Ve znamení draka

60 | Zkrocená šelma

Znovu mě k vědomí přivedl až dotek. Letmý, lehký dotek teplé ruky, která z mého čela sejmula už suchý obklad a nakonec jemně spočinula na mé tváři. Nikam nemizela, pouze setrvala na mé pokožce a laskala mé smysly.
Pomalu jsem přišel k vědomí, probrat se ze snu bylo náročnější než obvykle. Když se ale tak stalo, otevřel jsem oči a strnul. Ten, o kterém se mi zdálo, se nyní nakláněl nade mnou. Jeho byl ten dotek, který mi byl natolik příjemný. Mé podvědomí muselo tušit, že jde právě o něj.
„Co tu děláš?" zašeptal jsem. Bolest, která mě stále měla v moci, jsem vytěsnil.
Lehce se pousmál. Vypadal tak poklidně. Seděl na kraji lůžka vedle mě a jeho pronikavé, hluboké oči se vpíjely do mých. Připadalo mi, že mi musel vidět až do duše. Propaloval se do mě, ale jeho zrak nebyl nepřátelský, nebyl něčím, čemu bych se měl vyhýbat. Naopak jsem jej přijímal, dokud jsem měl možnost.
„Jak se cítíš?" zeptal se tiše. Nemohla mi uniknout starost, kterou ta prostá slova obsahovala. Skutečně se o mě strachoval, což bylo povznášející. I přes tíživost posledních situací jsem byl vždy rád za každičký projev jeho náklonosti. Byl jsem jako zoufalec.
„Lépe," odpověděl jsem se zaváháním. Do mé mysli si našly znovu cestu temné úvahy, kterých jsem se nemohl zbavit. Nárokovaly si mou pozornost a toužily vyjít napovrch. „Tys je zabil, že?" chtěl jsem vědět, ačkoliv jsem si byl předem jistý odpovědí. Bylo to očividné a nepopiratelné.
Kývl.
„Proč?" ptal jsem se dál. Věděl jsem, že musel ve svém životě dělat mnoho rozhodnutí a že některá z nich musela být krutá, ale nikdy jsem si to neuvědomil s takovou tíživostí jako v ten moment. Až když jsem sám byl svědkem smrti, dokázal jsem si to představit a otřáslo to celým mým světem.
Jeho pohled ztvrdl a rysy v jeho obličeji se napjaly. Byl opět vážný, opět tvrdý a rozhodný. Opět vůdce. „Protože tě chtěli zabít. Byla to věc volby, Leo. Mučili tě a chtěli tě sprovodit ze světa."
„A proto si zasloužili smrt?" Můj hlas vystoupal do vyšší tóniny. Věděl jsem, že bych mu měl být vděčný a byl jsem, ale stále jsem se s tím snažil nějakým způsobem srovnat a nedařilo se mi to. Byl to pro mě příliš velký nápor, nevedlo se mi ho jakkoliv zpracovat.
Úsměv už byl zcela smazán z jeho tváře. A jeho následující výrok byl tvrdý. „Ano," odpověděl. Byl tak přesvědčený a odhodlaný, příliš jistý si svou věcí, než aby ho cokoliv mohlo nahlodat. Naklonil se ke mně blíž a donutil tak mé srdce tlouct rychleji. Skláněl se nade mnou, skoro jsem mohl cítit konečky jeho vlasů na své tváři. „Když tě dostali, ztratil jsem rozum. Celý svět byl najednou malý a nesl tvé jméno. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, ztrácel jsem rozum a šílel jsem. A když k tomu došlo, uvědomil jsem si, že všechno je jedna velká volba. Jsem tady, protože jsem si vybral vést tenhle život. Chci chránit svého bratra, chci být v téhle společnosti, chci zničit řád, který všem vymývá mozky a likviduje ty, kteří nezapadají do jeho systému. I ty jsi volba, Leo. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, mohl jsem zůstat tady, chránit svůj život a zajistit chod téhle společnosti. Ale neudělal jsem to. A když jsem dorazil k místu, kde tě drželi, mohl jsem chránit identitu sebe i svých přátel nebo ušetřit život těm, kteří tam byli a neutekli včas. Mohl jsem chránit nás nebo je. A mohl jsem zachránit je nebo tebe. Chránil jsem nás. A vybral jsem si tebe. Chápeš to? Vždycky si vyberu tebe, Leo, to si pamatuj."
