Ve znamení draka

20 | Plameny

Následující slet událostí byl rychlý a dechberoucí. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem v měsíčním světle sledoval rychlé přepadení skupinky, co se chytla na návnadu. Sice jsem neměl dokonalý přehled o tom, co přesně se událo, ale vypadalo to, že se jim nic nestalo. Zrádci je přepadli ze zálohy a zdálo se, že je omráčili. Když jsem svou pozornost zaměřil zpátky na budovu, přišel šok. Kieran stál přímo před dveřmi v závěsu se zbylými čtyřmi dračími vládci, zbytek skupiny byl několik metrů za nimi. Mou pozornost si aktuálně nárokoval pouze velitel.

Jeho postoj byl bojovný. I na tu dálku, co nás dělila, jsem poznal, že byl napružený a připravený. Rony měl pravdu, byl skutečně jako šelma. Nenasytná, agresivní a mocná. Ticho noci proťal jeho hřmotný hlas požadující navrácení Tima. Když mu nebylo odpovězeno, následovala akce.

Bylo těžké to zpracovat a ještě těžší pojmout. Nikdy jsem nečekal, že budu něčeho takového svědkem. A přesto jsem sledoval, jak z těla černovlasého agresora vyrazila rudá energie, rychle se formující do podoby prastarého stvoření. Mrazilo mě, když jsem rozeznával všechny detaily. Široké rozpětí křídel, hladké, lesklé šupiny, ostře tvarovanou hlavu, ale především rudě žhnoucí oči planoucí stejně jako ty Kieranovi. Tělo jeho nositele bylo ve vteřině obklopeno plameny. Tohle nebylo, jako když mi způsobil spáleninu hyzdící mé tělo. Oheň šlehal vysoko a lépe osvětlil celou scénu.

Z budovy se začaly vynořovat osoby spolu se svými patrony. Nejednalo se o žádnou slabotu, zaznamenal jsem vlky, pumy, gepardy a celou řadu dalších šelem. 

A pak to začalo. 

Nebyl jsem schopen pojmout zjevování se dalších a dalších patronů a celou škálu jednotlivých schopností. Mezi všemi ale vynikali draci, kteří na sebe strhávali pozornost. Byli rychlí, jejich těla měla ničivou moc a plameny z jejich chřtánů prorážely tmu i nepřátelské řády. Když se ovšem na zeleného draka, který sletěl níž k zemi, neohroženě vrhla nepřátelská vlčice a zasáhla jej svým trupem do hlavy, jeho plameny zasáhly stanici. 

Zaslechl jsem výkřik Kierana, byl plný zloby a podobal se nelidskému řevu. Zalapal jsem po dechu, když se v následující vteřině odrazil od země ve stejném momentě, kdy jeho patron zamířil prudce dolů. Jeho ruce se bez problémů zachytily dračích pařátů, co jej zprvu vynesly výš, než se přesunuly k hořící budově. 

Vše se odehrálo v pouhých pár vteřinách. 

Kieran se pustil a jeho tělo prolétlo oknem. Rozbité sklo se rozlétlo na všechny strany, ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Ve víru boje lidí i patronů jako by nic nemělo význam.

Prudce jsem se narovnal, nedokázal jsem být i nadále v podřepu. Připadalo mi, že se sám každou chvíli rozletím na milion střípků. Neměl to být můj boj, ale přesto mnou koloval žár, zloba i strach.

Všiml jsem si Ronyho. Vzal si na starosti hned několik lidí, ale nezdálo se, že by měl problémy. Jeho pěsti si dokázaly se vším hravě poradit, což nebylo nic překvapivého, když uměl nahlédnout lidem do hlavy a předvídat tak jejich tahy. Mou pozornost si získali také Megan a Nicolas. Postupovali směrem k budově jako tým, doplňovali se a jejich spolupráce byla bezchybná stejně jako spolupráce jejich patronů. Dřív, než se však stačili dostat až k stanici, její okraj se nebezpečně naklonil a střecha klesla minimálně o metr níž. Plameny ji stravovaly zevnitř a já panikařil.

„Klid, budou v pořádku," uklidňoval mě Marcus, ale já jeho slova téměř nevnímal. Ať už byl Kieran jakýkoliv, všichni ho potřebovali. A to včetně mě. Byl vůdce, vzor. Neohrožený a silný. Jemu se prostě nesmělo nic stát!

Bylo patrné, že Megan s Nicolasem ani Jack nebo Callum se nemohli zvládnout dostat k hořící stavbě včas, její naprosté zborcení se každým momentem blížilo.

Síly byly v nepoměru, zrádci vyhrávali, ale konec to ještě nebyl. Většina těch, co se pokoušeli stanici chránit, ležela na zemi zraněná nebo v bezvědomí. Zrádci byli mnohem sehranější. Nebyli cvičeni k boji, a přesto byli lepším a efektivnějším celkem. Možná na tom měl podíl fakt, že věděli, za co se rvou, měli svůj cíl. Druhá strana měla povolání přidělené.

Skoro jsem ani nedýchal a v napětí jsem očekával konec. A pak se to stalo. Dveře budovy se prudce rozrazily a zevnitř se vyřítil Kieran. V náručí svíral drobné tělo chlapce, na kterém v boji záleželo nejvíc. Šaty měl zčernalé, ohořelé a roztrhané, ale nepůsobil zuboženě, opak byl pravdou. Jako by ho momenty uvnitř budovy posílily. Svaly na těle měl vystouplé, obě znamení žhnula a žár plamenů mu dodával nadpozemské vzezření. Těsně po tom, co se i s Timem přemístil o kus dál, aby jej mohl zanechat v bezpečí, se vše nachýlilo ke konci. Budova klesla k zemi a posledních pár statečných se stále snažilo před zrádci chránit ztracené. A pak bylo náhle po všem.

Zdálo se, že nikdo ze zrádců nebyl vážně zraněn, čemuž se mi nechtělo ani věřit, když jsem viděl stav, v jakém se nacházeli obránci stanice. Je tohle opravdu možně? Jak?!

Několik lidí během pár minut schovalo omráčená a raněná těla, Megan po delším soustřední potlačila plameny, stopy byly zahlazeny pro veřejnost, která se toho jistě měla brzy domáknout, a patroni se vytratili.

Zůstal jsem stát na okraji střechy a nezmohl jsem se na víc než na zírání. Stále jsem to nepobral a bylo diskutabilní, zda jsem to mohl vůbec někdy vstřebat.

„Říkal jsem ti, že to zvládnou," zasmál se Marcus.

Nechápal jsem, co mu na tom přišlo vtipného a nebyl jsem schopen slova, a tak jsem mu jenom věnoval vytřeštěný pohled.

„Pojď, zmizíme, než se sem dostanou jejich posily," pobídl mě a poplácal mě po rameni, aby mě donutil se pohnout.

Jako v transu jsem jej následoval k okraji střechy, dolů na ulici a směrem, kterým se začali vytrácet všichni ostatní.

Jak...?