Ve znamení draka

17 | Sraz

„Kam teď jdeme?" dožadoval jsem se vysvětlení, když jsem s čtveřicí mlčících mužů kráčel ztichlou ulicí. Oči mi tentokrát byly zakryty, jen když jsme opouštěli budovu, v níž trojčata žila, a tak jsem viděl, že jsme se nacházeli v nevábné části města. Nikde nebyla ani noha, domy by potřebovaly četné opravy a ulice také nepatřila mezi nejčistší a nejudržovanější místa.

Odpovědi se mi nedostalo. Všichni mlčeli, dokonce ani Rony o mě nezavadil pohledem.

Svraštil jsem obočí. Nepopírám, měl jsem nahnáno. Netušil jsem, co měli v plánu. Jistě, chtěli najít a osvobodit Tima, ale jak? Mohlo se jednat o výpravu předem odsouzenou k neúspěchu. A ačkoliv jsem věděl, že nebyli hloupí a neměl jsem pochybovat, představa sebevražedné mise se mi příčila. Můj život byl v mnoha ohledech bídný, ale stále jsem ho měl rád. „Může mi někdo odpovědět?!" zvýšil jsem hlas. Zřejmě jen tak jsem si mohl získat pozornost.

„Ztiš se," sykl Kieran a zpražil mě svými tmavými zraky, „takhle tak akorát vzbudíš pozornost, kterou nechceme."

Zaznamenal jsem, že když pořádně vychladnul, mluvil už zase na úrovni. Až mě udivovalo, že se vyjadřoval jako vzdělaný člověk, vždycky jsem měl za to, že zrádci používali hlavně hovorové výrazy a měli nějaký svůj slang. „Tak mi řekni, kam míříme," stál jsem si za svým. Být ustrašený a váhavý nebyl dobrý vzorec chování, jak jsem už stihl zjistit.

„Připravit se na boj," odvětil konečně a já si v mdlém světle všiml úšklebku na jeho tváři. Nebyl to výraz spokojený ani natěšený, ale krutý a pomstychtivý.

Nasucho jsem polkl, v krku se mi začínal dělat knedlík. „To k nim chcete jen tak vtrhnout? Tim bude určitě na ministerstvu, které je zatraceně dobře střežené. Vždyť všichni umřeme!"

„Ne."

„Důvod?" chtěl jsem vědět.

„Ještě nevíš, koho máme na své straně." Hrdě se narovnal a protáhl si ramena. „Ale brzy to zjistíš." Zastavil se před oprýskanou, temnou budovou. Měla rozbitá, prkny pobitá okna a nejen kvůli šeru se nedalo určit, jaká byla její původní fasáda. Přešel k popraskaným dveřím a třikrát zaklepal.

Podvědomě jsem o krok couvl, ale ihned jsem se vzchopil. Už jsem byl jedním z nich, útěk nepřipadal v úvahu, i když jsem se děsil, s čím jsem se tam mohl setkat.

V zámku zarachotil klíč a když bylo otevřeno, ve dveřích stál svalovec, se kterým se Kieran tenkrát porval v klubu. Udivilo mě, že si podali ruce jako staří přátelé. Tady něco nehrálo. Ustoupení muže dovnitř bylo jasnou výzvou ke vstupu. Naposledy jsem se rozhlédl po temné ulici, než jsem následoval čtyři své společníky, kteří už zmizeli uvnitř.

Osvětlení bylo chabé. Zdálo se, že to byla nějaká tradice zrádců, jasným světlům podle všeho neholdovali. Překvapilo mě, že jsem se ocitl ve společnosti zhruba třiceti lidí. Zvenčí to nepůsobilo, že by se tam vůbec vešli, ale uvnitř bylo překvapivě hodně prostoru. Strop byl vysoko, místnost postrádala jakékoliv vybavení kromě skříně a pár stolů s židlemi. Kolem nich nebo přímo na nich posedávali lidé nejrůznějšího vzezření. Byli tu ti, kterým už zešedly vlasy, dospělí, ale i teenageři mladší než já. Zaznamenal jsem, že pozornost většiny z nich se zaměřila na Kierana. Výjimku tvořila skupinka mladých lidí, co se opírali o stěnu. Jednalo se o tři plavovlasé mladíky a brunetku, co z nich vypadala nejmladší. Všichni čtyři zírali na mě, což mi nebylo ani trochu po chuti.

