Ve znamení draka

23 | Divný

Instinktivně jsem o několik kroků couvl. Musím přiznat, že mě opravdu vyděsil. Nevěděl jsem, co to mělo znamenat a co mohlo dál přijít dál. A sledovat, jak se před mýma očima začíná svlékat vůdce velkého povstání, nebylo zrovna na mém běžném denním programu. Seděl levým bokem ke mně, a tak jsem neměl ponětí, co měl v plánu, dokud se neotočil.

Bylo nepopsatelně úlevné a zároveň děsivé, když jsem zjistil, co ho k tomuto činu vedlo. Zaraženě jsem se zadíval na jeho pravý bok. Opálenou, hladkou pokožku hyzdila zhruba deset centimetrů dlouhá rána, do které byl zaražen střep. Nedalo se poznat, jak hluboko vězel, ale okolní tkáň byla zarudlá a oteklá.

„Dokážeš si s tím poradit?" zeptal se s pořádnou dávkou netrpělivosti v hlase.

Neodpověděl jsem mu hned, musel jsem se na ránu delší dobu dívat. Co se týkalo mých schopností, měl jsem stále pochyby. Nikdy jsem je necvičil, bylo mi řečeno, že by to bylo pouze ztrátou času. „Myslím, že ano," řekl jsem nakonec neurčitě, „ale bude nutné vyndat ten střep. Proč jsi s tím za mnou nešel hned?"

„Nikdo se to nesmí dozvědět," prohlásil varovně a jeho oči náhle působily ve světle malé lampičky na stolku ještě temněji.

„Proč? Vždyť ke zranění může přijít kdokoliv," namítl jsem. Jeho myšlenkové pochody mi byly záhadou.

„No právě, kdokoliv," procedil skrz zaťaté zuby, „jenže já nejsem kdokoliv. Všichni na mě tady spoléhají. Kdyby se zjistilo, že jsem zraněný, víš, co by to udělalo se sebevědomím všech těch lidí tady?"

Když mi to podal takto, znělo to logicky. Ale přesto mi připadalo hloupé, že s tím šel až sem, aniž by to jakkoliv řešil. Dokonce už se stihl převléct do černých riflí a trika, co nyní leželo na kraji gauče, ale ostrý předmět nechal vězet ve svém těle. „Dobře, dobře. Tak se do toho pustíme," rozsekl jsem napjatou situaci a skrýval jsem přitom pochyby.

Sedl si zpět na gauč a opřel se zády o zeď. „Bude potřeba, abys to vyndal."

To se mi vůbec nelíbilo. Zhojit ránu byla jedna věc, ale působit mu bolest? „Asi sis nevzal žádné prášky proti bolesti, co?"

„Zvládnu to bez nich, nejsem žádná slečinka," ušklíbl se.

Přešel jsem blíž k němu a sedl jsem si vedle něj. Stále jsem se cítil být ohrožen. Přece jen, on nebyl žádný svatoušek a vyzařovala z něj energie válečníka. Na druhou stranu, když jsem ho spatřoval v takové situaci a věděl jsem, že potřeboval mou pomoc, vnímal jsem, že byl stejně smrtelný a zranitelný jako kdokoliv jiný. Nebyl to bůh, i když jako by v sobě cosi božského skutečně měl.

Prsty jedné ruky jsem zaťal v pěst. „Bude to bolet," varoval jsem ho.

„Jen do toho," vyzval mě a zavřel oči. Možná se na to nechtěl dívat. A možná se takhle prostě cítil lépe, protože nemusel sledovat, kdo mu vlastně pomáhal.

Zaťatou pěst jsem povolil a natáhl jsem ruku ke střepu. Výhodou bezesporu bylo, že jsem měl štíhlé prsty, takže zachytit střep nebyl problém. Horší to už bylo s jeho vytažením. Kdybych ho prudce vytrhl, bylo by to sice snesitelnější, ale mohl bych rozšířit ránu a potrhat vazivo. Proto jsem nemohl spěchat, ale vše udělat pomalu a s klidem.

