Ve znamení draka

2 | Panika

Mé srdce jako by vynechalo několik úderů, aby se následně mohlo rozeběhnout na plné obrátky. Stál tam. Mezi všemi těmi jásajícími, oslavujícími diváky. Jeho planoucí zraky mě propalovaly, připadalo mi, že mi snad musel vidět až do duše. Na rozdíl od všech ostatních nevyšiloval, neradoval se. Z chladu čišícího z jeho tváře mrazilo. Byl pánem situace a podle všeho si toho byl moc dobře vědom. Nehrálo roli, jestli tu chtěl být a bojovat nebo nikoliv, byl král. V jedinečném, pomíjivém okamžiku uvnitř prohnilého, špinavého podniku.

Ztěžka jsem polkl a snažil jsem se dívat všude možně, jen ne na něj. Nechtěl jsem dělat nic podezřelého, mohlo by mě to zabít. Ale i tak se mi nedařilo dělat, jako že nevnímám, jak mě sleduje. Každá vteřina byla jako hodina. A když jsem periferním viděním zachytil, že se vydal mým směrem, děs uvnitř mě přerostl v paniku. Musel jsem pryč. A to co nejrychleji.

Nevím, jak mě vůbec napadlo, že bych někomu takovému mohl uniknout. Prostě jsem se spustil na zem a protlačil jsem se davem ven. Když jsem opustil podnik, rychlou chůzí, skoro až klusem, jsem se vydal pryč. Měl jsem to, co po mě chtěli. Měl jsem potvrzení toho, že se zde pohybovali zrádci unikající spravedlnosti. Ale také jsem měl pořádný problém.

Co chvíli jsem se ohlížel, jestli za mnou nejde. Jo, mohl mířit třeba jen k tomu baru. Možná vůbec nešlo o mě, jenom mi to tak připadalo. Snažil jsem se sám sebe uchlácholit. Byla to mnohem příjemnější domněnka, než to, že se vydal za mnou.

Jednou, když jsem se otočil, mi připadalo, jako by u dveří někdo stál, a tak jsem se tam díval delší dobu, než jsem usoudil, že se mi to jen zdálo. Když jsem se ale zase zaměřil před sebe, prudce jsem se zarazil. Panika byla zpátky, tentokrát ještě mnohem silnější. Stál těsně přede mnou, div jsem do něj nevrazil. Znaky na jeho těle stále zářily, mix bílého a rudého světla mu propůjčoval magický, tajemný a nebezpečný nádech.

Jakmile jsem se probral z prvotního šoku, pud sebezáchovy mi poručil vzít do zaječích. Ale už jsem to nestačil udělat. Černovlasý zrádce mě popadl za rameno a i přes mé vzpouzení mě zatáhl do jedné z bočních uliček. Vzpíral jsem se, co to šlo, ale neměl jsem nejmenší šanci. Pokusil jsem se i křičet, jenže hlas mi vypověděl službu. Byl jsem nahraný.

S každým dalším krokem hladina adrenalinu v mém těle stoupala. Nevím, jak daleko mě táhl, nebo jak dlouho to trvalo, nicméně se zastavil, až když hluk z toho pochybného klubu utichl v dálce. Za tu dobu už jsem se skoro stihl zbláznit. Silou vůle jsem se snažil potlačit slzy deroucí se mi do očí, které byly reakcí na jednu prostou myšlenku: Já tu dnes umřu.

Dostal mě až do míst neméně temných a odporných, než byly ty předešlé a tam mě prudce přitlačil na zeď. Cítil jsem, jak se omítka za mými zády začala drolit.

Z velké blízkosti se mi zadíval do tváře. Znamení patronů už trochu pohasla, ale i tak dodávala dost světla na to, abych jasně viděl jeho tvář. Hleděl na mě jinak, než jsem předpokládal, ale bylo to snad ještě hrozivější. Vypadalo to, že mě odhadoval. Snažil se zjistit, co má ode mě čekat. Nevypadal povýšeně a nad věcí, ale ani nejistě. Jen jako stroj analyzující situaci a vyvozující nejpravděpodobnější důsledky.

Pustil mé rameno, které doteď svíral, ale rozhodně mě nepropouštěl, jeho levačka totiž sevřela můj límec a já byl tvrději přitlačen na chladný, drolivý povrch. 

Zakašlal jsem, začalo se mi špatně dýchat. „Prosím..." dostal jsem ze sebe jen a po mé tváři konečně skanula jedna osamocená slza.

Rozhodně ho to neobměkčilo, ale konečně jsem znovu zaslechl jeho hlas. Velmi rázný a zřetelný. „O tomhle nikde ani necekneš. Pokus se to někomu říct a věř mi, že si tě najdu a zabiju tě. Hodně pomalu a bolestivě. Rozumíš?" povytáhl jedno obočí a jeho souměrná tvář náhle působila mnohem ostřejším a starším dojmem.

Takže mě nezabije? Pohledem jsem zatěkal po jeho obličeji, hledal jsem nějakou známku toho, že si se mnou jen pohrává. Ale nic jsem nenalezl. „Jo," vydechl jsem. Nebylo v mých silách potlačit úlevu, co zazněla v tom krátkém slově.

