Král může být jen jeden ( Vkook )

Skříňka

Z pohledu Jungkooka:

Tae se odešel napít a já jsem zůstal s ostatními v tělocvičně.

,,Jeon, Park Jimin a Kim Namjoon. Jděte prosím pro branky. Zahrajeme si florbal." Přikázal nám učitel, protože jsme k němu stáli nejblíž.

Rozešli jsme se k místnosti se cvičebními pomůckami, která se nacházela v rohu místnosti a vstoupili dovnitř.

,,Jako bysme už tak nebyli polomrtví a on chce hrát florbal. A to máme ještě basket." Brblal Jimin, ale já ho moc nevnímal. Zíral jsem na velkou měkkou matraci, která mi vracela spoustu vzpomínek. Chci Taehyunga, pomyslel jsem si.

Jimin zvednul jednu branku a začal se s ní nemotorně prodírat přes malou místnost. Nechtěně přitom zavadil nohou o malou trampolínu, která byla opřena o zeď, a ta začala padat přímo ne mě.

Instinktivně jsem uhnul dozadu. Načež jsem vrazil rukou přímo do rohu police na míče, ale alespoň jsem se vyhnul té trampolíně.

,,Au." Syknul jsem bolestí.

,,Kooku! Promiň! Jsi v pořádku?" Jimin okamžitě položil branku, rozběhnul se ke mně a začal se omlouvat.

,,Jsem v pohodě." Odpověděl jsem a přitisknul jsem si ruku na poraněné místo

,,Teče ti krev." Řekl Namjoon a poukázal tak na můj rozbitý loket.

,,Sakra... Mám nahoře náplasti. Hned jsem zpátky." Řekl jsem a vydal se ven z nářaďovny a do šatny. Nebylo to nic vážného, ale nechtěl jsem si zamazat oblečení.

V šatně jsem rozepnul svoji tašku a vyndal jsem sáček s náplastmi. Jednu jsem si vybral a přilepil ji na svůj loket.

Chtěl jsem se zrovna otočit a vrátit se zpět do tělocvičny, když jsem na obličeji ucítil něčí ruce. Zakryly mi oči a osoba za mnou se ke mně přitulila celým svým tělem.

Po prvotním leknutí jsem se uklidnil. Poznal jsem ho podle jeho nezaměnitelné vůně.

,,Tae." Řekl jsem a otočil se k němu čelem.

,,Jen já a nikdo jiný." Odpověděl hravě. Chvíli mě pozoroval, potom si jazykem přejel po vrchním rtu, zatlačil mi do ramen a přitisknul mě tak na skříňky, které se za mnou nacházely, ale které jsme stejně na nic nepoužívali, protože jsme si svoje převlečení nosili domů.

,,Stýskalo se mi. Hodně." Zavrněl Tae, natisknul se na mě a jeho spodní část mi prozradila jak moc jsem mu chyběl.

Zajel jsem mu rukou do vlasů a přitáhl si ho do polibku. Jeho jazyk si probojoval cestu do mé pusy a já na jeho tanec uvnitř mých úst nadšeně odpovídal.

Tae svoje ruce přemístil z mých ramen k mému zápěstí, které stisknul a zvednul mi ruce nahoru, vedle mé hlavy. Potom, se svým kolenem vtěsnal mezi moje nohy a začal mě dráždit. Byl jsem rád, že se zády o něco opírám, protože jsem z něj ztrácel rozum i rovnováhu.

Svoje rty přesunul na mou čelist a odtud postupoval se svými polibky až na můj krk, kde se zastavil a začal se věnovat pouze jemu.

,,Budu tam...mít značku." Zaprotestoval jsem trochu.

,,O to mi jde. Jsi můj" Zašeptal Tae a znovu se vrhnul na můj krk. Vsál moji kůži, kterou následně lehce skousnul. Potom pustil moje zápěstí a přejel mi rukou přes rozkrok.

,,Tady ne." Dostal jsem ze sebe namáhavě, ale zároveň jsem věděl, že mu nedokážu vzdorovat ať se rozhodne dělat si se mnou cokoli.

Najednou jsem z chodby zaslechl nějaký hlas. Chťel jsem se od Taeho pomalu odtáhnout a předstírat, jakože se nic neděje, kdyby náhodou někdo vstoupil, ale Taehyung se celý napjal, odstrčil mě od sebe a najednou se tvářil vyděšeně.

