Ve znamení draka

34 | V nitru

Nemohl jsem ho zklamat. Nic nehrálo větší roli než jeho chvála a hrdost. Můj stav by se dal přirovnat k pocitům malého dítěte, které si chtělo vysloužit obdiv svého otce. Ale byly tu dva zásadní rozdíly. Já nebyl dítě. A on nebyl mým otcem. Přesto jsem měl pocit, že jsem musel udělat vše, co jen bylo v mých silách. Vydat ze sebe maximum. A proč? Jen pro jeho úsměv a slova, kterými mi pogratuluje? Pro jeho slova, že mi věří? Dozajista jsem se musel zbláznit. Proč bych jinak měl problém zklamat někoho, koho jsem sotva znal? Jistě, šéfoval tady, ale nepřipadalo mi, že by měl tendence někoho pomlouvat kvůli selhání. A i kdyby, proč bych se tím měl zabývat? Věděl jsem o sobě, že jsem nebyl nejlepší ze všech, to bych si nikdy ani nenamlouval. Tak proč jsem hluboko v sobě cítil, že jsem se musel snažit víc? Stále víc a víc, dokud neuspěju?

Odvrátil jsem se od něj. Musel jsem se ponořit hluboko do sebe. Ještě hlouběji, než když jsem se snažil odhalit jméno své patronky. A jeho sledování mi v tom nepomáhalo.

Trvalo několik minut, než jsem se uklidil. A až ve chvíli, kdy se mi podařilo vytěsnit všechny myšlenky, jsem se začal propadat sám do sebe.

Mé nitro bylo pestré. Obsahovalo celou řadu pocitů, které mi dřív byly zakázány. Naprosto nelogicky jsem se propadal jednotlivými vrstvami sebe sama. Bolestí, kterou jsem prožíval při nelehkých rozhodnutích. Když jsem opouštěl svou rodinu a smiřoval se s tím, že už je nikdy víc neuvidím. Radostí, když jsem uspěl. Když jsem odhalil nějaké sídlo zrádců, dostal jsem se domů a druhý den jsem to mohl nahlásit. Když se mi podařilo nalézt Aguilino jméno. Strachem z toho, co přinese zítřek. Z války, která mohla kdykoliv nastat. Smrti někoho, koho jsem tu znal a měl ho rád. Dalšího Ronyho nečekaného činu. Zklamáním, jež jsem přinášel sám sobě. Tomu, že jsem nepřečetl na dnešek ani jednu stránku knihy, jak jsem slíbil. Tomu, že jsem tři roky udával lidi, kteří nebyli špatní.

A po tom všem jsem v sobě nalezl smíření. Věděl jsem, že vše dopadne tak, jak to zamýšlí osud. Nemohl jsem změnit žádné velké věci, nebyl jsem předurčen k velkým činům a zásadním rozhodnutím. Nebyl jsem rváč, nebyl jsem řečník a rozhodně jsem nebyl mocný. Byl jsem sám sebou, takový, jaký jsem byl stvořen. A tak to bylo správné. Mohl jsem ovlivnit jen drobné věci. V celém vesmíru jen vlastní život, který by se mohl zdát nicotný, ale přece na něm záleželo. Protože záleželo na každém. Ať už byl vyšší záměr jakýkoliv, nikdo se nerodil ani neumíral zbytečně. Nikdy.