Jeho skálopevná slova se neminula účinkem. Když jsem jej poslouchal a díval se na něj, byl jsem jako smyslů zbavený. Realita se ztrácela, rozdíly mezi skutečností a sny se stíraly. Ano, vybral si mě. Právě mě. Člověka, kterého neznal dlouho, člověka, kterému by se měl vyhýbat, člověka, který jej miloval. Být výsledkem volby bylo v tom momentě tím nejkrásnějším, co jsem mohl slyšet. Všechny mé strachy se pomalu rozutekly jako klubko nití.
„Ale vybral sis společnost," zamumlal jsem. Ta slova jsem v sobě nemohl držet. Věděl jsem, že se mnou nemohl být, ale mé přání bylo silnější než rozum. Nemohl jsem mu to vyčítat, ale nemohl jsem to nezmínit. Kdyby se rozhodl se mnou být, mnoho věcí by bylo jinak.
Znovu se lehce pousmál a jeho zraky mě při tom výrazu znovu naplnily hřejivým pocitem. „Ve skutečnosti bych si měl vybrat společnost."
Zarazil jsem se. „Jak to myslíš?"
Přejel svou rukou po mé tváři a jeho oči ji následovaly. Díval se na mě jako na něco výjimečného, něco cenného. Jeho pohled i jeho dotek byl tím, co jsem skutečně potřeboval. „Lidé se mění. Rozhodnutí se mění. A závěry se taky mění. Když jsme byli spolu, řekl jsem ti toho hodně. Řekl jsem ti, jak tě vnímám, řekl jsem ti, co ve mně vzbuzuješ a jak mě přitahuješ, to důležité jsem ti ale neřekl." Jeho slova byla jako bouře, která rozviklala všechno pevné, co ve mně stálo. Byl jsem zbaven všeho, o co jsem se mohl opírat a byl jsem mu vydaný na pospas.
Polkl jsem. Nebyl jsem schopen slova. Jen jsem se na něj díval a čekal jsem na jeho další slova.
„Došlo mi," pokračoval, „že nemám na vybranou. Prý je vždycky možnost volby, ale já ji nemám. Když vím, že jsi vedle mě, jsem silnější. Ale když od tebe odejdu, slábnu. Jsem příliš zranitelný. Dlouho jsem si to nedokázal vysvětlit, víš?" tiše se zasmál. Jeho smích byl skutečným lékem na mé rány. Výrok, že nejlepším lékem je čas, je pouhá lež. Nejlepším lékem je rozhodně přítomnost někoho, koho milujete. „Ale po tom, co se stalo, mi to konečně došlo a konečně jsem to byl schopný přiznat sám sobě i ostatním. Prostě jsem za nimi šel a řekl jim to. Řekl jsem to všem a dovolil jsem si být upřímný k nim i k sobě. Je to povznášející pocit," odmlčel se.
Nedokázal jsem čekat, když byl zticha. Nemohl jsem. Všechno ve mně se proti tomu bouřilo. Toužil jsem vědět víc. Toužil jsem vědět, co jim řekl. „Co ti došlo?" Ta slova se mi z hrdla vydrala překotně. Realita se ztrácela. Byl jen on a slova, která mi mohl dát.
Naklonil se ještě blíž a znovu se mi zahleděl do očí. Cítil jsem jeho dotek, jeho dech a jeho teplo. Víc, než jsem si mohl přát a nárokovat. Jeho následující slova ale překonala má očekávání: „Miluju tě, Leo."
Vše se zastavilo. Celá realita jako by škobrtla a setrvala jen v tom momentě. Zíral jsem na něj a nebyl jsem schopen slova. Mé myšlenky se rozutekly do všech stran, nemohl jsem je zastavit a nechtěl jsem. Nechal jsem je jít. Mé srdce se rozeběhlo jako srdce maratonce, bylo překotné stejně jako má mysl, která to nezvládala zpracovat. Ale vše, co jsem cítil, překonal pocit štěstí. Naprostého a dokonalého štěstí, které zalilo každičkou buňku mé osoby.
