Ve znamení draka

50 | Cejch

„Přísahám, že jestli na něj ještě někdy vztáhneš ruku, bude mi jedno, co všechno jsme spolu zažili. Bude mi jedno, že jsi mi zachránil život a bude mi jedno, kdo jsi. Ještě jednou se mu pokusíš ublížit a zabiju tě." Ronyho postoj vypovídal o tom, že to myslí smrtelně vážně. Hleděl na svého vůdce bez známky pokory, hrdě a odhodlaně.

Kieran zvedl tvář, oči se mu leskly. Všechna bojovnost, která v něm do toho okamžiku byla, zmizela. Vytratila se. „To nebude třeba. Jestli se to někdy zopakuje, zabiju se sám." Jeho hlas se mu podobal už mnohem více, ale teď v něm zase bylo něco nového. Lítost. Obrátil se mým směrem. „Dovolíš mi si s tebou promluvit?" Jeho otázka byla prostá a upřímná. Věděl jsem, že kdybych odmítl, odešel by.

Zaváhal jsem. Jak mizel adrenalin, všechno jako by na mě skutečně doléhalo. Na tvářích jsem stále cítil pramínky horkých, slaných slz. Všechno to bylo příliš. Myslel jsem, že mě Rony nenávidí, ale zachránil mě. Myslel jsem, že Kieranovi mohu věřit, ale napadl mě. Ale největším paradoxem bylo, že ačkoliv mi právě ublížil, v mém srdci nebyla ani stopa po zášti nebo hněvu. Bál jsem se, ale stále jsem mu věřil. Byl jsem skutečně hlupák? Byl jsem natolik naivní? Než jsem sám sobě stihl odpovědět, má hlava automaticky kývla. V tom gestu nebyl rozum. Byl to instinkt. Podvědomá reakce, které nešlo zabránit.

Rony se na mě zahleděl. Nevyřkl ani slovo, ale já dobře věděl, co chtěl. Chtěl znamení, jestli nás má skutečně nechat samotné. A můj pohled mu byl odpovědí, po které se beze slova vytratil. Mohl bych si lámat hlavu tím, proč udělal to, co udělal. Proč se postavil proti Kieranovi, proč mu vyhrožoval a mě zachránil. Neznal mě tak dlouho jako jeho, nebyl mi zavázán. A přesto jsem to byl já, komu se dostalo jeho pomoci. Rád bych se nad tím zamyslel, ale nemohl jsem, stále jsem byl v tíživé situaci.

Přejel jsem si palcem po spodním rtu a na kůži mi ulpěla krvavá šmouha. Bolela mě záda, do kterých jsem schytal ránu o zeď, v čelisti mi tepalo, ret pálil a zápěstí, která mi předtím v knihovně tiskl, o sobě dávala také vědět. Ale ani za jednu z těch věcí jsem se nezlobil, nedokázal jsem to. „Co znamená ta jizva na mém těle?" zeptal jsem se. Má slova nesla větší stopy pláče, než jsem předpokládal. A nebyl jsem schopný se na něj podívat. „Ptal ses mě, jestli vím, co to znamená. Nevím." Posunul jsem se do samého rohu postele a nohy jsem si přitáhl k tělu.

Opatrně se přiblížil. Dával si pozor, aby mě nevyděsil, pohyboval se s velkou opatrností, jako by mě snad každý prudší pohyb donutil utéct. Usedl kus ode mě, ne příliš blízko, ale ani příliš daleko. Kdybych natáhl ruku, mohla by spočinout na jeho tváři.

„Omlouvám se," řekl místo odpovědi. Ta dvě slůvka by nemusela znamenat vůbec nic, ale šlo o to, co obsahovala. Byla zlomená.

Odvážil jsem se vzhlédnout. Díval se na mě tak, jak se na mě ještě nikdy nedíval. Po vzteku nebylo ani památky. Jeho modrošedé oči se leskly stále víc. Slzy? Prolétlo mi hlavou. Výraz, který se usadil na jeho tváři, byl výraz nesmírné lítosti. Jako by sám v sobě sváděl boj. A poprvé vypadal skutečně zranitelně. Tak zranitelně, že mě z toho až mrazilo. Ani když vezmete divoké zvíře, zavřete ho do klece a budete jej denně bičovat, nedocílíte takového výrazu.

