Král může být jen jeden ( Vkook )

Kwan

Z pohledu Kwana (Daehyunův kamarád):

Už ve chvíli kdy jsem s Daehyunem a ostatními opustil šatnu s tím, že končíme s basketem, jsem toho litoval. Basket je moje všechno. Ve škole mi to moc nejde a sport je to jediné v čem jsem dobrý.

Seděl jsem doma v obýváku na sedačce a přemýšlel.

Myslím, že budu muset spolknout svoji pýchu a přijít s prosíkem za Jungkookem, aby mě přijal zpátky. Nejlepší bude, když to udělám co nejdřív.

Oblékl jsem se a vyrazil ke Kookově domu. Za tu dobu co spolu chodíme do školy jsem věděl kde bydlí.

Nesnáším, když se musím někomu omlouvat. Byl bych nejradši aby ten pitomec Taehyung prostě zmizel. To se ale nejspíš nestane a tak budu muset jeho přítomnost prostě nějak přetrpět. S trochou štěstí ho Daehyun vydeptá takovým způsobem, že sám odejde.

Mezitím co jsem přemýšlel, jsem dorazil až před Jungkookův dům. Bylo něco kolem čtvrté hodiny a tak už by snad měl být doma.

Najednou se z postraní uličky vynořily dvě postavy. Oba jsem je okamžitě poznal. Byl to Jungkook a...Taehyung!? Asi jsou větší kamarádi než jsem si myslel. Kook ho určitě nevyhodí, pomyslel jsem si mrzutě. No tak to je skvělý. Nepůjdu za Jungkookem škemrat, aby mě vzal zpátky, jestli u toho bude i Taehyung. To už by bylo opravdu pod moji úroveň.

Chtěl jsem se otočit, vydat se domů a za Jungkookem zajít jindy, když v tom jsem se zarazil.

Taehyung s Jungkookem stáli před vchodovými dveřmi, ale nezdálo se, že by se měl Taehyung k odchodu. Stál jsem na místě a pozoroval je. Copak on k němu jde na návštěvu? Vždyť se znají teprve pár dní. Jak se vůbec může Kook bavit s někým jako je on?

Taehyung chytil Jungkooka za ruku a propletl si s ním prsty. Nechápavě jsem vytřeštil oči. Taehyung si potom Jungkooka přitáhl k sobě, objal ho kolem pasu a ještě než zmizeli ve dveřích mu věnoval dlouhý polibek na ústa. Jungkook se mu vůbec nebránil a klidně se k němu přidal.

Teď už jsem měl vyvalené oči i otevřenou pusu. Jungkook...a...Taehyung...oni jsou spolu!!!??? Jakože spolu!!!??? Úplně jsem zkameněl a rozdýchával to co jsem právě spatřil.

Po chvilce jsem se trochu vzpamatoval, nenápadně jsem se připlížil až k domu a nahlédl jsem do okna. Oba byli na sedačce. Taehyung ležel na Kookovi. Objímali se a lezli po sobě. Taehyung mu potom sundal košili a mně se udělalo špatně.

Chtěl jsem odejít, ale místo toho jsem dostal geniální nápad. Vytáhnul jsem z kapsy mobil a otevřel foťák.

Donutím Taehyunga, aby odešel z týmu a Jungkook potom přijme mě i ostatní zpátky...
_______________________________________

Z pohledu Taehyunga:

Jen s velkými obtížemi jsem odešel od Jungkooka a nechal jsem ho ležet na gauči.

Musím teď zajít na policii, poskytnout výpověď a dozvěděl se co bude dál. Kookie mě sice přemlouval, že půjde se mnou, ale nakonec jsem mu to vymluvil. Chci si to vyřešit sám. Navíc tam snad nebudu dlouho a tak budu hned zpátky.

Stanice se nachází jen kousek od Kookova domu a tak jsem šel pěšky. Nejradši bych se otočil a vrátil se zpátky do Jungkookova objetí, pomyslel jsem si, když jsem procházel hlavním vchodem do budovi.

Ušel jsem sotva pár kroků a přivítal mě mladý policista s úsměvem a rozcuchanými vlasy.

