Ve znamení draka

12 | Co dál?

Takže v tom měl přece jen prsty Rony! Souvislosti jsem sice zatím neznal, ale zdálo se, že právě on měl podíl na tom, že jsem nedřepěl v soudním sále a nečekal na verdikt.

„Zdravím," pokynul mi pobaveně tmavovlasý čtenář myšlenek. V šeru vypadali oba bratři tajemně. Johny si na sebe vzal černé džíny, šedé tričko a koženou bundu, tudíž působil jako drsňák. Rony měl oproti tomu na sobě bílou košili s rozhalenkou a ačkoliv měl kalhoty stejné barvy jako bratr, vypadal o poznání upraveněji a elegantněji.

„Co to má-" pokusil jsem se položit otázku, on mě však přerušil:

„Říkal jsem ti, že do toho nemáš strkat nos. Kdybys mě poslechl, mohlo být všechno jinak," prohlásil a jeho pobavení bylo v tu ránu pryč. Zvážněl a na jeho čele se objevila drobná vráska. „Víš ty vůbec, do čeho ses namočil?"

Sklopil jsem pohled. Na jednu stranu se mi hrozně ulevilo, když jsem se setkal zrovna s nimi. Sice jsem o nich věděl pramálo, ale alespoň jsem s nimi už měl co dočinění. Navíc pozornost pětice opilců u baru opadla, když jsme zapředli rozhovor. Na druhou stranu jsem se ale cítil jako malé dítě, které je peskováno naštvanou matkou. „Nevím," přiznal jsem tiše, poznal jsem, že čekal, až se nějak vyjádřím.

„Jo? Takže budeš dělat co? Zachránili jsme ti život, ale nemáš kde bydlet, nemáš kam jít, pochybuji, že se umíš pohybovat na ulici, nebo že zvládáš rvačky." Byl kousavý a dalo se vycítit, že v sobě potlačoval zlost. Zatímco jeho bratr zamířil k baru, pokračoval: „Věděl jsem, proč tě varovat. A tys na mě stejně nedal, otálel jsi tak dlouho, až jsi na to doplatil. Skončil jsi jako vyvrhel. Ale nemáš tucha, jaké to je být vyvrhelem. Viděls nás jen z opačné strany. Nejde o to, že bychom pořád jenom chlastali, brali drogy, rvali se a porušovali pravidla. Tohle není žádná pitomá hra. Myslíš si, že chyba nebo porušení zákona je tam u vás velký problém? Zkus zachybovat nebo porušit zákon ulice. Co teď hodláš dělat?"

Cítil jsem se při každém jeho slově hůř a hůř. Připadal jsem si jako špína, jako skutečný zločinec. „Já..." zamumlal jsem, ale pak jsem se rozhodl zničehonic sebrat. Měl pravdu, svými slovy naznačil, že jsem byl příliš měkký a to byl fakt, který bych měl změnit. „Nevím, co budu dělat. Nevím, kde budu, s kým budu nebo jestli budu vůbec žít. Ale zatím jsem tady." Zvedl jsem k němu pohled, což mě stálo dost odvahy. "Jo, jsem blbec, neměl jsem dělat nic z toho, co jsem udělal, měl jsem vás nechat plavat. Jenže jsem nenechal. Zpátky už to nevezmu. Ale ty se taky nechováš jako příklad všech příkladů. Nevím jak, ale nějak jsi mi pomohl. Předtím jsi mě přišel varovat. A to ani nemluvím o tamtom," poslední slovo jsem zdůraznil. Vše jsem ze sebe vychrlil poměrně rychle, zvlášť poslední větu, v níž jsem nezmiňoval nic jiného, než to, jak mě políbil.

Lehce se zamračil a otevřel ústa, ale nestačil nic říct, protože se do toho vložila třetí osoba – Johny. Seděl sice u baru a zrovna do sebe otočil dva panáky, ale podle všeho náš rozhovor poslouchal a nyní se rozhodl taky zapojit. „Tak fajn, měním názor. Možná není tak beznadějnej, berem ho!"

Co? O čem to mluví?

„Jsi si jistý?" povytáhl jedno obočí Rony.

„Hele, původně to byl tvůj nápad, tak najednou neotáčej, když jsem se konečně rozhodl kývnout," ušklíbl se zjizvenec a mávl na barmana, aby mu dolil.

„O co jde?" vyrazil jsem ze sebe. Vadilo mi, že o mně mluvili, jako bych tam snad nebyl a neměl jsem zdání, o čem se vlastně bavili.

„Kieran nás zabije," povzdechl si unaveně Rony, načež se hrdě narovnal a ušklíbl se. „Ale okej. Můžeš zatím zůstat u nás, pokud chceš."

„Vážně?!" Nevím, kde se ve mně vzalo to nadšení. Neměl bych se ani radovat, měl bych mít obavy a dávat si velký pozor. Nejlepší by bylo, kdybych si to nechal projít hlavou a zhodnotil to ze všech úhlů pohledu. Ale nemohl jsem. Co by mě mohlo čekat od mých zachránců horšího, než co bych zažil jako naháněný uprchlík na ulici?

„Jo," přitakal mladík a otočil se ke mně zády, aby z rohu místnosti něco sebral. Když se znovu obrátil mým směrem, zjistil jsem, že v rukou třímal můj blok.

Málem jsem po něm chňapl, ale ovládl jsem se. Tohle znamenalo, že ho nezískal nikdo z úřadu, neměli o nich celistvé informace, maximálně útržky, které si přečetla a zapamatovala Carol. A toho nemohlo být přece tak moc!

„Máme ale svá pravidla." Podal mi blok, který jsem s úlevným pocitem přijal. „Nebudeš se na nic zbytečně vyptávat. Uděláš, co ti řekneme. Už si nebudeš nic zapisovat, malovat a pokusíš se nepřemýšlet o ničem, co ti neřekneme. Nevyvíjej si žádné teorie, nesnaž se rozlousknout záhady. Nekontaktuj nikoho známého, i kdyby to měla být Jess, nikdo nesmí nic vědět, jako by se po tobě slehla zem. Pokud nás podrazíš, skončíš hůř než na ulici, jasné?"

I když mluvil smrtelně vážně a jeho tvář byla jako tvář sochy vytesané z kamene, měl jsem hroznou radost. Nejraději bych se mu vrhl kolem krku. „Jasné."

„A povinně si necháš dát lekce od Leona. Naučí tě, jak tomuhle grázlovi zabránit, aby se ti šťoural v hlavě," houkl od stolu Johny, za což byl zpražen bratrovým nevlídným pohledem.

„To jde?" divil jsem se.

„Jasný. Bych tu už asi ani nestál, kdyby věděl, na co myslím," přiopile se ušklíbl. „A taky by mě nemusel prosit, abych tě zachránil a riskoval při tom zdraví svého patrona, prostě by mě jen nějak zmanipuloval."

„Radši půjdeme," zavrčel Rony napruženě a kývl na muže u baru, kteří se obrátili naším směrem. „Užívejte," řekl jim a byl obdarován děkovným bručením. Pochopil jsem, že se znali a že i ti muži byli nejspíš zrádci.

„Tak teda razíme. Drž se, mladej, tohle nebude snadný," uchechtl se Johny a spiklenecky mrkl na bratra.

Proč začínám být nervózní až teď?