Ve znamení draka

46 | Fyzično

„Jsi připravený?"

Ronyho návrh byl víc než šokující. Zprvu jsem se mu chtěl bránit. Ale pak mi došla holá pravda. Rozhodl jsem se být transparentní, chtěl jsem o sobě sdělit pravdu, tak proč by to nemohlo být takhle? Kdybych se spokojil s mluvením, nechával bych si zadní dvířka, kterými bych mohl kdykoliv prchnout a sklouznout k tajnůstkaření a lžím. Když jsem uprchl ze společnosti, ve které jsem dříve žil, měl jsem skvělý pocit z toho, že jsem se konečně dostal někam, kde mě nebudu krmit jen pouhými povídačkami a nebudou mi nutit nesmyslná pravidla. Pokud jsem chtěl ale pravdu přijímat, musel jsem se naučit ji taky dávat.

Když nás přišla vystřídat nová dvojice, zeptal se mě Rony na to, jak jsem se rozhodl. A po mé kladné odpovědi neskrýval svou spokojenost. Po cestě zpět do komplexu jsem si musel pokládat otázku, proč jsem najednou začal přehodnocovat všechno možné. To, co se stalo mezi mnou a Kieranem mě poznamenalo. Musel jsem se přes to dostat, musel jsem stanout tak nějak na začátku. A ať už tahle podivná aktivita s Ronym mohla dopadnout jakkoliv, nový začátek to byl. A posunulo to mé myšlenky dál od bolesti a pocitu zrady, které jsem choval v srdci. Nemusel to být ale jen začátek nového druhu uvažování, mohl to být také můj nový začátek s Ronym. Po příchodu sem jsme nevykročili zrovna správnou nohou a já už přijal, že to nebyla jenom jeho vina. Pokud jsem jej chtěl vrátit zpět do svého života, což jsem chtěl, byla nutná změna.

Po příchodu do komplexu jsme se přesunuli k bíle omítnuté stavbě, kde Rony žil a byla mi položena ona prostá otázka.

Byl jsem odhodlaný, v tomhle jsem měl jasno. „Neboj se, teď už necouvnu."

Odemkl, vešel dovnitř a rozsvítil. Vybavení tady bylo stejně skromné jako u mě. V zadním pravém rohu bylo rozestlané lůžko s povlečením rudým jako krev. Polštář i deka měly černé lemování. V druhém rohu se nacházela malá skříňka a uprostřed pak stolek z tmavého dřeva s jedinou židlí.

„Divím se, že nežiješ s bratry," podotkl jsem a když jsem zaznamenal koberec stejné barvy, jakou mělo povlečení, zul jsem se a nechal jsem boty vedle dveří, než jsem na něj vkročil. Byl měkký. Už dlouho jsem na koberec nevstoupil a byl to příjemný pocit.

„Leon je věčně pryč, chodí na pátrací akce ven. Je prostě takový, nikde se nezdrží moc dlouho. Navíc je Kieranova pravá ruka. I když to tu vypadá klidně, venku je stále potřeba zařizovat všechno možné a to dostal za úkol právě Leon. Kieran mu bezmezně důvěřuje. A Johnyho dlouhodobě nesnesu, vždycky to byl parchant," vykládal, zatímco za námi zavřel a znovu otočil klíčem v zámku, tentokrát zevnitř. Tohle mě znejistilo, moc jsem nerozuměl tomu, proč nás zamykal. Ale nejspíš to byl jenom zvyk.

„Já myslel, že se máte s Johnym rádi."

„Jasně, milujeme se, ale to nic nemění na tom, že je to parchant."

Pousmál jsem se. Sourozenecké vztahy byly někdy opravdu k popukání. „Děkuju moc za tu mikinu." Sundal jsem si ji a podal mu ji.

„V pohodě." Vzal si ji ode mě a laxně ji pohodil na stůl. „Sedneme si?" zeptal se, když se posadil na postel a zády se opřel o zeď. U stolu nebylo pro dva místo.

„Jo." Uvelebil jsem se vedle něj. Přitom mi pohled sklouzl vedle lůžka a v ten moment jsem ucítil, jak se mi do tváří hrne horkost. „Rony?" Prstem jsem ukázal na načatou krabičku kondomů, která ležela vedle postele.

„A jo, promiň. Nečekal jsem, že budu mít hosty," uchechtl se, načež se přese mě natáhl a sebral ji, aby ji v následující chvíli strčil do skřínky. Když se znovu přemístil vedle mě, nezdálo se, že by si z toho něco dělal. „Mám svoje potřeby, znáš to."