Ve znamení draka

29 | Nesrovnalosti

Co udělám? To byla opravdu otázka do pranice. Ronyho jsem stále ještě nepochopil stejně jako to, co jsem k němu cítil. Po polibku, který si snažil ještě před nějakými dvěma hodinami vynutit, jsem se na něj snažil nemyslet. A teď jsem k tomu byl přinucen. Hodně mi pomohl, ale nevyznal jsem se v něm. Chtěl se mnou chodit? Vyspat se se mnou? Něčemu zabránit? Proč mě varoval před Kieranem a Megan? Co se skrývalo za jeho pohledem? Proč se na mě díval se všemi těmi pocity? Mohl mě milovat? Otázek byla spousta, ale na žádnou jsem si nedokázal sám odpovědět. A jít za ním a ptát se nepřipadalo v úvahu. On do mě viděl. A já přitom ani neznal cíl, kterého chtěl dosáhnout. A teď se mě Kieran ptal na tohle?

Do situace jsem se ve své mysli skutečně ponořil. Řekl jsem si, že tentokrát to zvládnu, ale co chtěl slyšet? Jaká odpověď byla správná? A co jsem doopravdy chtěl já?

Skoro jako bych viděl Ronyho před sebou. Jeho ublíženost mě zraňovala. Chtěl jsem ho utěšit a ujistit ho, že vše dopadne podle jeho představ. Ale mohl jsem? Znamenalo by to uvrtat se do vztahu, v němž jsem nechtěl být. Ano, nechtěl. Čím víc jsem nad tím uvažoval, tím jsem si byl jistější, že jsem s ním nechtěl chodit. Nevadila mi jeho povaha a ani jeho schopnost nebyla omezující natolik, abych nekývl. Ale z mé strany v tom chyběl náboj. Měl jsem ho rád, ale ne správným způsobem.

„Odmítnu," odvětil jsem rozechvěle.

„Ptá se tě proč."

„Necítím to tak jako on a nemůžu být s někým, ke komu mě to netáhne."

„Je raněný. Dívá se na tebe jako na poslední věc, kterou kdy v životě spatří. Nechce ti věřit a zjišťuje, jestli v tom není někdo jiný."

Zaťal jsem ruce v pěst. Bylo to moc pocitů, moc nejistoty a moc otazníků. Byl jsem rozpolcen na dvě části. Jedna chtěla Ronymu padnout kolem krku a zaplašit jeho smutek. Druhá se první bránila, hájila, že nemůžu být ve vztahu bez lásky. Měl jsem toho dost, nezvládal jsem tomu čelit. A proto jsem se rozhodl raději čelit Kieranovi. Obrátil jsem se na něj. „Dost!"

„Cože?" povytáhl jedno obočí. Tohle zjevně nečekal.

„Promiň, ale je to moc soukromé!" vykřikl jsem. Aguila se v reakci na můj vztek vznesla do vzduchu, aby mi přistála na rameni. Znovu vydávala ony hrdelní zvuky, ale ty teď zněly výhružně, ne spokojeně.

„Uklidni se," zamračil se na mě učitel.

„Tak se mě neptej na takové otázky!"

„Nadechni se, Leo. Byla to jen hra. Nic víc." Díval se na mě vážně. Jeho pohled nebyl zlý, uštěpačný ani nevlídný. Ale přísnost v něm byla.

Nejdřív jsem chtěl říct něco opravdu nepěkného, ale ovládl jsem se. Nesměl jsem mít horkou hlavu, mohl bych na to doplatit. „Na tohle už prostě nechci reagovat," pověděl jsem po nějaké době. Nejen ale, že jsem nechtěl. Nemohl jsem. Protože jednoznačnou odpověď jsem neznal. Mé nitro bylo plné nesrovnalostí. Myslel jsem si, že jsem znal alespoň sám sebe. Jak hloupý jsem byl! Nevyznal jsem sám v sobě. Měl jsem zmatek ve spoustě věcí, ale tohle mě trápilo nejvíc.

„Dobře, nemusíš," rozhodl. Nevypadal nadšeně, ale ani otráveně. Na místo opět nastoupila ta jeho maska, která neumožňovala do něj nahlédnout, byl jako socha. Neměl jsem rád, když nasadil tohle kamenné krytí, nevěděl jsem totiž, co si mám myslet. V duchu se mohl smát, ale stejně tak mohl zuřit. Opravdu bych někdy uvítal mít Ronyho schopnost.

„Co teď?" zeptal jsem se, abych prolomil napětí, které se vznášelo ve vzduchu. Byl jsem si jistý, že jsme ho zaznamenali všichni tři.

„Měl by sis jít odpočinout," rozhodl, „zítra je taky den a čeká tě toho hodně. Beztak už je pozdě," zmínil, když zamířil zpět ke knize v hnědé vazbě, kterou měl rozečtenou. „Ráno tě vyzvedne Johny, tak s ním jdi. Prý ti něco slíbil. Zmiňoval se o Leonovi a čtení myšlenek. Řekl bych, že chce zařídit, aby ti jeho bratr dál neviděl do hlavy," upozornil mě. Stále byl stejně nezúčastněný a vyjadřoval se bez emocí.

„Ano... o něčem takovém se zmiňoval." Vybavil jsem si, že jsme to řešili, než přišel všechen ten zmatek kvůli zmizení Tima. Kdyby mi to Kieran nepřipomněl, dočista by se mi to vykouřilo z hlavy. „Nevadí ti, že mě už nebude moct kontrolovat? Myslím tím, že kdybych chtěl něco provést, věděl by to a mohl by vás varovat," nadhodil jsem. Bylo k zamyšlení, proč jsem vlastně neodešel a místo toho jsem začal rozebírat tohle. Možná jsem chtěl mít ve všem jasno a mít pocit, že mi věřili a neměli strach, že jim vrazím kudlu do zad. A možná jsem jenom nechtěl, aby na mě nositel dračího znamení, který mi vycházel tak vstříc, zanevřel kvůli několika neuváženým a hrubým slovům. Ale proč bych si vlastně měl získávat jeho sympatie? Rozhodně jsem nebyl ten typ člověka, který by rád podlézal, jen aby z toho měl něco pro sebe. Tak proč?

„Nejsi špatný člověk. Jen jsi stál na straně, která tě zmanipulovala a ke které nepatříš. Kdybys měl chuť nás podrazit, už bych o tom věděl," uklidnil mě. Nevypadalo to, že mě chtěl odbýt, ale ani zdržovat. Řekl bych, že mu bylo jedno, zda ještě chvíli pobydu nebo ne.

„Dobře," kývl jsem, „a už tedy asi půjdu. Díky za všeho."

„Není zač," odvětil a vzal do rukou rozečtené dílo. „Přijdu si pro tebe, až budu mít zase čas tě něco učit. Zítra si ale najdi chvíli a přečti si kus té knihy."

„Přečtu," slíbil jsem. Zatím jsem ji nechal tam. Bylo to ideální místo pro studium.

Naposledy jsem na černovlasého muže pohlédl. Já byl možná záhadou pro něj. Ale on byl mnohem větší záhadou pro mě.