A pak přišla jedna z posledních vrstev. Byla hřejivá, vítala mě s otevřenou náručí a laskala mě zevnitř. Obsahovala všechny chvíle, kdy jsem měl někoho rád. Kdy jsem prožíval momenty plné lásky, ať už byla jakéhokoliv druhu. Sezení s rodiči u krbu za dlouhého, zimního večera. Utěšování kamarádů, když jsme byli malí a oni vyvedli něco, za co měli dostat trest. Opojný moment, když jsem do divočiny vypouštěl ptáčka, kterého jsem jako malého našel a vypiplal ho do dospělosti. Sezení vedle dědy, který vždy vyprávěl příběhy ze svého života a jeho oči hleděly do bohaté minulosti, ve které držel za ruku svou první dívku, ženil se a vychovával mou matku. A mezi všemi těmi vzpomínkami byla jedna, která by mě měla zarazit. V tu chvíli jsem ji přešel bez povšimnutí, ale byla důležitá. Zobrazovala totiž nedávnou událost. Zachycovala to, jak se nade mnou Kieran skláněl. Jeho hlas, který mě vytrhl ze spánku. Jeho podmanivé oči, které jsem zachytil jako první. Vlasy lemující jeho tvář a jeho slova. A byla to vzpomínka silná. Silnější než většina jiných, drala se do popředí a chtěla si získat mou pozornost.

Konečně jsem se dostal až do samého nitra sebe samého. Do té nejzazší a nejsilněji působící vrstvy. Do nitra mé vlastní osobnosti. Neobsahovala nic z minulost, nic z přítomnosti ani z budoucnosti. Byl v ní klid, věčný klid doprovázený pouze základními pocity, které jsem prožíval. A právě tam se skrývalo to nejcennější, co jsem měl. Jiná duše spojená s tou mojí nejsilnějším svazkem, jaký kdy existoval. „Má ráda mě," zašeptal jsem s úsměvem, „a let. Zbožňuje létání. Když se jí vítr opírá do křídel a ona je svobodná. Nic ji nesvazuje a nedrží u země. Přála by si, abych mohl všechno vidět jejíma očima," vykládal jsem tiše, aniž bych si vůbec pořádně uvědomoval realitu. Byla tu mnohem důležitější věc, na kterou jsem se musel soustředit. Nejcennější slečna v mém životě. „Je zmatená. Stále nás moc nechápe, rozumí jen mně. Pozná, když jsem smutný nebo veselý, ale neví, co dělat. I tak tu chce být vždycky pro mě. Připadá jí, že se poslední dobou chovám hloupě," tiše jsem se zasmál, „ale to prý ona taky. Překvapilo ji, kam jsme se dostali a je ráda. Je hrozně moc ráda. Prý by mi to s Jess stejně neslušelo," znovu jsem se musel zasmát. „A neschvalovala moje rozhodnutí. Tvrdí, že tady je to pro nás oba lepší. Nejen kvůli místu, ale kvůli lidem. Říká, že je mi tu líp a ona to ví. Doufá, že tu zůstaneme co nejdéle, zajímá ji, koho nového díky mně pozná a co se spolu naučíme," domluvil jsem a učarovaně jsem se rozhlédl. Měl jsem problém se zorientovat, všechno jsem měl rozmazané a byl jsem mimo. 

Zavrávoral jsem a raději jsem se posadil na chladnou zem. Nevěděl jsem, kde přesně se vzala ta slova. Zkrátka najednou byla, vynořila se v mé hlavě a mně stačilo jen je vyslovit. Aguila promlouvala skrze mě. Její pohled byl teď radostný. Nejen, že jsem zjistil, že jsme nebyli jedno, ale odhalil jsem, že jsme mohli vyjádřit své názory, mluvit spolu. A to bylo kouzelné. Nikdy jsem nebral své schopnosti jako nadpřirozenou věc. Ale tohle ano, protože mi to odemklo bránu do něčeho většího, než byl jiný svět. Bylo to její srdce.

„Říkal jsem, že to dokážeš."

Vzhlédl jsem. Kieran stál vedle mě a usmíval se. Konečně jsem se dočkal toho, kvůli čemu jsem se tak moc snažil. Jeho hrdosti. Ale i přesto jsem marně hledal slova, kterými bych zareagoval. Nevěděl jsem, co dělat, byl jsem stále omámený. A z tohoto omámení vzešla i Aguilina slova, co se prodrala zbytkem našeho dočasného spojení:

„Ale Leo. Ty přece dobře víš, co chceš dělat. Přiznej si to..."