Ve znamení draka

30 | Přátelství s výhodami

Hleděl jsem do tmy nad svou hlavou. Někde tam nahoře se musel nacházet strop, ale nedohlédl jsem na něj. Temnota se ujala tohohle místa, jako bychom nebyli v žádném komplexu, ale venku. Zářivky vydávaly pouze lehké, stříbrné světlo, které nemělo šanci proklestit si cestu dovnitř. Místnost měla jen jedno malé okénko, které se nacházelo ve zdi po mé pravé ruce a nepropouštělo dovnitř dostatek záře na to, abych se mohl orientovat.

Překulil jsem se na bok. Má postel byla tvrdá, ale prostorná. Kdybych chtěl, mohl bych tam nechat odpočívat i Aguilu, ale raději jsem ji zase uvěznil v sobě. Na jeden večer to bylo až moc novinek, musel jsem si to nechat projít hlavou, než jsem mohl být schopný to pořádně strávit.

Kromě postele byla v místnosti ještě skříňka a stolek s lampičkou vedle mé hlavy. Díky jejímu světlu jsem předtím zjistil, že mé dočasné obydlí sestávalo ze dvou místností. V jedné jsem se nacházel a druhá byla koupelna. Po zjištění, že tekla jen studená voda, jsem se rozhodl sprchu oželet. A protože jsem neměl u sebe nic na převlečení, svlékl jsem se jen do spodního prádla. Po tom všem, co jsem prožil, hrozilo, že budu mít noční můry a nehodlal jsem si propotit jediné věci na sebe, co jsem měl k dispozici. Alespoň dokud mi nedonesou batoh, který jsem nechal u trojčat. Uvažoval jsem, jak to tady asi dělali s praním. Bylo hloupé si s tím lámat hlavu, zrovna když jsem měl tolik důležitějších věcí na řešení, ale na druhou stranu mi to pomohlo zbavit se úvah o Kieranovi a Ronym.

Povzdechl jsem si a posadil jsem se. Spánek mi byl vzdálený. Únavu jsem cítil, ale nedokázal jsem zabrat, byl jsem jako po užití nějaké drogy. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem toho nad hlavu. Kdyby šlo jen o to, že jsem byl zrádce, který se dostal na opačnou stranu a skončil na tomhle místě, dalo by se to skousnout. Ale fakt, že do toho všeho byl zamotaný ještě jeden z trojčat a jeho divné chování, byl hrozný.

K mým uším dolehlo rázné zabušení na dveře, které mě přinutilo zpozornět. Kdo by se za mnou vydával? A zvlášť v takhle pozdní hodinu? „Kdo je?" zeptal jsem se. Mé nejhorší obavy se vyplnily ve chvíli, kdy přišla odpověď:

„Rony."

Můj instinkt mi velel nic neříkat a doufat, že odejde. Přece jen, zevnitř ve dveřích byl klíč a já si byl téměř jistý, že jsem zamykal. Ale slušnost velela opak. „Co potřebuješ?" chtěl jsem vědět. Mé snažení o klidný tón nevyšlo.

„Chci si jenom promluvit, neboj se. Pustíš mě dál?" Nezdálo se, že by měl špatnou náladu, nebo byl dokonce rozzlobený. Ale navzdory tomu jsem byl na pochybách. Pustit ho do místnosti, kde bychom byli sami dva, byl risk.

„Počkej chvíli," zamumlal jsem nakonec. Bylo třeba, abychom si v pár věcech udělali jasno, i když mi to nebylo po chuti. Napřed jsem se ale musel obléknout, rozhodně jsem s ním nehodlal mluvit skoro nahý.

Vstal jsem a rozsvítil lampičku, abych se zorientoval. Vedle postele jsem nechal oblečení, které jsem na sebe v rychlosti navlékl a přešel jsem ke dveřím. Stálo mě hodně úsilí odemknout a otevřít dveře. Nechtěl jsem s ním mluvit, necítil jsem se být připravený. Ale nebylo by správné lhát nebo to odkládat.

