Ve znamení draka

27 | Ona

„Všechno je zamotané," postěžoval jsem si do ticha místnosti a odložil jsem stranou knihu. I po zhruba půl hodině jsem se na čtení nedokázal soustředit. Chtěl jsem se dozvědět vše, co mi řádky mohly předat, ale mé myšlenky si nárokovala Kieranova slova o mém patronovi. Ten nyní stál po mém boku. Zatímco jsem se opíral o jednu ze skříní v rohu místnosti a snažil jsem se číst, byl při mně. Nevzdaloval se, nevydával žádné zvuky, jen na mě dohlížel.

„Víš, že jsem si tě takhle nikdy neprohlížel?" pousmál jsem se, načež jsem natáhl ruku, abych mohl přejet po jemném peří mezi jeho křídly. Laskalo mé prsty a bylo teplé od jeho těla. „Jsi moc zajímavý a já nikdy neměl čas tě studovat, měl bys být naštvaný," řekl jsem s lítostí, když jsem se natáhl na břicho před ním. Zem mě zebala, ale měl jsem tak lepší výhled. Spousta věcí mi dosud unikala. Zelenozlatý lesk v jeho očích a jejich bystrost. Dokonalý přechod zbarvení peří z hnědé na bílou na hlavě a ocase připomínajícím svým tvarem trojúhelník. Nebo pronikavá žlutost jeho ozobí, mírně se lišící od barvy samotného zobáku.

Naklonil hlavu na pravou stranu a jeho pařáty při styku se zemí vydaly klapavý zvuk, když kolébavou chůzí popošel blíž. Sklonil se k mé tváři a v ten moment jsme si hleděli z očí do očí.

Zatajil jsem dech. Byl mým patronem a já ho dlouhou dobu bral pouze jako svou součást. Ale už jsem věděl, že tak tomu nebylo. Nedal jsem mu v duchu žádný pokyn, aby se přiblížil a on to přesto udělal. Měl vlastní vůli, vlastní duši, byl živou bytostí stejně jako já. Byl má druhá polovina, životní partner, bez něhož bych nebyl úplný. Tohle zjištění bylo odzbrojující. Dlouho jsem se trápil tím, že mým osudem byla samota, ale nebyl jsem sám. Nikdy od té doby, kdy jsem začal vnímat opuštěnost, jsem nebyl sám. A nikdy už nebudu.

„Jak se jmenuješ?" zašeptal jsem sotva slyšitelně. „Nebo nemáš jméno?"

Nic neudělal, pouze zůstával ve stejné pozici a díval se na mě. Pátravě a s velikou něhou a láskou. Stejně jako on byl mou nepostradatelnou součástí, tak já byl tou jeho.

Cestou je srdce. Řekl jsem sám sobě v duchu. Srdce. Snažil jsem se soustředit. Srdce. Podepřel jsem se jen jednou rukou, zatímco dlaň druhé jsem přemístil do středu své hrudi. Má víčka samovolně klesla a zakryla mi výhled.

Ocitl jsem se ve víru vlastních emocí. Mé nitro bylo úložištěm všeho, co jsem vnímal a cítil. Byl to můj vlastní svět, můj vesmír, má dimenze. Obsahovalo všechno, co jsem kdy prožil. Všechny křivdy i podporu. Zlost i radost. Neuváženost i opatrnost. Všechnu nenávist, lásku, ochotu, zdrženlivost, poddajnost, odolnost. Vše, na co jsem za těch osmnáct let, co jsem byl na světě, narazil a co mě změnilo. Co mě poznamenalo, abych už nikdy nemohl být stejný. Matčin konejšivý dotek za dlouhých nocí, kdy dlela vedle mé postýlky. Otcovy výtky, kterými mě častoval, když jsem něco poškodil, nebo zničil. Výsměch mých dřívějších přátel, když jsem mluvil o své budoucnosti. Jessin smích kdykoliv jsem udělal fatální, ale legrační chybu. Ronyho slova a doteky. Kieranův vztek, kterému jsem čelil při našem prvním setkání. Chlad a děsivost, co čišela z budovy, do které jsem chodil podávat hlášení...

A v tomto víru jsem pátral po červí díře, která by spojovala dvě duše. Tu mou a... „Aguila," vypustil jsem z úst a následně jsem se prudce posadil. Nevím, kde se to jméno vzalo, najednou se objevilo a zarylo se hluboko do mně. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat, ale pak jsem se začal nekontrolovaně smát. „Jmenuješ se Aguila!" jásal jsem. „Nejsi on, jsi ona!" Nejednalo se jen o mé nadšení. Bělohlavá patronka vydala cvrlikavý, hrdelní zvuk a zamávala křídly tak silně, až se několik stránek otevřené knihy ležící o kus dál přetočilo. Naše radost bohužel neměla dlouhého trvání. Když náhle utichla a blýskla pohledem za mě, také jsem zmlkl a rychle jsem se obrátil.

V otevřených dveřích stál Kieran. V jedné ruce měl kovovou krabičku, v druhé svíral flašku s vodou. Usmíval se. Tento výraz se k němu nehodil, nebyl jsem na něj zrovna u této osoby zvyklý. Ale slušel mu. Nepůsobil tak vytíženě a autoritativně, pouze jako prostý člověk. „Velmi dobře, Leo," pochválil mě, „nečekal jsem, že tohle zvládneš tak brzy."

To, co cítím, je hrdost? Nebo...?