Dveře se zabouchly a svalovec opět zamkl. Už nebylo úniku.

„Nazdárek," prolomila dosavadní ticho brunetka z čtveřice u zdi, „tak náš slavný vůdce se konečně uráčil zase dorazit," pronesla kousavě, ale na tváři jí pohrával pobavený úsměv. Svou pozornost zaměřila na Kierana, ke kterému podle všeho i promlouvala, což mě trochu uklidnilo. Ale ne na dlouho. „A přitáhl si i nováčka, jak tak koukám." Zase upřela šedé oči na mou maličkost.

„Nazdar. Jo, ale to teď přece není podstatné," odvětil nositel dračího znamení, „musíme probrat mnohem důležitější věci."

„Klidně mluv, stejně zas budeme muset improvizovat jako vždycky." Pokrčila útlými rameny a přešla ke mně, načež natáhla ruku s rudě nalakovanými nehty. „Megan Eyer, bílý drak, ovládání ledu," řekla.

Zprvu jsem nevěděl, která bila. Nakonec jsem usoudil, že se jednalo o podivné představení nejen jména, ale i patrona a schopnosti. Potřásl jsem si s ní. „Leo Cave, orel, hojení ran."

„No vida, ty se nám budeš hodit. Máme záloháka," zasmála se.

„Záloháka?" nechápal jsem.

„Toho, co nebojuje a pomáhá ze zálohy, když je někdo raněný nebo až po skončení boje. Budeš mezi námi asi nový, když to nevíš, co?" tázala se. 

V tom, že měli zrádci svůj slang, jsem se nemýlil. Ale zjistit to takhle nebylo příjemné, připadal jsem si jako idiot. „Ještě před pár dny jsem byl na druhé straně," přiznal jsem tiše. Nechtěl jsem, aby to slyšel každý, ale lhát jsem také nehodlal. Když už jsem chtěl zapadnout, bylo lepší nic neskrývat.

Na její vstřícné tváři se objevilo několik vrásek. „Opravdu? Tak to ty jsi ten Kieranův objev?"

„Cože?" Už jsem se cítil jako korunovaný blb, ale nerozuměl jsem tomu, co chtěla vědět. Tušil jsem, že by to mohlo souviset s tím, jak mě dostal v uličce, ale nebyl jsem si jistý.

„Ne, není!" zavrčel mladík, o kterém jsme mluvili. Nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, naopak, mračil se jako bouřkový mrak.

„Klídek." Megan obrátila oči v sloup, rozhodně z něj neměla respekt. Ale nedivil jsem se tomu, když měla sama za patrona draka.

„Měli bychom se věnovat jednání."

„Jistě, jen ještě chvíli." Brunetka mě vzala kolem ramen a ukázala na světlovlasé mladíky, co stáli stále ještě na svém místě u zdi. „Tamti se ti nepředstaví, ale měl bys je znát," řekla chovajíc se jako bychom byli staří přátelé, „ten nalevo je Jack, má zlatého draka." Trhla hlavou směrem k nejmenšímu z nich, podsaditému chlapci s krátce střiženými vlasy, tmavě hnědýma očima a znuděným výrazem. „Ten uprostřed je Callum, má zeleného draka. Na toho si dávej bacha, je to celkem cholerik," varovala mě před dlouhovlasým, svalnatým drsňákem v tmavém oblečení. „No a ten poslední je Nicolas, ten má modrého draka. Když budeš cokoliv potřebovat, jdi za ním. Ví všechno, co bys mohl chtít vědět," zakončila svůj proslov s pohledem zaměřeným na vyčouhlého mladíka s vlasy po ramena, který na mě s letmým úsměvem mávl.

„Už jsi skončila?" zavrčel Kieran, už byl opravdu nasupený.

„Už jo, můžeme začít."

Snažil jsem se věnovat pozornost řešenému problému, ale moc mi to nešlo. Má mysl totiž neustále odbíhala k jedné myšlence. Pět lidí s patrony draků na jednom místě?!