Ve znamení draka

59 | Budeš mi chybět

Nevěděl jsem, co vše se událo během cesty zpět do komplexu, téměř jsem nevnímal realitu natož jejich rozhovor nebo pohyb. Bolest se vrátila, ale zdaleka nebyla tak silná, byla přebyta jinými vjemy. Nedokázal jsem si poradit s tím, co se stalo. Nedokázal jsem se rozhodnout, jak vnímat smrt lidí, kteří před nedávnem ještě žili. Nebylo snadné k tomu zaujmout jakýkoliv postoj a já byl otřesený a vyčerpaný. Proto jsem odsunul přemýšlení na později a nechal jsem se odnášet do bezpečí někým, s kým jsem se cítil skutečně v bezpečí. Mé myšlenky se v jeho náručí začaly postupně vytrácet, až zmizely docela.
Probral jsem se v teplém, měkkém lůžku. Musel jsem si zprvu rozpomenout na předchozí události, než mi došlo, kde jsem se pravděpodobně nacházel. Až pak jsem otevřel oči. Ležel jsem u Megan, která dřepěla na zemi kousek ode mě. A nebyla sama, vedle ní byl ještě Rony.
„Vypadáte nějak ustaraně," zamumlal jsem a pomalu jsem se posadil, přičemž jsem zaznamenal několik obvazů na svém těle a chladivý obklad na čele, který jsem ihned sejmul a sevřel v ruce.
Megan se usmála. Ale bylo na ní vidět, že byla ustaraná. A ještě více vyčerpaná. „Moc mě to mrzí, Leo. Když nás překvapili, nebyla jsem schopná se s nimi vypořádat. Já-"
„To je dobrý, Meg," usmál jsem se na oplátku. Úsměv trochu bolel. Ale jinak jsem se cítil o dost lépe. „Vím, že to není tvoje vina."
„Ano, vlastně je to tvoje vina," zašklebil se Rony.
Nechápavě jsem svraštil čelo a Megan do něj šťouchla loktem.
Tmavovlasý mladík se zasmál. „Hele, mám pravdu! Kdyby nebylo tebe, Leo, Kieran by nikdy nenašel Evanse. Ten hajzl odpravil už několik našich lidí, je dobře, že zdechl."
Semkl jsem rty. Takže to byla pravda. Kieran ho skutečně zastřelil. „Jak dlouho jsem spal?" zeptal jsem se ve snaze přijít na jiné myšlenky.
„Asi deset hodin. Je to dobře, víš, ošetřovala tě Carol a ta není zrovna dvakrát obratná," informoval mě Rony. Na rozdíl od Megan vypadal docela odpočatě. „Ale nahnal jsi nám strach, to ti teda povím. A měls vidět, jak vyšiloval Kieran. Chvíli jsem si myslel, že nás tady všechny zabije, když se dozvěděl, že tě unesli."
Jeho slova mě z nějakého důvodu potěšila. Jako by to snad byla lichotka. „A kde je teď?" zajímal jsem se.
„Jen musel něco říct lidem."
„Co?" nechápal jsem.
Megan prudce zvedla ruku a zakryla Ronymu ústa, za což jí byl věnován jeho nevraživý pohled. „Tohle ti řekne až on sám, nechtěl abychom ti to vyzrazovali," řekla a spustila ruku spět do svého klína.
„Pravda," protočil oči ironický mladík, „ale budeš mi celkem chybět."
Neměl jsem potuchy, o čem mohli mluvit, ale jejich rozhovor mě celkem děsil. „Jak jako chybět?" vyhrkl jsem.
„Nevšímej si ho, je to idiot," uklidňovala mě nositelka dračího znamení.
„Já a idiot? Aspoň jsem upřímnej!"
Nevšímala si ho. „Měl bys zatím ještě ležet, Leo. Zkus odpočívat, ano? My se za tebou zase zastavíme," s tím se zvedla, popadla Ronyho za loket a pohledem jej vyzvala, aby šel s ní.
„Ty si taky odpočiň. V téhle posteli bys měla spát ty," řekl jsem s lehkou výtkou v hlase.
„V pořádku, já budu spát u Mika," pousmála se.
„U Mika? Vždyť oba stejně víme, že chceš spát u mě," provokoval ji Rony, ale následoval ji ven.
Jakmile zmizeli, znovu jsem si lehl a snažil jsem si utřídit myšlenky. Bylo by bláhové tvrdit, že to, co jsem prožil, ve mně nezanechalo žádné trauma. Fyzické rány se zdaleka nemohly rovnat těm psychickým. Málem jsem zemřel a viděl jsem něčí mrtvé, chladnoucí tělo. Ani jsem neznal jeho jméno nebo minulost. Mohl to být ve skutečnosti dobrý člověk, který jen stál na špatné straně, do které ho donutili vstoupit. Pokud Evans skutečně zabil několik lidí, svůj osud si zasloužil. Ale ten mladík možná ne. Sám jsem před nedávnem poslouchal rozkazy druhé strany, byl jsem jako on. Nevěděl jsem, že jiná cesta byla ta správná. Pouze jsem potkal ty správné lidi ve správný okamžik. Díky nim jsem stále dýchal a mé srdce tlouklo, ale především jsem díky nim odhalil, co byla pravda a co pouhá prachsprostá lež.
Nahlas jsem vydechl. Nemohl jsem se toho uvažování zbavit, nešlo uniknout vlastní mysli. Našla si cestu k momentu, kdy jsem otevřel oči a spatřil v místnosti Kierana. Měl tak odhodlaný postoj, byl pánem situace a byl si toho jasně vědom. Opět stejně odhodlaný, hrdý a nemilosrdný. Byl jako dvě osoby v jediném těle. Ta, kterou jsem poznal jako první, byla šelma. Brala si, co chtěla, byla odhodlaná, odmítala porážku. Byla ztělesněním divokého zvířete. Ta, se kterou jsem se seznámil později, měla nepopiratelnou lidskou identitu. Měla ráda, trápila se, bojovala za své blízké, nenáviděla a milovala. A já miloval obě jeho identity. Jedna z nich mě sice nesmírně děsila, ale byla jeho součástí. A proto jsem i k ní měl silnou citovou vazbu. Bez téhle své části by to nebyl on, už by nebyl mužem, kterého jsem choval v srdci. A nejspíš mu také umožnila vyrovnat se se vším, co ho v životě potkalo. Byla jako obranný mechanismus.
Má víčka znovu klesla. Ze světla mě bolela hlava, a tak jsem si znovu přiložil na čelo obklad, který jsem dosud držel v ruce. Dávno už nebyl studený, ale stále byl vlhký. A to bylo nesmírně příjemné.