme dorazili mezi posledními, takže jsme nemuseli dlouho čekat, než to začalo.

Lidé vytvořili kruh kolem prostoru zhruba dva na dva metry přesně ve středu komplexu. A z davu se vynořil Kieran. Snažil jsem se nedat znát, jak se mnou jeho zjevení se trhlo. Musel jsem si skousnout ret, abych se udržel v klidu. Teď, když byly mé naděje zavrženy a mé touhy rozdupány v prachu, mé city k němu jako by se ještě zesílily. Proč člověk po někom musel toužit vždy tím víc, čím víc ho nemohl mít?

Havraní vlasy mu divoce vířily kolem hlavy a oči mu zářily jako dva drahokamy. Nesl se s hrdostí vůdce, jeho držení těla bylo sebejisté a jeho kroky rázné, a přesto elegantní. Vůdce, hrdina, spasitel. Pro svého bratra byl téměř jako otec. Pro lidi kolem vzor. A pro mě nedosažitelný cíl.

„Zavolal jsem vás," začal a veškerý rozruch utichl, jeho zvučný a melodický hlas si získal všechnu pozornost okamžiku, „protože jsem se dozvěděl, že se v našem okolí zdržují pátrači. Sám jsem se o tom byl dnes venku přesvědčit. Je jasné, že neví přesně, kde se nacházíme, ale možná něco tuší." Každé jeho slovo jako by v davu vzbuzovalo za hrobového ticha neklid. A také se nebylo čemu divit. Hrozilo nám tu všem nebezpečí. Kdyby nás tu objevili a zaútočili v nestřežený okamžik, mohl s námi být amen. Jen při té myšlence mě zamrazilo.

„Rozhodl jsem proto," pokračoval Kieran, „že bude nejlepší zpřísnit hlídky. Každý den se budou na nejbližších budovách střídat. Každá bude o dvou členech a bude venku šest hodin, aby neztratila pozornost. Vím, že do tohohle se moc lidí nepohrne," pronesl a odpovědí mu bylo několikeré souhlasné bručení, „ale nerad bych to rozdával jako nějaké úkoly, mělo by to rozhodně být věcí dobrovolníků. První hlídku bych chtěl nasadit dnes o půlnoci a chci se zeptat, jestli se na to cítí někdo hned dnes?" otázal se a přejel pohledem po okolí.

Když se jeho zraky přiblížily ke mně, zavřel jsem oči. Bylo těžké mu čelit. Celkově jsem se v jeho blízkosti cítil zraněně a zároveň stále více zranitelně. A nejspíš to stálo za tím, že jsem v následujícím okamžiku bezmyšlenkovitě zvedl pravačku. Ačkoliv jsem nikdy nebyl žádný hrdina, náhle jako bych měl odvahy na rozdávání. Vzedmula se ve mně náhlá, záhadná vlna, která se přelila přes můj pud sebezáchovy a na několik okamžiků jej zcela utopila. A právě v těchto okamžicích jsem klidně prohlásil: „Já půjdu." Jen co jsem to vyslovil, zalil mé nitro neznámý, ale příjemný pocit. Jako bych se náhle zbavil obrovské tíhy, kterou jsem s sebou vláčel celý život. A já si byl svým rozhodnutím ještě jistější. Dokonce jsem byl schopný čelit pohledu černovlasého vůdce. Jeho tvář byla na moment zbrázděna očividným nesouhlasem a zastřenou starostí. Jako by mi beze slov radil, abych to vzal zpět. Ale mé přesvědčení nepolevilo a to ani v momentě, kdy mi i Megan šeptem radila, ať se do toho nepouštím. Zůstal jsem skálopevný.

„Půjdu s ním," ozvalo se po několika vteřinách zleva. Když jsem obrátil tvář k tomu místu, bylo to, jako by mi nějaká neviditelná ruka na okamžik sevřela hrdlo. Rony?