Ve znamení draka

19 | Lákadlo

Jak hrozný pocit může být, když člověk balancuje na okraji srázu? Pod ním je neznámo a za ním hořící pláň. Je lepší vrhnout se dopředu a doufat, že vše dopadne dobře? Nebo se nechat pozřít nenasytnými plameny? Jak si vybrat menší zlo? Na jedné straně je boj a na druhé zbabělý útěk. A výsledek není nikdy předem dán.

Ačkoliv jsem byl v davu, měl jsem pocit, že jsem kráčel sám. Cítil jsem se jako zločinec vedený na oprátku. Nebylo to správné a já to věděl. Jistě, Tim si nezasloužil zemřít, to si nezaslouží nikdo nevinný. Ale kolik životů musí být zmařeno, aby on mohl naplnit svůj osud? Kolik bolesti, slz a utrpení to bude stát? Jaká je cena za převrat a za svobodu? A je vůbec morální tuto daň platit? 

Měl jsem tolik otázek. Některé měly původ v obavách, jiné v nejistotě a další zase v přesvědčení, že vydávat cenný lidský život všanc je špatné. Nešlo by ho osvobodit jinak? Nenápadněji? Méně drasticky? Nebo to byl pouze můj utopický sen?

To, že jsme se přiblížili svému cíli, jsem bezpečně poznal. Dosavadní polohlasné rozhovory nahradilo ticho. A čas jako by se zpomalil. Kroky, výdechy i šustění šatů jsem vnímal s opožděním. Byl jsem rozpolcený. Tohle jsem nechtěl, ale nemohl jsem proti tomu nijak zakročit, nebyl jsem udatný bojovník ani schopný řečník. Nezbývalo mi nic jiného, než se podvolit a doufat, že nebude zbytečně prolito mnoho krve.

„Zůstaň tady," zašeptal Nicolas, co dosud mlčky kráčel přede mnou, „budeme tě potřebovat později. Marcus tu bude pro všechny případy s tebou."

Nezabýval jsem se tím, kdo byl Marcus, nezbýval na to čas. Pouze jsem se zastavil a nechal jsem dav pokračovat dál poměrně širokou, vylidněnou ulicí. Až když byli o dobrých pár metrů dál, obrátil jsem svou pozornost na muže po svém boku. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti. Měl dobrou postavu, pečlivě udržované vousy a polodlouhé vlasy, ale zub času se na něm už podepsal, vrásky v jeho tváři byly nepřehlédnutelné. „Pojď, mladej, seshora budeme mít přehled," pobídl mě, než se šlachovitýma rukama chopil požárního žebříku na boku jedné budovy a začal šplhat vzhůru. 

Moc jsem tomuto způsobu výstupu nevěřil, příčky byly rezavé a zkroucené, ale vzhledem k tomu, že udržely jeho, s mou vahou by neměly mít problém. Jal jsem se jej proto bez odmlouvání následovat. Nakonec se to obešlo bez jakéhokoliv zaškobrtnutí.

Rozhlédl jsem se po střeše nacházející se zhruba ve dvacetimetrové výšce. Měl pravdu, byl tam dobrý rozhled. Okolní budovy sestávaly hlavně ze zkrachovalých obchodů a neobydlených domů, které měly pouze jedno patro. Zastavili jsme se na kraji střechy směrem, kam zmizel dav zrádců a já se po Marcusově vzoru přikrčil.

„Vidíš tu budovu támhle vzadu?" Natáhl ruku, aby mi naznačil, jakým směrem se dívat.

„Ano."

„To je ono, tam mají namířeno," informoval mě tiše.

„Vypadá to jako opuštěný barák," usoudil jsem.

„Ne všechno je takové, jak se to jeví," pronesl moudře. V tu chvíli to však znělo absurdně.

„Myslíte, že to vyjde?" Byl jsem jako na trní. Neměl jsem pocit, že nám by něco hrozilo, ale měl jsem strach o ty, kteří se vypravili dál osvobodit Tima. Těžko říct, co na ně mohlo čekat a jak se s tím mohli poprat. Jejich plán, dle mého názoru, stál za starou belu. Byl tak jednoduchý, že jsem měl pochyby.

„Jsem si tím jistý," uklidňoval mě, „musíš si uvědomit, že máme na své straně obávanou pětici. Jejich existenci se snaží vedení stále popírat a marně po nich pátrá. Když už na ně narazí, stejně to nikdy nedopadne podle jejich představ. Měj na paměti, že máme na své straně víc než obyčejnou moc. Drak není jako žádný jiný patron, je to divoké a zároveň moudré stvoření. Má velkou moc a umí ji snadno usměrnit i bez většího úsilí svého nositele."

Nepochyboval jsem o tom, že z něj mluvila léta zkušeností, většinu mých obav se mu podařilo zahnat, ale ždibet jsem jich v sobě stále měl. „Proč jste tu vlastně zůstal se mnou?"

„Tykej mi, my si v naší společnosti na takhle uctivé jednání zas tak nepotrpíme. A zůstal jsem tu, protože na tohle nemám sílu." Sklonil hlavu a zadíval se na své ruce, ačkoliv já jsem mezi tímto gestem a jeho slovy nenalézal žádnou spojitost.

„Mě připadá, že jste v dobré formě."

„Ne, o tohle nejde. Mám rakovinu," řekl, ale nevypadal, že by ho to nějak zvlášť mrzelo, působil smířeně, „už mě tu ale beztak nic nedrží. Jen bych se rád dožil pádu celé téhle prohnilé společnosti."

Zaskočil mě. Nejen, že mi jej bylo líto, ale také jsem nevěděl, co odpovědět, zmohl jsem se jen na pouhé: „Chápu."

Následujících pár vteřin panovalo naprosté ticho. Noční město působilo mírumilovně a klidně. Bohužel to bylo pouze ticho před bouří. Ve vzduchu viselo očekávání a čím intenzivnější bylo, tím víc jsem si uvědomoval, že největší strach jsem měl o Kierana a trojčata. Ke každému z nich jsem měl citovou vazbu. Mezi lidmi, v jejichž přítomnosti jsem se ještě nedávno zdržoval, to byl trestný čin. Ale já si nemohl pomoct, vždycky mi na lidech začalo záležet už krátce po tom, co jsem se nimi setkal. A tihle toho pro mě udělali mnoho. Nejvíc Rony, ale ani to, jak mě Johny zachránil před kontrolou, to, jak se mě Leon zastal před obviňováním nebo to, že mě Kieran na místě nezabil za to, co jsem zavinil, jsem nemohl opomenout.

„Už to začalo," pronesl Marcus v momentě, kdy z tajné stanice vyběhla skupinka mužů a zamířila na opačnou stranu, než odkud se blížili zrádci. Lákadlo zafungovalo.