Král může být jen jeden ( Vkook )

Dobrej úlovek

Cesta od parkoviště ke škole nebyla delší než dvě stě metrů, přesto mi to připadalo jako celý kilometr. Jako celý kilometr prorostlou džunglí plnou nástrah a smrtelně nebezpečných příšer v podobě mých spolužáků a jejich zkoumavých pohledů směřujících na naše propletené prsty.

,,Tae, všichni na nás zírají." kuňknul jsem vyděšeně, o něco víc jsem se na něj natiskl a pokusil se zrychlit krok.

,,Proč by nezírali? Závidí mi tě."

Tae mi věnoval okouzlující úsměv, stisknul moji dlaň pevněji v té své a donutil mě znovu zpomalit do normální chůze.

Byl jsem mu vděčný že dokáže vtipkovat i v takovéto situaci. Trochu mě to povzbudilo, ale i tak jsem byl pořád dost nervózní.

Klid Jungkooku to zvládneš. Zvládneš to. opakoval jsem si v duchu a snažil se svůj zrak soustředit na školní dveře a ne na lidi kolem. Pokoušel jsem se je úplně vymazat ze svého vědomí a zanechat v něm pouze osobu kráčející po mém boku.

Otočil jsem hlavou do leva a spočinul pohledem na jeho překrásné tváři. Narozdíl ode mě se naprosto přirozeně rozhlížel kolem sebe a každému člověku se zpříma podíval do očí. Nevypadal vyděšeně, šel hrdě a na obličeji mu pohrával pyšný úsměv.

Vyzařoval z něj naprostý klid, který jakoby se skrz naše spojené ruce přeléval i do mě a tak jsem se pokusil zařídit podle jeho vzoru. Nemohl jsem dopustit, abych se tu jako jediný klepal strachy.

Přestal jsem se soustředit pouze na to, abych co nejrychleji zmizel uvnitř školy a začal jsem svým spolužákům jejich pohledy s úsměvem opětovat.

Můj zrak se spojil s klukem z nižšího ročníku, kterého jsem okamžitě poznal. Před pár týdny za mnou chodil jako ocásek a prosil mě, abych ho vzal do basketbalového týmu. Byl jsem od něj zvyklý na podlézavý úsměv, který mi věnoval pokaždé, když mě spatřil. Teď se mi od něj dostalo jen znechuceného úšklebku. Potom se k nám otočil zády a zašeptal něco svému kamarádovi, který se okamžitě rozesmál.

Pocítil jsem v sobě nepříjemné bodnutí, ale snažil jsem se s tím moc nezaobírat a pokračovat v chůzi.

,,To je tak roztomilý!" vypískla najednou nějaká holka a já se otočil jejím směrem. Byla o něco málo starší než já a znal jsem ji jen od vidění.

,,Sluší vám to." dodala ještě a společně se svými kamarádkami, které stáli kolem ní utvořily pomocí palce a ukazováčku roztomilá srdíčka.

Usmál jsem se na ni a ona na mě mrkla.

,,Vidíš, všichni tu nejsou z minulého století." zašeptal Tae.

Za chvíli jsme se ocitli u dveří a musím říct, že se nám dostalo hlavně neutrálních reakcí. Většina lidí co na nás zírala svůj pohled obrátila jiným směrem, jakmile jsem se jim podíval do očí.

Nevím co si o tom mám myslet...

Taehyung vzal za kliku a my vstoupili dovnitř do budovy. Měl to přesně vypočítané a tak jsme do školy dorazili na čas, pár minut před zvoněním.

Došli jsme před naši třídu kde jsem zastavil a nervózně jsem přešlápnul z nohy na nohu.

,,Tae? Myslíš, že bys mě mohl pustit? Nevím jestli tam chci vejít takhle." řekl jsem a poukázal tak na to, že jsme se pořád drželi za ruce. Venku mi to dodávalo odvahu, ale měl jsem strach vejít takhle do třídy, kde mě znají opravdu všichni. Navíc ,jak už jsme se stačili přesvědčit, tak se ke gayům nechovají zrovna pěkně. Podle jejich reakcí, když se dozvěděli o Taehyungovi bych řekl, že jsme možná nejvíce homofóbní třída na celé škole.