Ve znamení draka

49 | Bestie

Bál jsem se ho. Poprvé po dlouhé době jsem z něj měl skutečný strach. Nejraději bych se otočil na patě a vypadl tak daleko, jak jen by bylo možné. Ale přesto jsem měl pocit, že by to nestačilo. Našel by si mě všude, kde by jen chtěl, nebylo úniku.

„Co jsem provedl?" Slova se mi jen těžko drala z hrdla. Tohle skutečně nemohl být on. Všechna ta nenávist, všechna ta zlost. Mohl jsem ji cítit i přes místnost, která nás dělila. Její temné sevření se neslo vzduchem jako mor.

Pod bílým tričkem, které neslo nepatrné stopy krve, zazářilo znamení. Obrys tygra nebylo možné přehlédnout. Než jsem se stačil nadechnout, stál rozzuřený muž přede mnou. Nemohl jsem utéct, na jeho teleportační schopnost se snadno zapomínalo, ale nedalo se jí uniknout.

„Co jsi provedl? Vážně se mě na to ptáš?!" řval a strach, který do mě zevnitř bil na poplach, ještě zesílil.

„Kierane, uklidni se!" snažil jsem se ho uchlácholit a rychle se kolem něj protáhl k policím v rohu místnosti. Marně, ve vteřině byl znovu u mě. Nyní mě prudce chytl za obě zápěstí a téměř se mnou třískl o stěnu vedle police, o kterou sám silně zavadil tělem a dřevěná konstrukce plná knih se roztříštila o tvrdou zem. Vzduchem se pár momentů neslo několik uvolněných stránek, které brzy zaujaly místo mezi svými sestrami na zemi. Mé ruce byly přitisknuty k chladné zdi nad mou hlavou a já byl nucen čelit jemu. Nyní to ale nebyl silný bůh, tím, co stálo přede mnou, byla bestie.

„Nech toho!" Pokusil jsem se vymanit z jeho sevření, ale bylo to marné. Rozzuření mu dodávalo na síle, nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem v pasti.

„Víš, co znamená ta jizva na tvém těle?" procedil skrz zaťaté zuby.

V krku se mi začínal dělat knedlík. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem se ho snažil najít v uličkách poblíž podniku, kde jsem se s ním setkal poprvé. Tehdy jsem se poznal i s trojčaty, ale odnesl jsem si z toho šrámy nejen na duši. Děti by si neměly hrát s ohněm. Víš, mohlo by se dost lehce stát, že se spálí. To mi tehdy řekl, než mi vypálil do podbřišku první písmeno svého jména. To prosté K mi mělo být památkou na věky věků.

„Kierane!" ozval se od dveří výkřik. Ten hlas jsem znal důvěrně.

„Vypadni!" zasyčel oslovený, ale povolil své sevření. Bez váhání jsem využil možnosti se mu vysmeknout a jako o život jsem se rozeběhl ke dveřím, které byly mým únikem z pekla. Když jsem se jimi prohnal, minul jsem se s Megan, která v nich stála. Možná mi právě zachránila život.

Za svými zády jsem slyšel hádku, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Chtěl jsem jenom pryč. A to co nejrychleji. Do očí se mi draly slzy, sesypal bych se, kdyby mě nepoháněl adrenalin v žilách, který mě jako spalující žár nutil pokračovat. Nevšímal jsem si lidí, kteří na mě poděšeně zírali, v tu chvíli mi nestáli za pozornost.

Hádka neměla dlouhého trvání, brzy jsem za sebou zaznamenal dusot nohou, který se přibližoval. Byl jsem už jen kousek od svého obydlí, do kterého jsem se vzápětí vrhl. Sotva jsem byl schopen napůl v běhu roztřesenými prsty nahmatat klíče v kapse a odemknout. Jen co jsem vpadl dovnitř, zabouchl jsem za sebou a užuž jsem chtěl zamknout, ale nebylo mi to umožněno. Dveře se znovu rozrazily. Stál jsem těsně u nich, takže mnou jejich otevření mrštilo o zem.

Hekl jsem. Čelist, do které mě udeřily, pálila jako čert. Ale neměl jsem ani čas se posbírat.

„Důvěřoval jsem ti!" chrčela šelma, která nyní stála v místnosti. Dveře se za ní vlivem odrazu zabouchly. Vypadalo to, že mě skutečně každým okamžikem zabije. Nedá se ani vyjádřit, jak strašné je mít smrtelnou hrůzu z někoho, koho milujete.

„Kierane, já-"

„Myslíš si, že jsem tak debilní? Myslíš si, že jsem totální kretén?" Udělal krok mým směrem a já se rychle začal sunout dozadu, dokud jsem zády nenarazil na své lůžko. Jeho řev mě zevnitř trhal na kusy. „Nejdřív mi řekneš, že mě miluješ a teď tohle? Připadá ti to normální?" zuřil dál, už byl zase v těsné blízkosti. „Tvrdíš mi, že Ronyho nechceš, tváříš se jako neviňátko a najednou si s ním klidně mrdáš jen kousek ode mě?!"

