Král může být jen jeden ( Vkook )

Kosti

Z pohledu Taehyunga:

Musím zjistit kdo mi poslal tu zprávu. Tahle nevědomost mě opravdu ubíjí. I když bych měl pár podezřelých, chci si být jistý.

Vstoupili jsme do třídy a mně okamžitě padnul pohled na Daehyuna a některé kluky z jeho partičky. Všimnul si mě, nepřátelsky se usmál a ukázal na mě prostředníček, načež se jeho kamarádi rozesmáli.

Nejradši bych na něj vlítnul a shodil ho z lavice na které právě seděl. Zkoumal jsem ho pohledem.

Z možných lidí, kteří by mě mohli přes zprávy vydírat byl jasným favoritem. Všimnul jsem si Jungkooka, který vedle mě neklidně přešlapoval a také hleděl jejich směrem. Nemůžu s tím nic dělat. Už kvůli Kookovi. Zhluboka jsem se nadechl, odignoroval Daehyuna a vydal se ke svému místu.

Jungkook se posadil vedle mě.

,,Nemysli na něj." Zašeptal a stisknul mi pod stolem ruku.

Normálně mě zvládal uklidnit, ale tentokrát jeho dotek způsobil pouze to, že jsem si vzpoměl na ty fotky, které někdo, pravděpodobně Daehyun, využíval k tomu, aby mě ovládal.

Vytrhnul jsem se Jungkookovi, ale okamžitě jsem toho zalitoval, když jsem uviděl jeho ublížený pohled. Nevěděl jsem co mu na to říct. Naštěstí jsem nemusel, protože do třídy vstoupil učitel. Všichni jsme ztichli a postavili se.

,,Dobrý den. Sedněte si." Řekl učitel a my tak učinili.

,,Dnes jsem si pro vás připravil trochu jinou hodinu, než na co jste zvyklí. Rozdělíte se do dvou skupin. Každá skupina dostane pracovní list s otázkami. Kdo bude mít vše správně a odevzdá list jako první, dostane jedničku." Řekl učitel.

,,Teď vás rozdělím. Aby to bylo fér, přijdete každý sem ke mně a z misky si vyberete papírek. Na papírku bude buď číslo 1 nebo 2 a podle toho se vytvoří družstva. Nějaké dotazy?" Učitel vzal do ruky misku a zvedl ji, abychom na ni lépe viděli.

Jedna holka se přihlásila.

,,Ano?" Vybídnul ji učitel, aby promluvila.

,,Můžeme používat mobily?" Zeptala se.

,,Samozřejmě že ne. Jestli někoho uvidím s mobilem bude jeho týmu okamžitě sebrán pracovní list a všichni dostanete pětky." Objasnil jí a ona kývla hlavou, jakože to chápe.

Potom jsme se všichni seřadili dopředu před misku s papírky a každý jsme si jeden vybrali.

,,Jednička. Ty?" Oznámil mi Jungkook a ukázal mi svůj lístek.

,,Dvojka." Řekl jsem a Jungkook se zatvářil zklamaně. Bylo to roztomilé.

,,Jedničky do prava. Dvojky do leva." Hlásil učitel a my si sesedli k sobě do právě vzniklých skupin.

K mé nelibosti skončil Jungkook s Daehyunem. Neustále jsem bloudil pohledem k druhé skupince a propaloval ho pohledem. Byl jsem si skoro jistý, že za zprávami z neznámého čísla stojí on a rozhodně se mi nelíbilo, když byl v Jungkookově přítomnosti. Alespoň, že tam s ním byl i Jimin s Namjoonem, kteří ho dostatečně zaměstnávali.

Učitel rozdal pracovní listy a my se pustili do práce. Většinu odpovědí jsem věděl, ale nechal jsem ostatní, aby se zapojili a jenom jsem kontroloval jejich správnost.

,,To je špatně." Řekl jsem, když jsem si všimnul, co jeden kluk napsal do papíru. Byl to jeden z Daehyunovích kamarádů. Má oranžové vlasy a myslím, že se jmenuje Kwan.

,,Uvádí se, že v těle dospělého člověka je většinou 206 kostí ne 207." Objasnil jsem mu.

