Ve znamení draka

8 | Vábení

Zírání na zavřené dveře mi vydrželo notně dlouhou dobu. Nebyl jsem schopen se pohnout. Mé myšlenky si to vesele přelétaly sem a tam a jeden pocit se přeléval v druhý. Nejdéle mi vydržel šok, který se úzce pojil s celkovou ztuhlostí. V závěsu byl ovšem následován zděšením, lítostí a pocitem, že jsem byl hanebně okraden. Bylo toho ovšem víc, usilovně jsem se totiž v sobě snažil zadusit pocit pýchy a polichocení, co se dralo napovrch. Kdybych to vyslovil nahlas, byl bych za idiota, ale mé ego polaskal fakt, že o mě měl zájem někdo jako Rony. Ačkoliv zájem nebyl tím pravým slovem, spíš zaujetí. Něčím jsem ho musel zaujmout. A řekl, že se mu líbím. To přece něco znamenalo, ne? A to i od zrádce, který nerespektoval řád a přišel sem pravděpodobně primárně ne kvůli polibku, ale kvůli informacím, jež se týkaly Kierana. Hodně mu na něm záleželo a choval se podle toho.

Než jsem se konečně probral ze stavu navozeného polibkem, uplynulo pár minut. Návrat zpět do reality byl doprovázen nepříjemnou vzpomínkou na to, že do mě viděl. Právě v těch chvílích s největší pravděpodobností vnímal, o čem jsem zběsile uvažoval a možná mu to i přišlo vtipné. Nepolíbil mě právě z toho důvodu? Aby se pobavil na můj účet?

Pomalu jsem se po zdi sesunul na zem stejně jako tehdy, když jsem měl co dočinění s Kieranem v temné, zapadlé uličce. Dlaně jsem si spojil před obličej a palce přitiskl na spánky. Bylo to podvědomé gesto značící hluboké zamyšlení a snahu dospět k něčemu kloudnému. To mi zatím ovšem nepřipadalo příliš uskutečnitelné. Stále jsem byl rozechvělý, nejistý a nevěděl jsem, co si přesně myslet a jaké z toho vyvozovat důsledky.

V jednom měl Rony pravdu. To, co jsem dělal, bylo špatné a já jsem si toho byl vědom. Tajil jsem cenné informace před nadřízenými, pokoušel jsem se sledovat krajně nebezpečnou skupinku a všechny své domněnky, postřehy a dedukce jsem pečlivě archivoval, aby mi nemohlo nic uniknout. Možná jsem se jen snažil vžít do role nějakého detektiva, zapomenout na reálný život, který jsem vedl a být někým jiným. A možná jsem to dělal prostě proto, že jsem cítil potřebu být vytrhnut ze stereotypu svého života a něco opravdu zažít. Ať už to bylo sebeděsivější a seberiskantnější, nenáviděl jsem sám sebe za to, kým jsem byl. Svůj úděl bych nesl mnohem lépe, kdybych dělal něco užitečného, kdybych pomáhal chudým, trpícím a nerovnoprávným. Těm, kteří byli utlačováni a stavěni do obtížnějších situací, než jsem prožíval sám. Ale ne. Mým údělem bylo práskat, co se jen dalo, být krysa, co se brodí kanalizací plnou lží a přetvářek, aby našla okoralý kus chleba v podobě nebožáka, kterému jsem zpečetil osud. Nebo tomu tak nebylo? Jistě, Kieran mi ukázal, že na svět se dá pohlížet i jinak, stejně jako na naši společnost, lovci nemuseli být lovci a kořist nemusela být kořistí, všechno mohlo být naopak. Ale co se ve výsledku měnilo? U nich i u nás byla jasně daná hierarchie, která určovala, kdo je nahoře a kdo až na konci potravního řetězce. Byli vůdci a následovatelé, šlechta a poddaní. Jak předpotopní pojetí společnosti v moderní době.

Mé přemýšlení nebralo konce, a tak jsem byl sám sebou nakonec donucen vstát a přesunout se do postele, která byla stále v objetí tmy, v němž jsem ji zanechal. Jako by se ani nic nestalo a vše se odehrávalo pouze uvnitř mé hlavy. Na chodbě jsem nechal rozsvíceno a padl jsem do náruče modrého povlečení, jehož chlad mě přivítal jako starého známého přítele.

Nepřevlékal jsem se, v modrých džínech a bílé košili jsem prostě zalezl pod deku a zavřel jsem oči. Nechtěl jsem vidět svítání. Nesnášel jsem, když jsem po probdělé noci spatřil první sluneční paprsky. Někoho by to uklidnilo, ale mně to jenom dovádělo k šílenství. Značilo to totiž, že jsem udělal něco špatně. Nešel jsem spát ve správnou dobu, někde nastala chyba.

Čím víc jsem byl ospalý a postupně i klidnější, tím víc mi docházelo, že od chvíle, co jsem poprvé spatřil Kierana, se vše dočista obrátilo naruby. Vše, co jsem bral jako samozřejmost, se začalo měnit a přetvářet, jenže ne tak, jak bych to chtěl. Jessica se mnou chtěla dítě, bylo mi pohroženo smrtí a můj první, kratičký polibek mi byl ukraden mužem, o kterém jsem s jistotou věděl jen to, že mi viděl do hlavy a že bych jej měl považovat za nepřítele. A stejně se něco v mém pohledu na něj změnilo. On nebyl jen nějaký poskok, kdepak, se svým darem jím ani být nemohl. Sice na mě nepůsobil jako vůdce té jejich prapodivné skupinky, ale kdyby jí chtěl být, měl by na to. Jenže jsem odhadoval, že nechtěl. Mohl k tomu mít celou řadu důvodů, jimž jsem se ovšem ve svém hloubání nevěnoval. Spíš mě zajímalo, proč se choval tak zvláštně. Při našem prvním setkáním působil výjimečně, ale zároveň tak, jako by se nechtěl do ničeho vměšovat a nestál o problémy. Tuhle noc se ovšem objevil na adrese, kterou sice mohl znát z mé hlavy, ale také nemusel. Varoval mě, řekl, že pokud půjdu po stopách, nedojdu k ničemu dobrému. A navzdory tomuto varování pak udělal něco tak blízkého, co dělají pouze milenci nebo výjimečně rodiče malým dětem. Chtěl mě tedy odradit a odehnat? Nebo přilákat? Myslel si, že mě to vyděsí a zažene, nebo že mě to okouzlí a bude mě to táhnout k nim? Co z toho chtěl?

A co z toho jsem chtěl já?