Měl jsem problém polknout, hrdlo jsem měl sevřené. Nebyl jsem schopný cokoliv říct, jen jsem čekal na jeho odpověď, která nemusela přijít. Byla pro mě rána ho vidět v tomto stavu. Tak zlomeného. Na dně. Nebylo to podobné ani tomu, když unesli Tima, vlastně to bylo úplně jiné. A přesto tak... perfektního. Jako sochu obzvlášť pečlivého umělce. Ty hluboké, podmanivé studánky schované pod hustým, pravidelným obočím. Tu souměrnou tvář s hladkou pokožkou, rty řezané do dokonalého tvaru bez nejmenší chybičky. Lesklou, tmavou, divokou hřívu z kadeří barvy onyxu.

„Je to mé jméno. Jako cejch," promluvil. Dokonce i jeho hlas byl tak podmanivý. „Když chceš něco mít, dej tomu své jméno."

Zamrkal jsem. Když mi to znamení udělal, prakticky jsme se neznali.

Musel pochopit, nad čím jsem uvažoval, protože po odmlce pokračoval: „Neznal jsem tě, ale byl jsi jiný. Čistý, řekl bych. Jako opuštěný ostrov nevinnosti v moři hříchů. Neumíš si představit, co to pro někoho jako já znamená." Mluvil už klidněji, ale stále působil stejně.

V tu chvíli jsem chtěl udělat moře věcí. Chtěl jsem ho obejmout a věřit, že mi objetí oplatí. Chtěl jsem se ho ptát, jak ve mně mohl vidět to, co viděl. Chtěl jsem zavřít oči a dělat, že před tímhle rozhovorem byl klid a nic víc. Ale neudělal jsem nic z toho. Jen jsem zůstal sedět a čekal jsem. Jako by snad bylo na co. Co víc by mi mohl říct? Mohlo by se zdát, že nic, ale já přesto tušil, že přijde víc. A nemýlil jsem se.

„Nevím, proč jsem reagoval tak přehnaně, Leo. Cítím se znovu jako kluk, který dostal velkou moc, se kterou si nedokáže poradit. Jako bych v tu chvíli zapomněl, kým jsem. Nedokázal jsem se ovládat a nejde říct, jak moc toho lituju. Chápu, že už mě nebudeš chtít vídat. Asi to bude pro tvoje bezpečí to nejlepší." Na konci začala jeho promluva ztrácet na síle.

Můj mozek nebyl s to vše zpracovávat, musely zasáhnout mé emoce a podvědomí. A ty mě vedly tak, jak mé srdce chtělo, abych byl veden. Vazba mezi srdcem a tělem je snad ještě silnější než rozum. Dotkl jsem se tetování draka na jeho pravé paži. Bylo dokonale provedené, ale přesto se nepodobalo obrysům jeho skutečného dračího patrona na jeho druhé ruce. „Jediné, z čeho tě viním, jsou emoce, které jsi mě donutil cítit."

Pozorně sledoval ruku, kterou jsem se jej dotýkal. Jako by se bál, že ji brzy odtáhnu. „Strach?"

„Ne. Dobře víš, o čem mluvím." Nedokázal jsem to vyslovit nahlas. Zdálo se mi, že kdybych to řekl, už bych s tím dál nemohl bojovat. Ovládlo by mě to víc, než jsem si donedávna myslel, že je to možné.

Položil svou dlaň na hřbet ruky, kterou jsem se jej dotýkal. „Prosím, neříkej to," zašeptal. V jeho tónu zazněl strach. „Je pro tebe moc nebezpečné se mnou trávit čas. Víš to sám, Leo. Už ti nikdy nechci ublížit. Pokusím se ti sehnat jiného trenéra. Zítra večer se zastavím a dám ti vědět, jak to bude." Lehce mou ruku stiskl. Jen na malý, kouzelný okamžik.

A pak odešel. A nechal mě samotného se všemi těmi pocity.