Ve znamení draka

44 | Lovec

Venku bylo chladno. Jakmile jsme opustili komplex a začali se tiše plížit k nejbližšímu požárnímu žebříku, litoval jsem, že jsem se tepleji neoblékl. Slabá, šedá mikina mě jen těžko mohla zahřát. Co jsem ale uvítal, byl ten venkovní klid. Jindy by mě možná děsil, ale po tom, co se teď v mém životě odehrávalo, byl nadmíru uklidňující.

Dostat se na vedlejší budovu bylo otázkou dvou minut. Když jsme byli v pořádku nahoře, nějakou dobu jsme se pátravě rozhlíželi přikrčeni za zídkou, ale nikde jsme nic nezaznamenali. Když se ticho mezi námi dalo už skoro krájet, Rony mě šeptem oslovil:

„Zdá se, že prozatím máme štěstí. Ty ale vypadáš dost vyčerpaně, jak dlouho jsi nespal?"

Na tohle jsem mu nebyl schopný dát jasnou odpověď. „Nejsem si jistý. Poslední dobou nemůžu moc dobře spát."

„Problémy v ráji?"

„V jakém ráji?" nechytal jsem se.

„Prosím tebe, nejsem slepý ani hluchý. Mezi lidmi se proslýchá, že ty a Kieran k sobě máte poslední dobou až podezřele blízko. A taky jsem si všiml, jak jste se na sebe na tom shromáždění dívali. Jste spolu?"

Snažil jsem se nedat znát, jak moc mě tahle otázka zranila. Kdyby jen věděl, jak všechno bylo doopravdy a jakou bolest mi způsobovalo o tom mluvit. „Nejsme, nemůžeme být," vydechl jsem.

Nejspíš si všiml, že nejsem úplně v pořádku, když to říkám, protože přestal mluvit tak nenuceně a zdálo se, že si každé slovo více promýšlel. „Myslím, že tomu rozumím. Kieran se tomuhle vyhýbal vždycky, aspoň teda celou dobu, co ho znám. Nechci znít jako necita, ale rozumím mu."

Zvrátil jsem hlavu dozadu, abych se mohl zahleděl na oblohu. Byla bez jediného mráčku. Hvězdy se třpytily jako osamocená světla naděje v moři nekonečné tmy a měsíc se oddával své každonoční pouti po obloze jako anděl, který shlíží na svět. Byla to nádhera. Všechen ten třpyt a jas. Při pohledu na nebe v tomto stavu se zdálo, že naděje existuje všude. Ten výjev jako by něžně pohladil mou duši. „Já tomu také rozumím, ale je to těžké," přiznal jsem. Pokud jsem chtěl s Ronym mluvit normálně, neměl bych mu lhát nebo se snažit něco skrývat. A já s ním chtěl mluvit. Megan mě utvrdila v přesvědčení, které jsem v sobě dusil. Rony byl dobrý člověk. A to bez ohledu na to, co si dovolil mi udělat. „Víš, na tohle asi nejsem stavěný. Na tohle všechno, co se tady děje."

„Není to tak dávno, co jsem se cítil jako ty. Ale věř mi, netrvá dlouho, než si zvykneš, musíš jen vydržet a všechno bude snazší."

Zasekl jsem se. Nebyl jsem si tak docela jistý, co tím myslel. Možná jsme oba mluvili o něčem jiném. „Jak sis zvykl na to tu být?" obrátil jsem se na něj, načež jsem zjistil, že na mě hleděl. Pravděpodobně se na mě díval celou dobu, co jsme si povídali, možná s přestávkami na to, aby se rozhlédl po okolí.

Naklonil hlavu lehce na stranu a pramen vlasů, který mu sklouzl do čela, zakryl jeho levé oko a viditelné zůstalo pouze to pronikavě zelené, které nápadně připomínalo oči jeho patrona, jejž jsem měl čest vidět pouze jednou. „Nebyl jsem na to tehdy sám. Ani ty bys neměl být. Nejdůležitější je, abys měl někoho, kdo tě podrží a bude ti krýt záda. Všiml jsem si, že s Megan jste si docela padli do noty, takže nemusíš mít strach."

„Jenže Megan není ta, která mi kryje záda," namítl jsem.

Přimhouřil oči, což mě docela rozhodilo. Vypadal nyní mnohem víc nebezpečně. Noc mu propůjčila temný nádech, osmahlá pleť vypadala při měsíčním světle ještě tmavší a zelená obklopující jeho panenku jako by potemněla. „Ona ti to řekla, co?"