Ve znamení draka

54 | Přiznání

Mé útroby jako by se sevřely, aby se v následující chvíli mohly zatetelit štěstím. Byl tam, se mnou. Jeho hřejivá přítomnost mě naplňovala nepopsatelnými pocity. A stejně jako já chtěl být s ním, chtěl se mnou být i on.

Řídil jsem se jeho dechem, když jsem natáhl ruku do tmy a položil mu ji na tvář. Má dlaň se opřela o jeho vystouplou čelist, cítil jsem jeho zrychlený tep. Nic jsem nedělal, jen jsem setrval a užíval si ten pocit. „Tak neodcházej," řekl jsem pak pouze. Vyslovil jsem své přání. Nechtěl jsem, aby náhle zmizel, aby mě nechal v takovém rozpoložení na pokoji. Chtěl jsem jeho přítomnost tak dlouho, jak dlouho jsem ji jen mohl mít.

Konečky jeho prstů se dotkly hřbetu mé ruky, kterou v následující vteřině sevřel ve své. I ten prostý dotek mě rozechvíval novou silou. „Víš, že tu nemůžu být věčně. Nemůžu s tebou být."

Ta slova mi projela tělem jako elektrický šok. Věděl jsem, že říkal pravdu, stálo proti nám příliš mnoho věcí. Příliš mnoho faktorů, které všechno komplikovaly. Ale přesto jsem ho odmítal pustit. Nemohl jsem mu dovolit, aby nyní odešel, stavěl bych se tak proti vlastní přirozenosti, která kázala, abych jej u sebe udržel. „Já vím. Ale to, co se teď stalo, nezměníš. Tak ještě neodcházej." Pár hodin s ním, pár hodin všeho toho krásného, co jsem zažíval. Víc jsem nechtěl. Věděl jsem, že víc jsem si nemohl nárokovat, ačkoliv jsem po tom toužil. Chtěl jsem si jej nárokovat celého. A navždy.

Síla, kterou tiskl mou ruku ve své, trochu zeslábla. Přisoudil jsem to úlevě. Ani on nechtěl odejít. Zpětně jsem se divil tomu, že vůbec byl schopný přemýšlet. Alkohol zapracoval na nás obou, já měl obrovské problémy vést smysluplnou konverzaci, která by skutečně zachycovala mé emoce. Ale jednu myšlenku jsem vnímal intenzivněji. Na tohle jsem nemohl nikdy zapomenout. Nechtěl jsem zapomenout. Chtěl jsem si zafixovat všechno, co říkal, vše, co dělal a vše, co jsem při tom cítil. Když jsme museli od sebe, chtěl jsem si nechat vzpomínku, která by mě byla schopná udržet nad vodou. A také vědomí toho, že jsem mu ani zdaleka nebyl lhostejný.

Ucítil jsem, jak se svaly pod mými prsty pohnuly, poznal jsem, že se usmál. V tu chvíli jsem litoval tmy, která nás obklopovala, rád bych viděl jeho úsměv.

„Víš, že se nebudu moct hlídat donekonečna, viď?" Jeho prsty si znovu našly cestu pod mé tričko.

Zarazil jsem se, musel to ztuhnutí cítit, protože přestal. Mé pudy mi velely jedno, ale předsevzetí, které jsem si před lety dal, zase druhé. Ano, předsevzal jsem si, že až to přijde poprvé, bude to s někým, koho budu milovat, ale také s kým budu moct být. Dostal jsem se do vnitřního dilematu. Promile v mé krvi také zapracovaly a jeho přítomnost to celé ještě ztěžovala, bylo náročné být racionální.

„Co se děje?" Vytrhl mě ze skrytého rozjímání jeho hlas. Skutečně mi nechtěl ublížit, což byl nepopsatelně příjemný pocit. Ale o tomhle se mi mluvilo těžko.

Do mé hlavy si našla cestu zbloudilá myšlenka, která se dožadovala pozornosti. Myšlenka, kterou jsem nemohl ignorovat, ať už byla situace jakákoliv. „Kierane, s kolika lidmi jsi spal?" Jen stěží jsem to ze sebe dokázal vůbec dostat. Bylo mi trapné o tom tak otevřeně mluvit. Ačkoliv jsme si měli momentálně dost blízko, stále jsem to považoval za něco silně osobního. Ale vědět jsem to potřeboval.

„Se šesti, se čtyřmi z nich opakovaně," odpověděl bez váhání. Nezdálo se, že by ve svém stavu měl problém být otevřený. „A ty?" přišla následně otázka, která byla nutnou součástí tohoto rozhovoru, ale zároveň jeho nejtrapnější.

Mlčel jsem. Věděl jsem, že bych to měl říct, ale nebyl jsem toho schopen. Najednou mi to celé připadalo ještě trapnější. Jen tak to přiznat, jen tak se o tom svěřit a dělat, že s tím nemám problém. Protože jsem do jisté míry měl. Ale důvod jsem si sám neuměl vysvětlit, něco ve mně se proti tomu zkrátka stavělo tak usilovně, až jsem nebyl schopen slov.