Hrklo ve mně. Tohle si myslí? „Tohle není-" snažil jsem se mu to vysvětlit. Chtěl jsem všechno uvést na pravou míru, zchladit jeho hněv, ale nemohl jsem, odmítal mě pustit ke slovu. Konečně jsem dokázal pochopit, proč mě před ním lidé varovali. Nevěřil jsem jim, nedokázal jsem si ho představit v situaci, která nyní nastala. Z očí mu šlehaly plameny, jeho tělo zářilo a z celé jeho bytosti jako by čišela zlost. Tak neskutečně silná, tvrdá a agresivní. Nedalo se jí vyhnout ani před ní utéct, byl jsem v pasti.

„Líbí se ti způsoby, jakými zachází s lidmi?!" Prudce mě popadl za límec a než jsem se nadál, vytáhl mě do stoje. „Když se ti to tak líbí, měls to říct už dávno," zachrčel. Nestihl jsem nic říct, nestihl jsem se vzpamatovat, nestihl jsem ani popadnout dech. Než jsem se nadál, byl jsem vržen na lůžko a mé rty byly zbaveny svobody.

Jeho silné tělo, jeho vůně matoucí smysly, jeho opojné rty. Všechno, o čem jsem si myslel, že je ztraceno, na mě nyní zaútočilo s nevídanou silou. Jeho tělo se zapíralo těsně nad tím mým a jeho rty si neurvale braly mé. Bylo to jeho tělo. Byla to jeho vůně. Byly to jeho rty. Ale on to nebyl. Nic z toho, co mě obklopovalo, se nepodobalo tomu, co jsem zažil. Byl hrubý, násilný, klidně bych mohl říct, že byl krutý. Vyjekl jsem do polibku, když jsem ucítil, jak mi jeden z jeho ostrých špičáků natrhl ret a polibek nabral chuť krve. Na nic se neohlížel, vše mu bylo jedno. Nárokoval si mě s žárem a silou draka a s nenasytností a krutostí tygra. Snažil jsem se jej mermomocí dostat od sebe, ale bylo to marné, neměl jsem šanci s ním bojovat. Znovu jsem si musel uvědomit svou slabost. Strach mi projížděl až do morku kostí a má tvář byla zbrázděna horkými slzami. Ale stále to tam bylo. To vědomí, že jde o něj. Mohl bych být označen za hlupáka, ale všechno to bylo snesitelnější, protože šlo právě o něj. Protože jsem ho miloval.

„Koukej ho hned pustit!"

A najednou to bylo pryč. Tlak, horko, vůně, polibek. Zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo.

„Co si kurva myslíš, že děláš?!"

Jen co jsem byl znovu schopen se zorientovat, zaznamenal jsem Ronyho, který stál nyní v místnosti. Musela ho poslat Megan, bylo mi to nad slunce jasné.

Dva muži, přátelé teď najednou stáli proti sobě. Šelma proti šelmě. Síla proti síle.

To ne. Zaprosil jsem v duchu. Můj strach byl tím intenzivnější, čím déle na sebe zírali. Ale už nešlo o strach o mou osobu.

„Jak se opovažuješ se tady ukázat?!" zachrčel Kieran. Agrese, čišící z jeho těla, prostoupila celou místnost.

„Jak ty se opovažuješ dělat tohle? Zbláznil ses?"

„Ty dobře víš, proč to dělám, ty hovado!"

„Vážně? Vím? Víš, co opravdu vím?!" vyjel zostra Rony, nebyl na něm ani jediný chlup strachu. „Vím, že mě chceš zabít. A uvědomuješ si ty, za co mě chceš zabít? Koukej se do prdele hodit do klidu. Chceš mě tady rozcupovat proto, že jsem byl s Leem, když jsi ho zničil! Že jsem mu byl oporou, kterou jsi ty nedokázal být! Myslíš, že jsme spolu něco měli? Myslíš, že jsem čůrák nebo co?!"

Vřava byla nahrazena tichem. Tichem, které by se dalo krájet. Ohromeně jsem sledoval, jak se Kieranova napjatá ramena uvolňují a jak se jeho přikrčený, bojovný postoj mění ve vzpřímený. Byla to změna o sto osmdesát stupňů. A při té změně jsem ho konečně začal poznávat. Tak, jak jsem ho skutečně znal. „A neměli?" vydechl. Jeho hlas už nebyl hromem, který věstí blesky. Nyní byl tichý, nakřáplý. Jako hlas zlomeného muže.

„Jasně, že ne," zavrčel Rony.

„Bože..."