V následující chvíli jsme čelili jeden druhému. Stál na prahu s rukama v kapsách černých riflí a zdálo se, že čekal. Dobře jsem věděl na co, a tak jsem byl nucen ho vyzvat: „Pojď dál."

Bez váhání prošel kolem mě dovnitř a bez ostychu se posadil na kraj postele. Skoro jako by mu to tam patřilo. Tohle chování bylo netaktní, ale nijak jsem se k němu nevyjadřoval. Byl jsem rád, že jsem zvládl zavřít dveře a nezdrhnout přitom pryč.

„Chci mluvit o tom, co se stalo před pár hodinami," začal, „měl bych se omluvit. Byl jsem opilý a naštvaný. Doufám, že mi to odpustíš," řekl s pohledem upřeným do mých očí.

Zůstal jsem po zavření dveří stát u nich. Sice jsem ho pustil dál, ale nehodlal jsem si k němu ještě přisedat. Měl jsem obavy, že by mohl udělat něco podobného jako při našem posledním setkání. A tomu jsem se nehodlal vystavit. „Bylo to opravdu... nevhodné," přikývl jsem a opřel jsem se o dveře, čímž jsem se snažil zamaskovat nervózní přenášení váhy z jedné nohy na druhou. „Nevím, co si mám teď myslet, Rony," odhalil jsem mu.

Povzdechl si. „Prostě tě mám rád."

„Jenom rád?"

Promnul si spánky a otálel, než se jal pokračovat v rozhovoru. „Ne. Taky se mi líbíš. Už dlouho jsem nikoho neměl a chybí mi to."

Nakrčil jsem čelo. Jeho slova by se dala interpretovat dvěma způsoby a ani jednomu jsem nebyl nakloněn. „Jak to myslíš?"

Rozhlédl se po místnosti. Jako by snad hledal v koutech prostoru vysvětlení nebo vhodnou odpověď. „Hele, nechci, aby sis o mně myslel něco špatného," upozornil mě, „ale jednoduše mi chybí výsady vztahu. Ne vztah sám, ten nehledám. Jen..." odmlčel se, hledal vhodná slova.

„Přátelství s výhodami?" dostal jsem ze sebe. Hrdlo jsem měl sevřené a byl jsem napjatý, což jsem neohrabaně maskoval. Pokud byly mé domněnky správné, hledal jenom fyzický vztah. A do toho se mi chtělo ještě méně než do vztahu normálního. Užívat si s někým jen na základě pudů nebylo něco, co bych hledal. 

„Přesně tak," odsouhlasil, „ale jak vidím, tobě se do toho nechce."

„Promiň, ale... tohle není něco, do čeho bych se hnal." Bylo náročné vést takovou debatu. Nechtěl jsem ho vystavit špatným pocitům z odmítnutí. Ale ani jsem nehodlal začínat něco, co jsem začínat nechtěl. A i kdybych předstíral, že chci, poznal by to, stále ještě ve mně mohl číst jako v otevřené knize.

Vstal a pomalu, zároveň však rázně, ke mně přešel. „Polib mě," řekl ve vší vážnosti.

„Cože?" Doufal jsem, že jsem se jenom přeslechl. Tohle přece nešlo! A on musel dost dobře vědět, že jsem to nechtěl!

Sklonil tvář blízko k té mé, až mě přinutil couvnout a natisknout se trupem i temenem na dveře. „Polib mě," zopakoval.

„Ale Rony-!" Rád bych pokračoval, ale nebylo mi to umožněno. Chtěl, abych ho políbil, ale nakonec to byl on, kdo spojil naše rty v jedno. Dlaně si opřel vedle mé hlavy. Bylo v tom tolik emocí. Něha, odvaha, smířlivost, touha. A ve víru toho všeho já. Vyděšený, zmatený a zoufalý.
Co chce dělat?