„Neslyším tě!" sykl.

„Ano!" vyrazil jsem ze sebe víc nahlas a jistěji. Pokud byla toto daň za život, byl jsem rozhodnutý mlčet jako hrob.

Pomalu pokýval hlavou a věnoval mi ještě jeden odměřený, varovný pohled. Pak se znamení na jeho kůži zase víc rozzářila a síla, která mě tlačila ke zdi, byla tatam. Byl jsem ovanut jeho vůní. Výraznou a rozmanitou, v níž se mísila jemnost i dravost. Ale on už přede mnou nestál. Byl pryč. Stejně rychle jako se objevil, tak i zmizel.

S vysíleným výdechem jsem se sesunul na zem s dlaní položenou na rameno, za které mě vlekl. Stále to bolelo. Prsty druhé ruky jsem si zajel do vlasů a přitáhl jsem si nohy k tělu. Tak a teď jsem zrádcem i já.

***
„Seš v pohodě?"

„Jo, jasně, jsem jen unavený," dostal jsem ze sebe nepřítomně. 

Byl jsem jako tělo bez duše. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Tuhle práci jsem dělal teprve krátce a na nic podobného jsem ještě nenarazil. A děsilo mě to. V tom muži, ať už to byl kdokoliv, se mísila dravost s ohromnou mocí, která s sebou nesla nebezpečí. Najít a upozornit na takové osoby bylo mou povinností, mým posláním. Na druhou stranu mi bylo jasné, že pro nikoho by nebylo snadné ho najít a chytit. Zatímco by se jej snažili dostat, mohl by klidně dostat on mě. A já měl svůj život rád, byl sice plný zákazů, příkazů a sebepotlačování, ale pořád byl můj a já si ho vážil.

Během návratu domů jsem měl čas přemýšlet a došel jsem k závěru, že jsem se měl opravdu čeho bát. Zároveň jsem byl ale taky fascinovaný. Když jsem si přehrával události v tom podniku, došlo mi, že musel vědět, že nad tím mužem hravě zvítězí, ale i tak odmítal konflikt. A ačkoliv byl nakonec ovládnut vztekem a hnán zlobou, díky čemuž dostal toho muže na zem, netoužil po tom. A jaká je pravděpodobnost, že narazíte na někoho, kdo má velkou moc a nechce ji použít? Stejně tak mi nebylo jasné, jak mohl poznat, co jsem zač. Rozhodl jsem se tedy přiklonit k tomu, že jeho druhý patron mu propůjčoval moc spojenou se čtením myšlenek nebo tak něčím, jinak jsem si to neuměl vysvětlit. Sice jsem nebyl dobrý herec, ale zas tak příšerný, aby mě hned prohlédl, snad taky ne.

V bytě jsem se hned vydal směrem ke dveřím svého pokoje, ale cestu mi zastoupila Jess. Má, někdy až příliš všetečná, spolupracovnice, se kterou jsem povinně žil a před kterou jsem nemusel skrývat svého patrona ani svou moc.

„Co se stalo, Leo?" zeptala se mnohem vážněji a tvrdším tónem. Na první pohled to byla drobná a roztomilá modrooká tmavovláska s vysokým hlasem, ale dokázala být opravdu neústupná. To jsem za ty dva měsíce, co jsme spolu sdíleli bydlení, už zjistil. Světlo malé lampičky na stole v drobné vstupní místnůstce,  co ústila v pokoje, na ni vrhalo nebezpečný stín a odhodlání v její tváři se mi vůbec nelíbilo. Chtěla se mnou sdílet vše, co se dělo v práci a nevadilo jí ani to, že jsem o to neměl nejmenší zájem.

Tiše jsem si povzdechl. Čím jsem si tohle zasloužil? „Táhne z tebe chlast," pronesl jsem s nakrčením nosu. Sice se tvářila, jako že je v pohodě a spokojená, ale i tak hrozně ráda pila. Myslím, že se snažila v alkoholu utopit všechen ten stres, ale nikdy by to nepřiznala.

„Na to jsem se neptala," zabručela nespokojeně.

„No tak fajn." Nehodlal jsem se ní dohadovat. „Je to tam čisté, šlo o planý poplach. Ale nebylo to tam moc přívětivé a navíc je dost pozdě a rád bych se vyspal," vysypal jsem ze sebe předem připravenou odpověď. Musel jsem se na to přichystat s předstihem, aby to znělo věrohodně.

Přimhouřila oči a prohlédla si mě se značnou nedůvěrou, ale nakonec se vrátila zpátky ke stolu v obýváku, aby dorazila skleničku kořalky. Už neřekla ani slovo.

***
Tu noc se mi o něm zdálo. Nešlo o žádný výplod mé fantazie, můj mozek si v živých barvách přehrával všechno, co jsem tu noc prožil. Stále a stále dokola z různých úhlů. A po probuzení jsem měl jasno. Nemohl jsem ho nahlásit, ale nemohl jsem ho ani nechat být. Musel jsem o něm vědět víc.