Král může být jen jeden ( Vkook )

Ošetřovna

Když jsem se probudil, pořád jsem ležel na hřišti, takže jsem nemohl být mimo moc dlouho. Všichni stáli kolem mě a tvářili se vyděšeně.

,,Jungkooku jak ti je?" Řekl Namjoon.

,,On to udělal naschvál." Zabrblal jsem, takže mi nikdo pořádně nerozuměl.

,,Cože?" Ptal se Jimin.

,,Říkám že to udělal naschvál!" Řozkřikl jsem se a kývnul jsem hlavou směrem k Taehyungovi.

,,To není pravda Kooku. Já jsem viděl co se stalo. Tae zakopnul a spadnul na tebe. Mohl se zranit stejně tak jako ty. Nebyla to ničí vina." Začal ho bránit Namjoon.

,,Já to viděl." Křikl jsem naštvaně i když pořád trochu malátně.

,,Promiň Jungkooku. Já to opravdu nechtěl udělat. Měl by jsi zajít na ošetřovnu. Jestli chceš tak ti pomůžu." Řekl Taehyung a natahoval ke mě ruku.

,,To je dobrý. Zvládnu to sám." Odmítl jsem nabízenou pomoc a začal jsem se zvedat na nohy.

Vím co jsem viděl. Jak se na mě ten kluk usmál než to se mnou seklo. On mě chtěl zhodit. Nevěřím mu ani nos mezi očima. Nechápu jak můžou být ostatní tak slepí.

,,Jungkooku jste v pořádku?" Zeptal se mě učitel, který se zrovna vrátil z toalety a někdo už mu stačil říct o mé "nehodě".

,,Jsem v pohodě. Zajdu si za školní sestrou." Odpověděl jsem a chystal se odejít.

,,Někdo by měl jít s vámi. Namjoone doprovoďte ho prosím na ošetřovnu."

,,Já to zvládnu." Odpověděl jsem.

,,Obávám se že na tom musím trvat." Řekl učitel

A tak jsem počkal na Joona a šli jsme společně.

Po chvíli, kterou jsme ušli v tichosti se Namjoon zastavil a podíval se na mě.

,,Co proti němu máš? Už od té chvíle co přišel ti na něm všechno vadí."

,,Co prosím? Takže ty jsi na jeho straně? Copak jste se všichni zbláznili, že nevidíte co je to za hajzla?"

,,Vždyť ho vůbec neznáš. Myslím, že na něj žárlíš." Odpověděl Namjoon.

,,Já nežárlím!" Možná trochu, ale to jsem si nechťel přiznat.

,,Líbí se ti, když všichni hopsáme jak ty pískáš a mi ti to trpíme protože tě máme rádi, ale Taehyung je skvělej kluk a ty ho bezdůvodně urážíš."

,,Tak si jdi za tím svým Taehyungem. Můžete ho klidně vyměnit za mě! Mě už je to jedno!" S touhle větou jsem se k Namjoonovi otočil zády a odešel jsem. Naštěstí mě nesledoval. Neměl jsem chuť se s ním dál bavit.

Na hlavě jsem sice měl jen malinkou ránu, ale I tak jsem musel na ošetřovně strávit celý zbytek dne. Prý kvůli pozorování, protože bych mohl mít otřes mozku. A tak jsem seděl v křesle a zíral do zdi.

,,Jungkooku! Jsi v pořádku?" Vypískla Jisoo, když věšla do místnosti.

Jisoo chodí do jiné třídy než já takže se mnou na tělocviku nebyla.

,,Jsem v pohodě. Nic to není." Ujistil jsem ji.

Přisedla si ke mě na opěrku křesla a položila mi hlavu na rameno.

,,Co se vlastně stalo? Slyšela jsem, že tě ten nový kluk zhodil na zem."

,,Jo zhodil."

Zamyslel jsem se, Jisoo by mi mohla věřit.

,,A neudělal to omylem."

,,Co tím myslíš?" Podivila se ona, zvedla se z mého ramene a podívala se mi do očí.

,,Myslím tím, že je to hnusnej hajzl. Kdybys viděla jak se usmál, když jsem tam ležel na zemi."

,,A jsi si tím jistý? Já se taky napřed směju, když někdo spadne a až potom mu jdu pomoct. Nedělají to tak všichni?" Řekla Jisoo.

,,Jenže on se nesmál jako by se bavil nad tím jak jsem spadnul. Bylo to spíš jako by se radoval, že se mu to tak krásně povedlo. Měl v očích takovou zlou jiskru." Uvědomil jsem si jak pitomě zněla moje poslední věta a přestal jsem mluvit.

,,Slyšela jsem, že jsi se do té hlavy praštil fakt pořádně. Nemohlo se ti to jen zdát?"

,,Vím co jsem viděl. Proč to nikdo nechápe!?" Řekl jsem o něco ostřeji než jsem zamýšlel a Jisoo sebou škubla.

,,Nekřič na mě. Já za to nemůžu." Bránila se ona.

,,Jestli tvrdíš, že to tak bylo tak ti budu věřit. A už musím zpátky na hodinu." Řekla a rozešla se ke dveřím.

,,Jisoo! Počkej! Nechtěl jsem na tebe křičet. Omlouvám se."

,,To je v pohodě, ale já už opravdu musím jít. Potom mi napiš jak ti je." Řekla a vyšla ze dveří.

Zapadnul jsem celý to křesla a pokračoval jsem v zírání na stěnu.

,,Já jsem takovej pitomec." Řekl jsem si pro sebe.