Ve znamení draka

5 | Vinný

Jsem šílenec. Prohnalo se mi hlavou, když jsem seděl na své posteli drže v rukou nově koupený poznámkový blok a zíraje na řádky, které jsem napsal. 

Po tom, co jsem posledně zažil, bych si měl dát pokoj. Měl bych se snažit držet sám sebe v bezpečí a nevměšovat se do věcí, do nichž mi nic nebylo. A přesto jsem dělal pravý opak. Bylo to nebezpečné, ale i tak jsem se rozhodl, že prostě a jednoduše zjistím víc. Neměl jsem na výběr, byl jsem hnán zvědavostí. Vždy mě přitahovalo tajemno a tohle bylo nepopiratelně tajemnější než cokoliv, s čím jsem měl kdy vůbec čest. A tak jsem dospěl k tomu okamžiku. Ačkoliv jsem to zprvu považoval za uzavřenou kapitolu a při ‚zpovědi' jsem prohlásil, že jsem nic nezjistil, tak jsem v rukou tiskl stránky, kde bylo vypsáno vše, co jsem se o Kieranovi a jeho třech společnících dozvěděl a k tomu i mé domněnky a teorie, co se zrodily v mé mysli.

„Jsem idiot," zašeptal jsem do ticha pokoje, než jsem diář zaklapl a uschoval jej pod polštář. Ze sezení v tureckém sedu mě už bolely nohy, a tak jsem je natáhl a přejel jsem pohledem přes pokoj. Něco mě ale najednou praštilo přímo do očí. Náš byt se nacházel ve druhém patře nevýrazné patrové budovy a z mého okna bylo vidět přímo na ulici. A právě to byl ten problém, mou pozornost totiž upoutala osoba, co právě vcházela do protějšího paneláku. A nebyl jí nikdo jiný než tajemný Kieran. Byla to obrovská náhoda, nečekal bych, že ho zahlédnu zrovna na takovém místě, natož, že budu mít takové načasování, abych si ho všiml.

Zatajil jsem dech, abych se vzápětí nalepil až na sklo dělící mě od venkovního světa. Jako v transu jsem jej doprovázel pohledem, dokud nezmizel za dveřmi a můj pohled nebyl zakryt neprohlédnutelnými zdmi. 

Co tu dělá?! Uvažoval jsem překotně. A pak přišla myšlenka, která mě opravdu vyděsila. Nehledá mě, že ne? Vypadalo to pravděpodobně, když jsem zohlednil vzdálenost místa našeho posledního setkání. Ale když se dlouho nevynořoval, uklidnil jsem se. A rozhodl jsem se jednat.

Bez váhání jsem opustil konejšivou náruč své postele stejně jako byt a vydal jsem se po schodech až nahoru na střechu. Zírat do oken neznámých lidí v pravé poledne jako nějaký šílený stalker nebyl můj styl, ale toho jsem nedbal.

Naše střecha byla prostorná a prázdná. Jednalo se jen o lepenkovou plochu ohraničenou zábradlím, která skýtala pohled na okolí. Nebylo na ní vůbec nic, žádné posezení ani krytí před deštěm.

Skrčil jsem se a k okraji se dostal tak, abych byl co nejméně nápadný, nehodlal jsem na sebe upozorňovat. Když jsem se dostal až k zábradlí, položil jsem se na stále citlivé břicho a zkoumal jsem protější budovu ve snaze najít něco, co by s mým novým známým souviselo. Mé snažení se několik minut jevilo jako fatální selhání, dokud na střechu přímo přes ulici nevystoupil chlapec v závěsu s předmětem mých úvah. Tento hoch byl opravdu malý, nemohlo mu být víc než deset let a byl Kieranovi nápadně podobný. Stejné tmavé, lehce vlnité vlasy, pronikavé oči, souměrná tvář a výrazné rty. Odhadl jsem, že museli být příbuzní, ale těžko soudit jakým způsobem.

Jakmile se dostali do středu střechy, drobný chlapec staršího tmavovláska objal a na jeho tváři se rozlil šťastný, spokojený úsměv. A pak začali něco říkat. Slova jsem neslyšel, což mě mrzelo, ale podle jejich výrazů a způsobu, jakým chlapec od staršího z dvojice odstoupil, jsem poznal, že to nebyla příjemná konverzace.

Připadal jsem si blbě, že jsem je takhle šmíroval. Ale nedokázal jsem přestat, má zvědavost byla silnější než stud, jenž na mě doléhal.

Dával jsem si dobrý pozor, abych nebyl vidět. Nehodlal jsem si vysloužit další bolestivou lekci o tom, že nemám strkat nos do věcí, do kterých mi nic není. Tohle jsem si uvědomoval víc, než dobře, i když jsem na to aktuálně nehleděl.

Po několikaminutové debatě se chlapec prudce obrátil a se smutným, zklamaným výrazem zmizel zpátky v budově a Kieran osaměl. Bylo patrné, že byl zdrcený. Měl svěšená ramena a jeho postoj už nebyl tak sebevědomý jako za poslední noci. Nějakou dobu jen tak stál na místě a sledoval nebe. Nevypadal zaujatě, nezdálo se, že by ho tam nahoře něco zajímalo. Jeho jednání jsem přisuzoval spíš zamyšlenému stavu a snaze něco v duchu vyřešit. A když zhruba po pěti minutách také opustil střechu, bylo po podívané.

S tichým výdechem jsem se přetočil na záda a jednou rukou jsem si prohrábl vlasy. Srdce mi stále bušilo, jako by se chtělo co nevidět zbláznit a hladina adrenalinu se ne a ne se snížit. Odhalil jsem další užitečnou věc. Tak proč jsem se cítil tak moc provinile?