Ve znamení draka

13 | Azyl

Víc by mě už znervózňovat nemohl? Problesklo mi hlavou, když jsem byl veden neznámo kam.

Oči mi byly zakryty Johnyho rukama. Nebylo to příjemné, kráčel za mnou a jeho tělo ve chvílích, kdy jsme nešli sladěně, vráželo do toho mého. Navíc z něj táhl chlast a cigarety. Najednou už jsem ho nespatřoval jako tajemného boha. Aktuálně jsem ho přirovnával spíš k pravidelnému návštěvníkovi hospod a pochybných podniků, kde pivo teče proudem a holky se ovíjejí jako zmije kolem kovových tyčí. 

Ronyho mé myšlenky zřejmě pobavily, protože jsem chvílemi slyšel jeho uchechtávání se. Vadilo mi, že se mi hrabal v hlavě a nejraději bych se zamýšlel nad tím, jak vůbec bylo možné jeho schopnosti odolat. Ale nechtěl jsem ho naštvat, a tak jsem přemýšlel o všem možném, i o těch největších kravinách, jen abych nesklouzl právě k úvahám, jak se mu bránit.

Nevím, jak daleko jsme šli nebo kudy. Zprvu jsem se snažil zapamatovat si alespoň naše odbočování, ale brzy jsem pohořel. Připadalo mi, že jsme snad úmyslně kličkovali a chodili v kruzích, jelikož jsme zatáčeli po každých pár krocích.

Vnímal jsem zvuky kolem sebe. Občas jsem zaznamenal hlasy, místy byly vzdálené, někdy jsme kolem původců slov museli projít v těsné blízkosti. Sem tam se stalo, že jsem slyšel kousek od nás motory aut a křupání štěrku, ale na hlavních cestách jsme se primárně nedrželi, protože většinu času mi byl tento hluk vzdálen.

Když jsme se na chvíli zastavili a já měl pořád zakryté oči, nacházeli jsme se někde, kde byl velký klid. Zaznamenal jsem cinkání, které jsem přikládal vytažení klíčů a odemykání. A pak jsme mnohem pomaleji pokračovali. Udivilo mě, že jsem se nemusel zouvat, ačkoliv jsem slyšel otevírání a zavírání dveří a pokračovali jsme stále dál. Až jsme se přece jenom zastavili, Johny stáhl své ruce a já se konečně mohl rozhlédnout.

Nejdřív jsem párkrát zamrkal, aby si mé oči znovu navykly na světlo, než jsem začal analyzovat prostředí. Nevím, kde jsme se mohli nalézat, ale normální byt to rozhodně nebyl. Ten prostor byl kompletně bez oken, ale zářivka z lustru na stropě vydávala světlo podobné slunečním paprskům, i když to nebylo to pravé. Místnost byla prostorná, ale působila ponuře a zpustle. Stěny byly šedivé stejně jako strop, podlaha byla ošoupaná a se vším všudy se tu nacházel stůl s pár židlemi, kout zařízený jako kuchyně a velká fotka trojčat, která v rámu visela nad stolem v levém rohu místnosti. Nad tou jsem se pozastavil, zaujala mě. Bratři na ní byli o dost mladší, jejich rysy ještě nebyly mužné, ale chlapecké. Dívali se dopředu a vypadali šťastně a uvolněně, jako by je nic netrápilo a nic je nemohlo ohrozit. Johnymu chyběla jizva před oko, takže ji musel získat až později, ale Rony už měl dvoubarevné oči. Kdybych to spatřil někdy jindy a neznal je, prohlásil bych, že byli šťastnými sourozenci, kterým nic nechybělo. Vypadali tak spokojeně... až jsem jim to záviděl. Jejich poťouchlé výrazy byly něčím docela jiným, než s čím jsem se u nich dosud setkal. Změnili se. Hodně.

„Byly to fajn časy," poznamenal Johny, jenž si musel všimnout objektu, který jsem zkoumal. „Tenkrát jsme měli těsně před patnáctinama," dodal ještě o něco tišeji.

„Pojďme si něco ujasnit," ujal se slova Rony a obešel tak jakoukoliv reakci na bratrova slova. „Tohle je jedna z místností, kde se můžeš s klidem pohybovat." S těmito slovy mi věnoval významný pohled. „Jak už sis musel všimnout, jsou tu dvoje dveře. Do těch za tebou nikdy nechoď, jinak si to s tebou vyřídíme. Buď budeš tady a nebudeš se snažit utéct, nebo si to vyříkáme jasněji. Ty po tvé levici jsou ti ale přístupné."

Zadíval jsem se na dveře z tmavého dřeva, o kterých byla řeč.

„Tam je koupelna, několik pokojů a podobně. Zatím nevím, kde budeš spát, ale něco se vymyslí. Nicméně v téhle části se smíš pohybovat, jak se ti zlíbí. Ale abys nenarušoval naše soukromí, to se rozumí samo sebou."

„Chápu," horlivě jsem přikývl. Rád bych si to celé prošel, ale musel jsem ho nechat domluvit a zjistit, co jsem mohl dělat a co ne. Nerad bych se s kýmkoliv z nich dostal do křížku.

„Leon se vrátí až pozdě večer a nevím, jak na tebe bude reagovat, takže se tu zatím moc neusazuj."

„Dobře," odsouhlasil jsem okamžitě. Neměl bych na výběr, i kdybych chtěl odporovat. Tohle nebyl můj domov, byl jsem vyhnanec, kterému poskytli přístřeší, musel jsem si toho vážit a stejně tak i jich. Což jsem také dělal. Měl jsem obrovské štěstí, že se takhle rozhodli.

„Johny si často rád povídá, když usíná. Takže pokud se ti v hlavě někdy ozve jeho hlas, nevyšiluj. Neumí číst myšlenky jako já, jen je schopný se dorozumět s člověkem i zvířetem bez vyřčených slov. Leon je už trochu jiná liga, ale na to si časem zvykneš..."

***
Byl jsem připravený začít si zvykat i na třetího člena domácnosti, on se ale ne a ne ukázat. Kvůli absenci oken v celém komplexu jsem neměl páru, kolik bylo hodin, ale odhadoval jsem, že už bylo pozdě. Byli jsme po večeři, která se skládal z asijského jídla bůhví odkud a krabicového vína, a Leon stále nikde.

Nakonec jsem byl tedy odveden do pokoje ‚pro hosty', což byla malá modrá místnost, kde sice nebylo moc věcí, co by připomínaly ložnici, ale nacházel se tam hnědý rozkládací gauč, takže jsem se měl kde vyspat.

Když mi byla popřána příjemná noc a já se konečně natáhl v novém pokoji, měl jsem v hlavě spoustu otázek. Byl jsem ale příliš unavený a rozhodl jsem se to proto odložit.

Navzdory neznámému prostředí a nebezpečným cizincům jsem brzy usnul. To jsem ale ještě nevěděl, co mě v průběhu noci mělo čekat.