,,Co se...?" Chtěl jsem se ho zeptat co způsobilo tuhle jeho reakci, ale nedal mi k tomu příležitost. Rukou mi zakryl pusu a začal se zoufale rozhlížet kolem sebe. Jeho zrak nakonec padnul za mě. Natáhnul se a rychlostí blesku otevřel prostornou skříňku, o kterou jsem se ještě před chvílí opíral zády.

,,Zůstaň vevnitř a buď zticha." Zašeptal rázně a zatlačil mě dovnitř do skříňky. Naléhavost v jeho očích mě donutila poslechnout. Tae za mnou zavřel dvířka a já ho teď viděl pouze přes větrací otvor, který ve skříňce tvořily čtyři úzké škvíry. Když jsem říkal, že je prostorná, myslel jsem tím například pro oblečení, boty nebo třeba hokejku, ale já v ní byl namačkaný a ze všech stran mě svíraly její stěny.

Tae se otočil ke dveřím do šatny a já měl tak výhled pouze na jeho záda. Dveře se otevřely a objevila se v nich oranžová hlava. Vždyť je to jen Kwan, pomyslel jsem si a nechápal proč Taehyung tak vyvádí. Vzápětí jsem měl možnost přesvědčit se o tom, že Kwan není tak neškodný jak se na první pohled zdá.

,,Co tady děláš?" Zeptal se výhružně. Taehyung jen stál a nic na to neříkal.

,,Neřekl jsem ti snad jasně, že tě tady nechci vidět!?" Vykřikl Kwan, vrhnul se na Taeho, chytil ho za krk a přirazil ho na stěnu, že se o ni bouchnul hlavou.

Byl jsem tím tak zaskočený, že jsem se nemohl pohnout. Nic jsem nechápal a nejzvláštnější na tom bylo, že se mu Tae vůbec nebrání.

Kwan se na Taehyunga chvíli díval a potom mu vlepil facku. Taeho hlava odleděla na bok, ale jinak nic neudělal. Tohle už na mě bylo moc. Chtěl jsem vylézt ven a zjistit co se to tady sakra děje, ale zastavil mě Taehyungův pohled. Díval se přímo ne mě. Tedy, on mě vidět nemohl, sledoval jen větrací otvory ve skříňce, ale i tak se tvářil způsobem, jakoby se mi díval přímo do očí.

Chci ti pomoct, pomyslel jsem si zoufale a Taehyung pomalu zavrtěl hlavou, jakoby snad mohl slyšet moje myšlenky. Obrovská naléhavost v tom jediném pohybu mě donutila, abych zůstal schovaný.

,,Ty" facka ,,mě" facka ,,budeš" facka ,,poslouchat." Zavrčel mu Kwan do obličeje a mezi každým slovem Taeho uhodil. Do očí se mi nahrnuly slzy a viděl jsem tak rozmazaně. Musel jsem si dát ruku před pusu, abych nevzlyknul nahlas.

Taehyung ke mně znovu stočil pohled a jeho rty se zformulovaly do němého "prosím". Neprosil o pomoc. Prosil o to, abych zůstal uvnitř. Kývnul jsem hlavou, jakoby mě snad mohl vidět a po tvářích mi sjely slzy.

,,Víš co se stane, když neuděláš co ti řeknu." Řekl Kwan a bylo poznat, že zesílil sevření na Taehyungově krku.

Kwan byl menší a slabší než Tae a tak celá tato situace působila opravdu zvláštně. Kdyby Tae chtěl, tak by ho sejmul na jeden úder.

,,Promiň. Už se to nestane." Řekl Taehyung přidušeně.

,,To doufej. Pro tvoje dobro...a Jungkookovo." Odpověděl Kwan.

Teď už jsem byl, ale úplně zmatený.

Kwan se zamyslel a potom střelil pohledem ke dveřím.

,,Měli bychom se vrátit. Už jsme tu docela dlouho." Řekl a pustil Taeho.

,,A doufám, že jsi nezapomněl na čem jsme domluvení. Omluvíš se Daehyunovi...přede všemi.
A vypadneš z týmu." Dodal a Taehyung jen nepatrně sklonil hlavu.

,,Mluvím s tebou!" Vykřiknul Kwan a Taehyunga zasáhla další facka.

,,Udělám to." Zašeptal Tae, zvednul hlavu a podíval se mu přímo do očí. Z jeho pohledu jsem poznal, že by Kwana nejradši zabil. Tak proč něco neudělá? Co na něj má Kwan tak hrozného, že mu dovolí s ním takhle zacházet?