Ve znamení draka

56 | Evans

Temnota byla neúprosná. Byla jako opar, který člověka obalí a sevře tak silně, že není úniku. Jako škrtič, který se ovíjí kolem své oběti a brání jí dýchat. V temnotě bezvědomí neexistuje nic konkrétního, sny jsou bezbarvé, pocity zastřené a vjemy neidentifikovatelné. Vévodí jí pouze pocit samoty. Víte, že se s vámi nemůže nikdo spojit, nikdo s vámi nemůže mluvit. Jste jen vy čelící vlastní zběsilé mysli, která je zmatená novými okolnostmi a není schopná rozpoznat, do jaké situace se dostala. Blázní a nutí i vaše nehybné tělo vnitřně šílet a snažit se dostat z neviditelných pout, která jej svazují.
Když jsem se konečně začal probírat, byl jsem dezorientovaný a zmatený. Hlava mě stále neskutečně bolela a místo, do kterého jsem byl zasažen, tepalo jako o život. Trvalo mi, než jsem si vše vybavil, byl jsem zpomalený. Když jsem si ale konečně vše uvědomil, můj tep nabral zběsilé tempo.
Otevřel jsem oči, ale udělal jsem to příliš prudce. Světlo, které mě udeřilo, způsobilo další bolest. Ale mohl jsem konečně zjistit svou polohu. S námahou jsem se posadil a rozhlédl se. Nacházel jsem se v chladné místnosti. Byla zcela prázdná, podlaha, strop i stěny byly posety bílými kachličkami a do stropu bylo zabudováno několik světel, jejichž zlatavá záře a odrážela od běloby kolem. Byl to zlověstný, ledový lesk. O to zlověstnější ale bylo, že jsem to místo znal, slyšel jsem o něm už několikrát.
Dveře ve stěně po mé levé ruce se otevřely. Jejich pohyb byl doprovázen zaskřípáním podobným bolestnému sténání zvířete. Když byly dokořán, místností se rozlehly klapavé kroky doprovázející vysokého muže, kterého jsem znal.
Zaťal jsem zuby. Začínalo mi docházet, co se stalo. Našli nás, mě a Megan. Museli nás najít.
„Ubohý Leo, vážně sis myslel, že nám můžeš uniknou?"
Evans. Jen to jméno ve mně vzbuzovalo odpor. Byl členem správní rady a mým dřívějším zaměstnavatelem. A rovněž osobou, která mi kdysi dávala nemístné návrhy. Jednalo se o poměrně vysokého třicátníka, kterému by se na ulici bezesporu téměř každý vyhnul. Byl vysoký a šlachovitý, jeho tvář byla hladká, ale čišela z ní nenávist a nepřejícnost. Jeho ledové, rybí oči se zapichovaly do všeho, o co jen zavadily a dávaly světu najevo, jak vším opovrhoval. Byl domýšlivý, arogantní a myslel pouze sám na sebe a na vlastní prospěch.
„Kde je Megan?" zachrčel jsem. Nejraději bych mezi nás přivedl Aguilu a vypořádal se s ním, ale nemohl jsem, tyhle místnosti měly ve stěnách zabudované vysokofrekvenční spínače, které bránily vstupu patrona do světa. Byl jsem stále částečně dezorientovaný a hlava se mi motala, jedinou oporou mi byly vlastní paže zapírající se o ledovou podlahu. To, že jsem ještě zcela nenabyl vědomí ale mělo i své výhody, strach jsem totiž vnímal pouze tlumeně, byl zastřený.
„Myslíš tu rozkošnou mrchu?" ušklíbl se Evans a přešel blíž. Jeho lakované boty vydávaly při každém kroku zlověstný zvuk, který se rozléhal místností a vracel se k nám ozvěnou. „Ta nám zdrhla, bohužel. Ale jsem si jistý, že se s ní zase brzy shledáš." Jeho úsměv nevěstil nic dobrého, ale jeho slova mi ulehčila. Vědět, že Megan se podařilo prchnout, pro mě bylo nejdůležitější.
„Ať už chcete cokoliv, nepomůžu vám." Snažil jsem se znít tak odhodlaně, jak jen to bylo možné. Nehodlal jsem jim cokoliv prozradit, přivedl bych je tak ke všem, kteří mi byli tak drazí. A já o ně nemohl přijít.
Muž si dřepl vedle mě na bobek. „Mám pro tebe nabídku, Leo. Víš, vždycky jsem pro tebe měl slabost." Přejel mi prstem po tváři, při jeho doteku mě mrazilo. I jeho ruce byly ledové jako jeho srdce. „Mohu se za tebe před soudem přimluvit. Svést všechno na tvé dočasné pomatení smyslů a přesvědčit je, že jsi vlastně nevěděl, co jsi dělal. Dobře víš, že mám vysoké postavení a konexe na správném místě. Když se za tebe zaručím, nezabijí tě. Stačí jen, když mě dovedeš k místu, kde je najdu a řekneš mi, co mám čekat. O všechno zbylé se už postarám. Můžeš se vrátit ke své práci, znovu žít s Jess. Dost jí chybíš."
Jeho slova protékala mým sluchem, ale já je nechával pokračovat dál. Nevěřil jsem mu. A i kdybych mu věřil, nikdy bych nepřistoupil na jeho požadavky. Už jsem téměř přišel sám k sobě, takže jsem se nemohl nadále bránit strachu, který byl v takové situaci pochopitelný. Ale ani on mě nemohl donutit k něčemu takovému. „Nezaprodám své přátele," zamračil jsem se. Se mnou si mohl dělat, co chtěl, ale nehodlal jsem mu dovolit, aby s celou armádou nakráčel mezi lidi, kteří mě přijali, a připravil je o život. Takový jsem být nemohl, nechtěl jsem a bylo to proti mé povaze i zásadám. Když se mě Rony ptal, zda bych položil svůj život za jejich, odpověděl jsem ano. A myslel jsem to vážně, i když jsem nečekal, že budu záhy před takovou volbu postaven.
Než jsem se nadál, má tvář se setkala se silnou ranou pěstí. Zaznamenal jsem lehké křupnutí a následnou bolest, která se mi rozlila po tváři. Na okamžik jsem měl pocit, že znovu omdlím, to mi ale nebylo umožněno, protože první rána byla následována dalšími. Snášely se na mě jako smršť a každé místo, které zasáhly, začalo intenzivně tepat. Mé tělo bylo vystaveno bolestem přelévajícím se do sebe. Rány častovaly mou tvář i tělo a já brzy ztratil stabilitu a zhroutil jsem se znovu na zem. V ten moment ustaly.
Evans se klidně zvedl. Jako by snad o nic nešlo. Klouby na jeho rukách byly posety kapičkami krve, která se mi valila z úst i nosu. Stěží jsem popadal dech.
„Aby mezi námi bylo jasno," zahřměl jeho hlas, „máš dvě hodiny na to, abys změnil názor. Je mi jedno, jestli nás k nim dovedeš ty, nebo jestli pohodíme na ulici tvoje tělo, pro které si přijdou. Dostaneme je." S těmi slovy odešel.