Ve znamení draka

24 | Touha

Zběsile jsem se snažil přijít na to, zda mě pouze šálil sluch, anebo to doopravdy řekl. Pokud ano, měl jsem důvod k neklidu. Sice se nezdálo, že by to myslel špatně, ale i tak jsem si nebyl jistý, co z toho vyvozovat. Jeho blízkost mě už tak dost znervózňovala, natož abych byl nějakým objektem jeho úvah.

„Asi bych už měl jít," vyhrkl jsem a narovnal jsem se ve snaze uniknout jeho zájmu. Okamžitě mě chytl za předloktí, čímž mi zabránil v útěku, ale také mě donutil, abych mu věnoval pozornost. Abych věnoval pozornost polonahému, zkrvavenému muži, který byl jistě idolem mnoha dívek. Osud opravdu ví, kdy si z člověka vystřelit.

„Potřebuješ... ještě něco?" tázal jsem se tiše. Ne, že bych se ho snad bál, ale bál jsem se té situace, nebyla mi po chuti. Nikdy jsem neměl rád velký zájem o mou maličkost, tím spíš, když ho projevil někdo jako on.

„Ano. O tom, co se tady stalo, pomlčíš," poručil mi, „nikdo se o tom nesmí dozvědět, tak nezklam mou důvěru. Všechno musí zůstat jen mezi námi. A budu ti chtít ještě něco, tak se tu stav, až budeš mít všechno hotovo, ano?" kladl na každé slovo takový důraz, že působil jako politik navrhující nové zákony, co vše změní.

„Neboj se, slibuju," zavázal jsem se k mlčení i k návštěvě. V hlavě jsem se ale snažil přijít na důvod, proč by mohl chtít, abych jej navštívil hned dvakrát v jednom dni. Znervózňovalo mě, že se mnou chtěl mluvit, ale sám jsem si nedokázal vysvětlit, proč jsem z toho byl tak nesvůj.

„Dobrá." Pustil mou ruku.

Poodešel jsem ke dveřím, ale pak jsem se ještě obrátil ke krvavé spoušti a jeho maličkosti. „Mohl bych se na něco zeptat?"

„Ptej se, dlužím ti to," pokrčil rameny.

„Proč sis ten střep nevyndal už dřív?"

„Protože by to dost krvácelo a někdo by si toho mohl všimnout."

Kývl jsem. Ano, to mi mohlo také dojít. Jeho přítomnost na mě měla opravdu neblahý vliv. Raději jsem otevřel dveře a vyšel jsem ven.

Neunikl jsem celé řadě zvědavých pohledů. Na mých šatech kupodivu neulpěla ani trocha krve a dlaně jsem schoval do kapes, ale má návštěva u vůdce byla zřejmě dostatečným důvodem k diskuzím. Vnímal jsem, jak si lidé kolem něco šuškali. Rád bych věděl, co se jim honilo hlavou, ale možná bylo lepší zůstat ve sladké nevědomosti.

Ačkoliv jsem neměl ponětí, kolik času uplynulo od momentu, kdy jsem se ke Kieranovi vydal, zamířil jsem ke schodům, kde jsem měl domluvený sraz s Megan.

Byl jsem plný rozporuplných pocitů. Bál jsem se toho, co by se mohlo stát večer, toho, co by po mně mohl chtít. Ale také jsem se na to těšil, ačkoliv jsem si to nedokázal nijak objasnit. Byl jsem jako schizofrenik, ale proč? Někde uvnitř mě docházelo k něčemu, co jsem nemohl popsat. Mohlo to něco změnit? Jistě. Ale dokázal bych přijít na to, co to bylo? Těžko říct.

Když jsem dorazil ke schodům, kde už na mě čekala nositelka dračího znamení, ulevilo se mi. Konečně jsem se mohl soustředit na něco jiného, než sám na sebe. Otázkou ovšem zůstávalo, na jak dlouho.

***
Trvalo mi pár hodin, než jsem byl se všemi hotový. Šlo opravdu jen o drobné ranky, některé by ani nepotřebovaly hojit, ale připadalo mi správné se postarat o všechny. Snad bych tímto způsobem mohl snáz zapadnout.

Když jsem s Megan opustil poslední chatku a naše cesty se rozdělily, zaznamenal jsem, že světla u stropu už nezářila tak jasně. Mohla jednoduše docházet šťáva, ale o tom jsem pochyboval. Působilo to spíš tak, jako by bylo nastavené, že v určitou hodinu se tu začne ‚stmívat' stejně jako venku. Fascinující.

Vydal jsem se rovnou ke Kieranovi. Odhadoval jsem, že byla skutečně večerní doba podle toho, jak se mi bouřil žaludek z hladu. Naposledy jsem jedl u trojčat doma a to už byla notně dlouhá doba. Ptal jsem se Megan, jestli byla nějaká šance, že ještě uvidím věci, které jsem tam nechal a byl jsem naštěstí ujištěn, že ano. Leon se tam prý brzy vypraví, takže se nabídla, že mu řekne, aby vzal i můj batoh. Bez svých věcí jsem se cítil ještě hůř. Také mi ukázala, kde budu zatím bydlet. Jednalo se o bílý srub kousek od toho Kieranova, bylo příhodné, že byly takto blízko, alespoň jsem pak nemusel chodit daleko, abych si odpočinul.

Zrovna jsem chtěl odbočit za roh jednoho domku, když se zpoza něj náhle vynořila ruka a já byl přitlačen ke zdi. Na zádech jsem ucítil chlad stěny a vytřeštěně jsem se zahleděl na Ronyho, který mě tam zatáhl. V jeho tváři se zračilo množství pocitů. Smutek, žárlivost, beznaděj, chtíč, naděje i touha. Chtěl jsem vyhrknout, co to mělo znamenat, ale nestihl jsem to. Jeho rty se bez varování přisály na ty mé.

Nevěděl jsem, co dělat. Jeho horké tělo se na mě tisklo, jeho ruce pevně svíraly můj pas a jeho polibek chutnal po alkoholu. Vnímal jsem naléhavost jeho rtů hraničící až se zoufalostí. Jako by to měl být poslední polibek jeho života. Byl tak blízko... a působil tak majetnicky. Proč? 

Snažil jsem se vymanit z jeho sevření. Srdce mi bilo tak, že jsem měl pocit, že mi mohlo co nevidět vyskočit z hrudi. Byl jsem vyděšený. Vždycky jsem si přál, aby si mě někdo nárokoval. Ale ne takhle!

Zatlačil jsem mu do hrudi tak silně, jak jsem jen mohl. Mé myšlenky se rozutekly na všechny strany. Vnímal jsem tu dravost, vášeň a chtíč. A právě to mě děsilo. On o mě sice měl zájem, ale copak ho nezajímalo, co jsem cítil já?! Líbil se mi, byl milý a pomohl mi. Ale prakticky jsem ho neznal! On mě možná ano skrze mé myšlení, ale já o něm věděl pramálo.

Můj pokus uspěl. Na chvíli se oddálil a povolil své sevření. V ten moment jsem se mu vyškubl a bez váhání jsem se rozeběhl směrem ke Kieranovu obydlí. Neohlížel jsem se, neváhal jsem, nebyl na to čas. Vpadl jsem neomaleně do dveří a zabouchl. Nechal jsem to za sebou. Všechnu tu vášeň a dychtivost. Ale vlastnímu zmatku a zděšení jsem uniknout nemohl. Stejně jako jsem nemohl navždy unikat Ronymu.