Král může být jen jeden ( Vkook )

Tělocvik

Poslední hodinu máme tělocvik. Sbalil jsem si věci a vydal se v doprovodu Taeho a svých přátel k šatně.

Po tělocviku budeme mít trénink na kterém bych měl oznámit, že chce Tae skončit. Mohl bych to udělat už teď, ale je tu jen moje třída, ne celý basketbalový tým, a mě se to nechce každému vysvětlovat zvlášť. Také jsem naivně doufal, že si to ještě rozmyslí. Yoongi s Jiminem šli kousek před námi. Namjoon nás nechal o samotě a popoběhl za nimi.

,,Tae?"

,,Hmm?" Zamručel a pohlédl mým směrem. Měl jsem pocit, že stačilo jen chvíli se mu nevěnovat a už byl ztracený v myšlenkách.

,,Jsi si opravdu jistý, že chceš odejít z týmu?"

Na chvíli se zarazil. Podíval se na mě takovým zvláštním způsobem. Skenoval celé moje já, jakoby si chtěl zapamatovat, každý kousek mého těla. Skončil u mých očí a upřeně mě jimi propaloval.

,,Ano. Jsem si jistý." Řekl nakonec pevným hlasem.

,,D-dobře." Zakoktal jsem se. Tón jakým to řekl mě trochu rozhodil. Jako by pro něj byla skutečnost, že odejde naprostou samozřejmostí.

Vstoupili jsme do šatny. Rozhovor, který tu mezi sebou ještě před chvílí vedli mí spolužáci na chvíli utichl a všichni střelili pohledem k Taehyungovi. Vzápětí se však odvrátili a předstírali, že si ho nevšímají.

Vybrali jsme si jednu lavičku a všichni jsme k ní přistoupili.

Najednou jsem měl pocit, jakoby v místnosti zhoustnul vzduch. Otočil jsem se, jen abych spatřil právě přicházejícího Daehyuna s některými jeho přáteli. Ochranitelsky jsem si stoupnul před Taeho, bez toho, aby to bylo moc nápadné a snažil se tak zakrýt na něj výhled. Všimnul jsem si, že se Namjoon, Yoongi a Jimin narovnali a taky se o nepatrný kousek přiblížili k Taemu. Byl jsem jim za to vděčný.

Doufal jsem, že se tu zase nesemele něco podobného jako minule.

,,Tak to ne." Prohlásil Daehyun s pohledem upřeným na Taehyunga, který stál za mnou.

,,Neopovažuj se." Řekl jsem Daehyunovi autoritativním hlasem.

Vypadal, že zvažuje jestli se se mnou začne hádat.

,,Pojďme jinam." Řekl nakonec neochotně a chystal se odejít.

,,Počkej." Řekl Kwan, jeho nejlepší kamarád, který kolem něj vždycky pobíhal jako věrný pejsek. Byl docela malý, takže se vedle něj Daehyun tyčil jako hora.

Daehyun se zastavil a čekal co bude Kwan chtít. Ten se otočil k Taehyungovi a promluvil.

,,Tae?" Zeptal se milým hlasem. Až jsem se tomu podivil.

,,Nevadilo by ti kdybys na chvilku počkal venku. Daehyun a ostatní." Ukázal na svoje kamarády. ,,se převlíknou a potom se vrátíš zpátky. Nemohl bys to prosím udělat?" Kwan se na Taehyunga usmál a mě z neznámého důvodu přejel mráz po zádech.

,,Dobře." Odpověděl Tae. Všichni jsme se na něj překvapeně podívali. Dokonce i Daehyun.

,,Nemusíš chodit. Máš stejné právo tu být jako všichni ostatní." Řekl Namjoon Taehyungovi a starostlivě si ho prohlížel.

,,To je v pořádku." Odpověděl Tae a věnoval nám všem široký úsměv. Potom si vzal svoje věci a vyrazil ke dveřím.

,,Tae!" Zavolal jsem za ním, ale ani se na mě nepodíval a vyšel z místnosti.

Z pohledu Taehyunga:

Rychle jsem vystřelil ven. Slyšel jsem jak na mě Kookie volá, ale nemohl jsem se otočit. Nechtěl jsem, aby viděl moje lesknoucí se oči.

Zamířil jsem na pánské záchody kde jsem se zády opřel o studenou zeď. Ten chladivý pocit mi pomáhal. Dokázal jsem se uklidnit. Párkrát jsem se zhluboka nadechnul, převlékl se do cvičebního úboru, nasadil si neproniknutelnou masku a vyšel jsem ven.

Málem jsem se srazil s Kwanem.

,,Dávej bacha!" Řekl naštvaně, ale když si všiml, že jsem to já, usmál se.

,,Zrovna tě hledám." Přistoupil až ke mně a zašeptal.

,,V té šatně už tě nechci nikdy vidět."

Potom mě poplácal po rameni a prošel kolem mě na záchody. Jenom jsem stál a zatínal pěsti. Měl jsem chuť vtrhnout tam za ním, otočit klíčem a zmlátit ho tak, že by ho ani vlastní matka nepoznala. Ovládal mě vztek. Už jsem se to skoro opravdu udělal, když jsem si všimnul Jungkooka, mého Kookieho, který právě vyšel z šatny a vzpoměl jsem si proč to vlastně všechno snáším.

Jungkook mě uviděl a přišel ke mně.

,,Nemusel jsi odcházet." Řekl smutně.

Musel, pomyslel jsem si.

,,Teď už je to jedno. Hodina za chvilku začíná. Pojďme." Odpověděl jsem a vydali jsme se do tělocvičny.
_____________________________________

Tělocvikář se rozhodl, že nám dá pěkně zabrat. Pět minut jsme v kuse běhali sprint z jedné strany tělocvičny na druhou. Potom jsme měli dvouminutový odpočinek a pak znovu běh.

,,Máte chvilku volno. Jděte se napít." Zavelel učitel a my jsme vyčerpáním lehli na zem.

Po chvilce jsem se neochotně zvednul na nohy.

,,Skočím si nahoru pro pití." Oznámil jsem Jungkookovi a vydal se ven z tělocvičny. Nevzal jsem si s sebou pití tak jako ostatní a proto jsem se šel napít z umyvadla. Pustil jsem vodu, přiložil svoje ústa ke kohoutku a začal jsem vděčně polykat osvěžující doušky. Potom jsem vypnul proud a chtěl jít zpátky. Vtom jsem uviděl Jungkooka. Šel nahoru po schodech, držel si loket a mířil do šatny.

Změnil jsem směr a rozešel se za ním.