Ve znamení draka

45 | Na oplátku

Sny jsou s naším životem pevně provázány. Obracíme se k nim s nadějí a doufáme, že se někdy stanou realitou. Idealizujeme si budoucnost, věříme a děláme vše pro to, aby se nám vyplnilo, po čem prahneme. Bohužel sny a realita jsou odlišné. A možná je správné si na tenhle rozdíl zvyknout a přizpůsobit se mu. Když mi byly sebrány sny, musel jsem se nutně obrátit ke skutečnosti a změnit způsob svého smýšlení. A tak jsem se snažil začít uvažovat jinak.

„Nikdy jsi mi neřekl o své rodině," pronesl jsem do tmy. Už to byly minimálně tři hodiny od naší poslední konverzace. Obloha mezitím stihla potemnět, měsíc a většina hvězd byla zahalena mraky a svět se nořil do strašidelné temnoty.

„A proč bych ti o ní měl říkat?" dolehla k mým uším odpověď.

„Možná neměl," uznal jsem, „ale mohl bys." Pokud jsem skutečně chtěl změnit způsob svého smýšlení tak, jak jsem si předsevzal, musel jsem přijmout vše, co se stalo. A začít kalkulovat s hodnotami, které jsem měl k dispozici. Musel jsem se začít chovat racionálně a rozumně a nejen jako loutka svých citů. Rony pro mě udělal mnoho. Bylo logické, abych se s ním i po nepříjemných událostech mezi námi snažil vycházet. Měl bych ho mít po svém boku. Skutečně, ne pouze přijímat jeho pomoc, která se odehrávala za mými zády. Ano, myslím, že jsem o přátelství s ním skutečně stál. Prozatím o přátelství. Asi.

„Proč tě to zajímá?" chtěl vědět, k odpovědi na mou otázku se neměl.

„Sám jsi řekl, že tě neznám. Máš pravdu. Ale chci tě znát," odvětil jsem jednoduše. Má odpověď byla upřímná a otevřená. Rony mě do téhle společnosti, do jejich kolektivu přijal takového, jaký jsem byl. Viděl mi do hlavy, když mě sem dostal. Nebyl proto důvod, abych mu nebyl otevřený i nyní.

„Pokud mě skutečně chceš poznat, neměl bys začínat mou rodinou."

„Vždyť rodina je základ," oponoval jsem.

„Moje rodina je tady. Jsou tu mí bratři a lidé, kteří se rvou za to, co se správné. Tohle místo je můj domov. A všichni tady moje rodina."

„I já?"

„Jistě."

Zarazilo mě, že s odpovědí ani chvíli neotálel. Já bych se nad tím na jeho místě pozastavil. „Ale ne vždy jsi byl tady a s těmihle lidmi."

„Pokrevní příbuzní nejsou moje rodina," sykl, „nikdy nebyli. A nikdy jsem je tak nebral. Ani po jejich smrti."

Hrklo ve mně. Má prvotní otázka byla nevinná, nečekal jsem, že proniknu do něčeho tak osobního. Rychle jsem přehodnotil své dotazy, nechtěl jsem se dostat do příliš intimních oblastí jeho života. „Omlouvám se. Na co bych se tě podle tebe měl ptát, abych tě poznal?" zkusil jsem to jinak.

„To je jednoduché," do jeho tónu proniklo pobavení, „člověka nejlépe poznáš skrze jeho názory, sny, cíle a osobní pravdy. To všechno vzešlo z toho, co se ti v životě stalo a co se ti v životě děje. Pokud chceš někoho skutečně poznat, ptej se na to."

„A kdybych se na to zeptal, odpověděl bys mi?"

Chvíli bylo ticho. Nejspíš si to musel nechat projít hlavou. „Pouze pokud bys ty zodpověděl mé otázky," řekl nakonec.

„Rád," odsouhlasil jsem. Nechtěl jsem nic skrývat, toho už jsem měl dost.

„Kdybych tě teď požádal o to, abys mi otevřel svou mysl, udělal bys to?"

Tohle jsem nečekal. A rozhodně ne hned zkraje. Chtěl jsem být upřímný, to ano. Ale kdyby mi viděl do mysli, možná by mohl odhalit víc, než jsem si skutečně přál. „Proč bys to po mně chtěl?"

„Protože ti chci věřit. Když jsem tě poznal, věřil jsem ti, protože jsem v tobě mohl číst jako v otevřené knize. Ale teď nevím, co se ti honí hlavou a co prožíváš. Pokud mi otevřeš své myšlení, otevřu já tobě na oplátku to své. Ne každý vnímá dobře to, co se v něm odehrává. Jako někdo z druhé strany můžeš poznat člověka lépe, než zná on sám sebe."

„Ale nemyslíš, že by to nebylo fér? Ty bys ve mně mohl číst dokonale, já bych ale musel jenom poslouchat to, co se mi rozhodneš říct."

Tiše se zasmál. „Moje schopnost funguje oboustranně, Leo. Když mi dovolíš číst v tobě, přenesu na oplátku já tebe do své hlavy."