Když jsem začal tahat ostrý předmět z jeho těla, byl jsem překvapený, jak dlouhý byl. Nejednalo se o žádné povrchové zranění.

Bolestě sykl, ale já nemohl postup zrychlit a to ani přesto, že se z rány začala hrnout krev, stékající po jeho boku až ke kalhotám, do kterých se vsakovala.

Ulevilo se mi, když byl i samotný hrot konečně venku, ale tohle zdaleka nebyla výhra. „Lehni si na záda," zamumlal jsem a vstal jsem z kraje gauče. Střep jsem zatím hodil na zem, jeho odklizení mohlo počkat.

Nic neřekl a uposlechl mě. Začínala snad ještě horší část.

Byl jsem rád, že měl zavřené oči, kdyby mě sledoval, jen bych byl ještě víc roztěkaný. „Teď se hlavně nehýbej," požádal jsem jej polohlasně a pravou ruku jsem položil na ránu. Zatímco mi pod prsty proudila horká tekutina, začal jsem se soustředit. Své schopnosti jsem nepoužil už celé roky a byl to zvláštní pocit. Zaznamenal jsem mrazení v zátylku následované prudkým přívalem energie, která proudila z mé hrudi a postupně prostupovala celým tělem až po konečky prstů. Žádné znamení se neukázalo, bylo mi odstraněno před pár měsíci a trvalo, než se zase objevilo.

Zaměřil jsem pozornost na svou ruku, ale bylo těžké nevnímat tělo, které se přede mnou nacházelo. Kieran byl štíhlý, ale svaly mu rozhodně nechyběly. Měl ideální postavu, silnou i pružnou. Nyní to ale nebylo vůbec prospěšné, mému soustředění to nepomáhalo.

Konečně jsem zaznamenal, že se rána začala stahovat. Kůže se znovu spojovala v jedno a proudící krve ubylo. Trvalo ovšem pár minut, než jsem byl hotový. Až když jsem si byl opravdu jistý, že se pod mou rukou nacházela jen pevná, hladká kůže, stáhl jsem se a s úlevným výdechem jsem se posadil na zem vedle gauče.

Když jsem po tom všem sledoval krev na své ruce, bylo mi zle. Tahle činnost nebyla něčím, co bych rád dělat dennodenně. Nikdy jsem se nedokázal dlouho dívat na svá zranění, natož na zranění někoho jiného, neměl jsem na to žaludek.

„Jsi opravdu dobrý."

Otočil jsem hlavu směrem ke svému pacientovi. Ani jsem si to neuvědomil, ale usadil jsem se tak, že jeho tvář byla jen kousek od té mé. Jeho rty byly obráceny vzhůru ve vlažném úsměvu, který mě ale dokázal zahřát u srdce. Díval se na mě zvláštně. S vděkem, ale také zvláštním druhem nejistoty.

„Maličkost," kývl jsem a donutil jsem se k úsměvu, ačkoliv do smíchu mi nebylo.

„Víš, že jsi docela divný?" prohodil.

„Proč?" Má to být urážka?

„Máš unikátní schopnost, ale mám pocit, že si to ani neuvědomuješ. Jsi plachý, ale přitom jsi dělal nebezpečnou práci, co chce hodně sebevědomí a odvahy. Jde poznat, že se bojíš, ale pořád se snažíš předstírat, že máš odvahy na rozdávání. Zdá se, že jsi hodný člověk, ale stále tě nedokážu zařadit do žádné určité kategorie, protože se chováš pokaždé jinak." Během svého proslovu se přestal usmívat a nakrčil čelo. Soustředil se.

Vnímal jsem, jak mě po tváři hladil jeho dech a cítil jsem se opravdu zvláštně. Nedokázal bych popsat své pocity, ani kdybych chtěl. A nechtěl jsem. Během války se zabývat tím, co se odehrávalo někde hluboko uvnitř mě? To by bylo sebestředné a hloupé. „Promiň." Odvrátil jsem se od něj, ale jeho další slova znovu upoutala mou pozornost.

„Nemáš se za co omlouvat, to bych měl spíš já. Možná ze mě mluví ztráta krve, ale chci vědět, co jsi doopravdy zač, Leo."