Stále se na mě díval. Byl tak uvolněný, přirozený. Jako by z něj spadla tíha, kterou musel dlouhou dobu nést. „Miluju tě," zopakoval znovu. Něžně a dokonale. „A pokud si to stále přeješ, chci s tebou být. Všem jsem to řekl, nebudou tomu stát v cestě."
Víc jsem nepotřeboval vědět. Nic víc ani existovat nemuselo. Byl jsem šťastný. Překonal jsem bolest a prudce jsem jej objal. Byla to pro mě ta nejpřirozenější reakce. Nemohl jsem slovně formulovat, co jsem prožíval, ale mé tělo mu to dalo najevo. Srdce mi bilo jako o závod, krev v žilách pěnila a horko, které jsem prožíval, se nepodobalo ničemu, co jsem kdy zažil. Už jsem se nemusel trápit, nemusel jsem se užírat krásnými vzpomínkami, mohl jsem je proměnit v realitu. Konečně jsem pochopil, proč mi Rony říkal, že mu budu chybět. Loučil se s myšlenkou, že by mezi námi mohlo něco být, protože věděl, že mé city dojdou naplnění. Že budu moct být s tím, po kterém jsem toužil dnem i nocí, kterého jsem si vážil, kterého jsem obdivoval a kterého jsem miloval.
Kieranova ruka, která dosud spočívala na mé tváři, se přesunula do mých vlasů a druhá mě objala kolem pasu, aby mě k sobě mohl těsněji přivinout. Svíral mě jako by mě už nikdy nechtěl pustit. A nemusel. Už nikdy. Mé sny se staly realitou a neexistovaly překážky, které by nám stály v cestě. Bylo to stejně překvapivé jako povznášející. Miloval mě. Skutečně mě miloval a nebál se to říct mně i ostatním. Nebál se se mnou být. Po ničem víc jsem netoužil.
„Měl bys ještě ležet," zašeptal mi do ucha, ale já jeho slovům nepřikládal valný význam. Nebyl jsem na tom po fyzické stránce nejlépe, ale to mi nemohlo zabránit v tom mu být co nejblíž.
Lehce jsem se odtáhl a zadíval jsem se na něj. Na rtech mi hrál úsměv, který doznával, jak skvěle jsem se cítil. Málem zabitý, zraněný a otřesený, a přesto jsem cítil lépe než kdykoliv jindy ve svém životě. A pak jsem jej políbil. A bylo to stejné, a přesto docela jiné než kdy jindy. Stále stejný plamenný žár, který se chopil mého těla, stále osoba, kterou jsem miloval, stále uvnitř komplexu, který mě vzal za svého. A přesto jsem už neměl zábrany a neměl jsem strach. Bolest jsem utopil ve vášni, obavy v důvěře a poslední špetky rozumu v jeho lásce. Budoucnost už nebyla něčím, čeho jsem se musel bát a co jsem toužil oddálit, byla pouze cestou, kterou jsme spolu měli jít.
Měl jsem všechno. Jeho opojnou vůni, jeho žhavý dotek, jeho plné rty. Měl jsem to, co jsem chtěl a mnohem víc. Měl jsem most citu, který nás spojoval. Most, který byl pevnější než skála, most, po kterém jsem už nemusel kráčet sám, když byl po mém boku.
Bylo to naléhavější a opravdovější než cokoliv jiného, co jsem kdy prožil. A mohlo to trvat tak dlouho, jak jsme jen chtěli. Už neexistovaly povinnosti, které by nám stály v cestě a já věděl, že společně dokážeme čelit komukoliv, kdo by se nám postavil do cesty. Já a šelma, která byla ze své vlastní vůle zkrocena. Plamen, který přestal být přístupný všem a rozhodl se plát pouze pro mě. V jedinečných okamžicích naplněných vřelým citem.
Tu noc jsem jej od sebe nepustil, nemohl jsem. A když se zcela setmělo a vnitřek komplexu utichl, poprvé jsem se mu oddal se vším, co jsem měl. S vědomím, že toho nikdy nebudu litovat. S pocitem lásky v srdci a jeho rty na těch svých.