,,Ne určitě je to 207." Vzdoroval on.

,,Ne není." Věděl jsem, že mám pravdu.

,,Zrovna někdo jako jsi ty mě nebude poučovat." Kwan se na mě podle usmál.

,,Co tím jako myslíš?" Věděl jsem to moc dobře. Odsuzující pohledy, kterými mě mí spolužáci zasypávali mi to dávaly dost dobře najevo.

,,Hej. Nech toho." Ozval se Yoongi, který byl se mnou v týmu, ale Kwan mu nevěnoval žádnou pozornost. Místo toho se přiblížil až ke mně a zašeptal.

,,Zrovna ty mě radši moc neštvi. Mohlo by se ti to vymstít. Bude lepší, když budeš poslouchat co ti řeknu." Potom se ode mě odtáhnul, střelil pohledem k Jungkookovi na druhé straně místnosti a potom dolů ke své kapse, kde mu vyčuhoval kousek mobilu. Pak svůj zrak stočil zpátky ke mně a já pochopil.

,,Takže ty..." Zašeptal jsem spíš pro sebe. Kwan mi věnoval zářivý úsměv a jenom mi tím moji domněnku potvrdil.

,,Takže co Taehyungu? Myslím, že mám pravdu. Co na to říkáš?" Zeptal se. Ostatní z naší skupinky nás se zájmem pozorovali. Myslím, že neměli nejmenší ponětí jaká je správná odpověď.

Zatnul jsem zuby a potom jsem promluvil.

,,Je to tak...V lidském těle je opravdu 207 kostí. Spletl jsem se." Řekl jsem a div jsem u toho neskřípal zuby. Yoongi se na mě překvapeně podíval, ale nic neřekl.

Deset minut před koncem hodiny si od nás učitel vybral papíry a ještě než zazvonilo, stihl nám to zkontrolovat a opravit. Přestože jsme list odevzdali jako první, jedničky dostala druhá skupina. Neměli jsme totiž správně jednu odpověď.

Poté co se Kwan dozvěděl, že jsem měl pravdu, mi věnoval naštvaný pohled, jakoby snad jeho hloupost byla moje vina. Neubránil jsem se tomu a lehce jsem se na něj usmál. Kwanovi přejel přes tvář vražedný stín, který následoval zlý úsměv.
Moc dobře si uvědomoval, že má nade mnou navrch. Dokud měl ty fotky, kterými by mohl ublížit Jungkookovi byl jsem proti němu bezbranný.

,,Proč jsi mu ustupoval, když jsi věděl správnou odpověď?" Zeptala se mě jedna holka, co se přede mnou najednou vynořila a která se mnou byla ve skupině. Za tu krátkou dobu co jsem chodil na tuto školu jsem pochopil, že je to jedna ze třídních snaživek.

Jenom jsem pokrčil rameny.

,,Ty to v té hlavě opravdu nemáš v pořádku." Řekla a nasupeně odešla.

Zbylých několik hodin už jsem skoro nevnímal. Propaloval jsem pohledem Kwanova záda a snažil se vymyslet co budu dělat. Bohužel mě nic smysluplného nenapadlo.

Poslední hodinu jsme měli třídnickou a naše učitelka nám začala vyprávět co se bude dít.

,,...také se pojede na výlet do hlavního města. Peníze můžete začít nosit už teď."

Ve třídě to vyvolalo nadšení. Kdo by nechtěl jet pryč místo toho, aby se učil?

,,Pojedem?" Zeptal se Jungkook s nadšeným očekáváním, které se mu zrcadlilo v očíh.

,,Určitě." Odpověděl jsem a usmál se na něj. Vtom jsem si všimnul, že nás pozoruje Kwan. Zavrtěl hlavou a potom se zase otočil čelem k tabuli. Dovolím si tvrdit, že toho kluka nesnáším.

,,To je pro dnešek všechno. Můžete jít domů." Hlásila učitelka a my se začali sbírat ze svých lavic.

,,Tae, opravdu jsi v pohodě?" Zeptal se Jungkook starostlivě.

,,Je mi fajn." Zalhal jsem a nasadil falešný úsměv.