Ve znamení draka

14 | Noční návštěva

Nespal jsem zrovna dvakrát klidně, ale kupodivu jsem se nebudil. Mé sny byly jako hejno ptactva, co přelétává sem a tam. Jednalo se o smíšeninu reálných vzpomínek, mých představ, vizí a strachů. Vše se prolínalo a vznikala z toho nesourodá směsice, v níž se nebylo možné orientovat. V některých momentech jsem se cítil klidně, ale hned v další vteřině jsem sebou začal házet, když klid nahradila panika, jejíž původ by se dal mnohdy těžko identifikovat. Místo pořádného odpočinku, který bych si rád dopřál, jsem byl zmítán vlastní myslí, co si se mnou pohrávala, jak se jí zachtělo. Byl jsem otrokem její vůle. Když jsem se probral, tak se mi ulevilo. Byl jsem v bezpečí. Alespoň jsem v to doufal.

Zprvu jsem se domníval, že jsem se probudil kvůli obzvlášť nepříjemné pasáži snu, ale brzy jsem zjistil, že tomu tak nebylo. Jakmile se mé rozrušení začalo přehupovat v klid, uvědomil jsem si, že někdo svíral mé předloktí. Zamrkal jsem a pokusil se prohlédnout tmu, ovšem bezúspěšně. Jistě bych se začal brzy bát, nicméně prostor byl v následující vteřině osvětlen. Jas ve tvaru pantera ozářil místnost a já zjistil, kdo mi dělal takhle pozdě společnost.

„Rony?" zamumlal jsem stále rozespale, ale vnímání jsem měl již zostřené. Zajímavé bylo, že ačkoliv vešel bez dovolení a neměl jsem tušení, co chtěl, nebál jsem se. Byl jsem jenom zvědavý. 

„Děláš docela kravál, víš to?" ušklíbl se. Ačkoliv se tvářil kysele, vypadal při tom pořád do jisté míry elegantně a povzneseně.

„Vážně?" podivil jsem se, zaskočil mě. „Omlouvám se. Mám docela divoké sny."

„Jo, to jsem si všiml," konstatoval a posadil se na kraj postele vedle mě, načež pustil mou ruku, kterou svíral poměrně dlouho.

„Vynasnažím se to napravit," slíbil jsem mu. Ale tušil jsem, že nepřišel jen kvůli tomu, jinak by si jistě nesedal. I mdlé, modré světlo, co vycházelo z jeho pravého ramene, jímž byl ke mně natočen, odhalovalo dost na to, abych zjistil, že měl na sobě pouze světlé boxerky. Toto zjištění mě už vyvedlo z rovnováhy.

„Klídek, nechci ti nic udělat," ujistil mě.

No jasně, to jeho pitomé čtení myšlenek. „A proč tu jsi?" zajímal jsem se, aniž bych na jeho předchozí slova jakkoliv reagoval. S ním nemělo smysl se přít o tom, co se mi prohnalo hlavou.

„Nemůžu spát," pokrčil rameny.

„A proto mě budíš?" zeptal jsem se nechápavě. Uniká mi něco?

„Ne, proto ne. Chci si s někým promluvit. A s Johnym není kloudná řeč, zvlášť když ho někdo vzbudí."

„Leon se asi stále nevrátil, co?" odtušil jsem.

„Jo. Bývá pryč dost často, to on provází Kierana skoro na každém kroku. Ale slíbil, že dorazí už před několika hodinami. A ani se neozval."

Na tohle nebylo snadné reagovat. Leona jsem neznal, nevěděl jsem, jestli u něj bylo zpoždění normální, ale Ronyho postoj nasvědčoval opak. Zřejmě měl o bratra velkou starost, když ho to dohnalo až k rozhovoru se mnou, ačkoliv jsem byl stále téměř cizí. „Tohle u něj asi nebude běžné, co?"

„To teda ne. Jako takhle, někdy přijde o něco později, ale ne o tolik. Začínám si o něj dělat starosti," řekl narovinu.

„Byl teda s Kieranem, jo?"

„Přesně tak."

„A neměli v plánu něco nebezpečného?" začínal jsem si nad tím lámat hlavu. „Nechci tě strašit, ale... teď po mně bude pátrat dost lidí, nemohli narazit na někoho z nich?"

„To sotva, pohybují se v místech, kde by ty nahoře ani nenapadlo hledat. A i kdyby... tys nikdy neviděl Kierana, když se musí natvrdo rvát. Musel by narazit na velkou skupinku slídilů, aby ho dostali. A když připočtu bráchovy schopnosti, tak by je nedostali ani za nic."

„Co má Leon za schopnost?" zeptal jsem se jej. Sice to nebylo tak docela k tématu, ale alespoň jsem tím mohl trochu odlehčit napětí, co viselo ve vzduchu.

„Je to král iluzí. Dokáže zmást smysly a zamotat hlavu. Proto jsem mu nikdy nemohl číst myšlenky. A když pomohl i Kieranovi a Johnymu se mi bránit, dostanu se jim do hlavy jen zřídkakdy," tiše se zasmál. Znamení na jeho těle začínalo pohasínat, zatímco mluvil. „Musí mít velké starosti nebo se musí přestat hlídat, aby se mi to povedlo. Ale asi je to tak lepší."

„Tak to by měli být v bezpečí," usoudil jsem. „A hele... tobě by vadilo, kdybys neviděl ani do mě?" přešel jsem k další otázce. Úplně jsem tím měnil předmět naší debaty, ale nemohl jsem si pomoct.

„Pokud mám být upřímný, tak ano," přisvědčil bez váhání.

„Proč?" Nakrčil jsem nos. To jsem dělával, když mi něco vrtalo hlavou, byl to tik.

„Protože takhle v tobě můžu číst jako v knize. Vím, co si o mně myslíš a co si můžu dovolit," pokrčil rameny.

„A proč to chceš vědět?" pokračoval jsem vytrvale.

„Už jsem ti to přece řekl. Líbíš se mi," pohlédl mi do očí stále se stejnou jistotou a bez zdráhání. „Je snazší balit někoho, do koho vidíš."

Dál jsme se už nedostali. Zaznamenal jsem hlasité bouchnutí dveří a zvučný hlas, co dolehl až k nám: „Ne! Nemůžeme otálet ani vteřinu! Vždyť ho zabijou!"

Hrklo ve mně. Nejen kvůli obsahu vět, ale i kvůli tomu, že jsem znal majitele toho hlasu. A silně jsem pochyboval, že i on mě přijme tak dobře jako Rony s Johnym. Zvlášť, když jsem zohlednil, jak nasupeně zněl. Už jsem chtěl něco říct, ale Rony mě předběhl: „Kurva, Kieran."