Ve znamení draka

28 | Co uděláš?

Můj žaludek se bouřil, když měl po tak dlouhé době přijmout jídlo. Já na něj ale nebral ohledy, můj hlad byl silnější. Když jsem byl sytý a i žízeň byla uhašena, opět jsem se spokojeně opřel o knihovnu.

Aguila byla nadšená. Létala v malé výšce po místnosti a usedala na police, že jsem se až bál, aby některou z nich nestrhla k zemi. Byla jako neposedné dítě, které dostalo do rukou novou a neokoukanou hračku.

„Má z tebe radost," zhodnotil Kieran. Seděl o kus dál ve stejné pozici jako já. Nohy měl mírně pokrčené a o kolena měl opřenou knihu v hnědé vazbě. Když jsem jedl, četl. Bylo legrační vidět, jak někdo, kdo působil jako drsňák, posedával obklopen literárními díly a jedno studoval. Když už jsem byl po jídle, věnoval pozornost mé ptačí společnici.

„A já zase z ní," informoval jsem ho, „ani jsem nevěděl, že je holka."

Zakroutil pobaveně hlavou. „Doufej, že ona ví, že jsi kluk."

Neubránil jsem se krátkému zasmání. Domníval jsem se, že tenhle ‚trénink' bude těžký a frustrující. Kierana jsem si jako učitele představit neuměl. Ale nakonec jsem začínal být rád, že se mě ujal. Dokázal být uvolněný a milý. Sice se mě ještě předchozí večer pokoušel přizabít a kdyby se mě kluci nezastali, mohl jsem skončit špatně. Když tam ale klidně seděl, neměl jsem mu to za zlé. Také bych nebyl příčetný, kdyby někdo zavinil únos mého bratra, kterého jsem vychovával a měl rád.

„Jsi připravený se do toho pustit, nebo chceš ještě odpočívat?" zjišťoval.

Klid byl narušen vlnou nejistoty. Nezdálo se, že by byla nějaká šance, že ‚pustit se do toho' bude obnášet pouze listování knihou. „Záleží do čeho," odpověděl jsem vyhýbavě. Svou snahu všemu čelit bez váhání jsem začínal vzdávat. V tomto prostředí a obklopen lidmi jako byl Kieran, to nebylo možné. Ne s mou povahou.

„Pouze základní cvičení na reflexy, fantazii a reakce. Možná to není lákavé, ale nutné to je. Bez toho se nedostaneš dál."

Nepůsobilo to strašidelně, ale byl jsem na pochybách, jak uspěji. Trénink, který jsem podstoupil na druhé straně, se ve všem lišil od tohoto. Přesto jsem vstal a přikývl jsem. „Dobře, co mám dělat?"

Náš rozhovor si získal Aguilinu pozornost. Přistála několik metrů od nás a čekala, co se bude dít dál.

Můj učitel odložil knihu, vstal a přešel za mě. „Neotáčej se," varoval mě, když se zastavil blízko za mnou. „Zavři oči a představuj si, co ti budu říkat."

Poslechl jsem se a v očekávání jsem vyčkával na nepředvídatelné.

„Je to jako hra." Jeho horký dech na mém krku způsobil, že jsem se zachvěl. „Budu tě nutit, aby sis představoval věci, které se ti nebudou líbit. A ty budeš muset reagovat. Vše, co řekneš, zůstane jen mezi námi. Ale musíš být upřímný."

„Takže je to něco podobného jako Dračí doupě?"

„Přesně tak. A teď už mlč a soustřeď se."

Nadechl jsem se a vydechl. Tohle zvládnu! Snažil jsem se sám sebe pozvednout na duchu.

„Nacházíš se v temné místnosti bez oken a dveří. Nesvítí žádné světlo, jsi ve tmě. To místo neznáš. Kdykoliv uděláš krok, vrací se k tobě ozvěnou. Slyšíš vlastní dech a tlukot srdce a máš strach. Víš, že někde v té tmě něco je. Něco, co je živé jen zpola a co lační po tvé krvi. Můžeš utíkat, ale nikdy nenarazíš na stěnu ani na východ. V místnosti se ochlazuje. Teploty klesají pod nulu a tobě je čím dál větší zima. Klepeš se a v duchu prosíš o pomoc. Ale žádná nepřijde a ty to víš. Pak dojde ke zvratu. Ze země ve tvém okolí vyšlehnou plameny. Není nic, co by mohlo způsobit její vzplanutí, a přesto hoří. A přímo proti tobě stojí ono. Monstrum. Mutant nepodobající se žádnému živému zvířeti. Oči má rudé, tělo kožovité, hlavu zploštělou a posetou ostrými hroty. Mrská dlouhým, černým ocasem a z tlamy mu vyčuhují dlouhé tesáky. Je obrovské, dravé a chystá se tě sežrat. Co uděláš?"

Jeho slova ve mně skutečně dokázala vzbudit strach. Představoval jsem si to tak živě... jako by to byla skutečnost. „Já..." snažil jsem se horečnatě přijít na odpověď.

„Blíží se! Co uděláš?!"

„Uteču!" vyhrkl jsem.

„Není kam, všude je oheň a on už je skoro u tebe! Co uděláš?!" tlačil na mě.

„Schovám se!"

„Není kde!"

„Já... já... já nevím!" vyrazil jsem ze sebe bezradně.

Několik vteřin mlčel. A když promluvil, byl už zase klidný: „Je po tobě."

Otevřel jsem oči a otočil jsem se na něj. „Ale co jsem měl teda dělat?" zeptal jsem se ukřivděně. Vždyť jsem neměl jiné možnosti!

Pokrčil rameny a ukázal na zvědavou orlí společnici. „Vždyť jsi měl Aguilu."

Ukřivděnost byla nahrazena zahanbením. Měl pravdu. Mohla mi pomoct, možná mě i zachránit. Rád bych se hájil tím, že jsem do příběhu nebyl ponořený dost na to, aby mě to mohlo napadnout. Jenže to bych lhal. Pouze jsem tedy přikývl.

„Pojďme dál. Postav se jako předtím," vyzval mě.

Tentokrát to musím zvládnout! „Do toho," pobídl jsem ho, když jsem stál znovu ve stejné pozici s víčky pevně přitisknutými k sobě.

„Jsi znovu v bytě u trojčat. Ležíš v posteli a přemýšlíš. Nejsi naštvaný ani rozrušený, ale úplně v klidu. Nic tě netrápí. Tvou největší starostí je to, co budeš druhý den dělat. Pak se otevřou dveře a dovnitř vchází Rony. Tváří se ublíženě. Možná něco provedl, ale nejsi si tím jistý. Čekáš, co řekne. Sedá si na kraj tvé postele a prohlíží si tě. A pak začne mluvit. Vypráví ti o lepším místě. O skrýši, kde je mír. Žádné války, žádné hádky a žádná smrt. Je to ráj na zemi a ty do něj můžeš odejít s ním, ale má jednu podmínku. Musíš se stát jeho přítelem. Prosí tě o to, je zoufalý a bezradný. Dívá se na tebe tak, jak se na tebe ještě nikdo nedíval. A chce vědět jenom to jedno. Jednu jedinou věc, která tě dostane na lepší místo, ale změní celý tvůj život. Co uděláš...?"

A jak byste na Leově místě nyní reagovali vy? ^^