,,Jsem Kim Taehyung. Přišel jsem kvůli svému otci." Objasnil jsem mu svoji přítomnost.

,,Aha, tak to jste vy." Policista se zatvářil o něco zaujatěji. ,,Je tu z vás tak trochu celebrita."

Věnoval jsem mu nechápavý pohled.

,,Váš otec na vás neustále nadává."

,,Tak to je super." Odpověděl jsem ironicky.

,,Chungho!" Za mladým policistou se objevil přísně vypadající muž, kterého jsem okamžitě poznal. Zamračil se na svého kolegu a potom svoji pozornost obrátil na mě.

,,Taehyungu."

Kývnul jsem hlavou.

,,Pojď za mnou." Řekl a já ho následoval.

Vešli jsme do malé, perfektně uklizené kanceláře. Policista pokynul rukou k židli a já se posadil.

,,Moje jméno je Park MinYung, ale to ty asi víš, že?" Řekl a sedl si za stůl naproti mně.

Věděl jsem to. Pan Park kdysi pracoval společně s mým otcem. Nebyli přátelé, ale občas jsem ho potkával. Asi ho museli přeřadit nebo sem sám přestoupil.

O 30 minut později

Seděl jsem venku na lavičce a pozoroval procházející lidi. Zajímalo by mě jestli je i jejich život takový zmatek jako ten můj. Zajel jsem si s rukama do vlasů a znovu si v hlavě přehrál co mi pověděl pan Park.

,,Vzhledem k tomu, že má tvůj otec předchozí záznam, bude souzen a hrozí mu až tři roky vězení. Mluvil jsem s tvojí tetou, která souhlasila, že si tě vezme do péče, protože ještě nejsi plnoletý a nemůžeš bydlet sám. Dokonce svolila, že se přestěhuje sem a ty tak nemusíš opustit svůj dům, ani měnit školu. Tvoje teta si vyřídí ještě nějaké záležitosti, ale měla by dorazit už zítra.

Pan Park mě chtěl poté nechat na tu jednu noc přemístit do dětského domova, ale nakonec jsem ho přemluvil, že přespím u kamaráda. Bylo na něm vidět, že se mu to moc nelíbí, ale protože jsme se znali, tak mi to nakonec prošlo.

Měl jsem právě teď hodně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem se konečně zbavil otce. Na druhou se mi nechtělo bydlet s mojí švihlou tetou z matčiny strany, kterou sotva znám. Naposledy jsem ji viděl na pohřbu, kde na sobě měla kytkované fialové šaty a jsem si dost jistý, že jsem ji slyšel jak si mumlá nějaká latinská slova, jakoby odříkávala jakési zaklínadlo. Taky se mi nelíbí, že se musím odstěhovat od Kooka. Věděl jsem, že u něj nemůžu zůstat napořád, protože se jeho rodiče nakonec vrátí a asi by se jim nelíbilo, kdybych tam s nimi byl i já, ale doufal jsem, že budeme mít víc času.

Zarazil jsem se u myšlenky na Jungkooka. Neviděl jsem ho jenom třičtvrtě hodiny a už se mi stýská. Zvedl jsem se z lavičky a chtěl se vydat zpátky k němu, když v tom mi zavibroval mobil. Rozsvítil jsem ho a zjistil jsem, že mi přišla zpráva.

Neznámé číslo: Odejdi z týmu nebo tyto fotky rozházím po škole. Ty už jseš jasnej, ale určitě nechceš, aby se ostatní dozvěděli pravdu i o tvém PŘÍTELI...Věř, že by jsme mu udělali ze života peklo

Vyjeveně jsem hleděl na text, který jsem právě přečetl.

Mobil znovu zabrněl a mně se naskytnul pohled na sérii šesti fotek. Byl jsem na nich já s Jungkookem v situaci, kterou by cizí oči spatřit neměly. Hleděl jsem na displaj a nebyl jsem schopen pohybu. Po prvotním šoku mě zaplavila vlna vzteku. Kdo to je a co si sakra dovoluje vyhrožovat Jungkookovi!?

Byl jsem naštvaný, chtěl jsem odepsat nějakou hodně sprostou zprávu a říct tomu člověku kam bych ho nejradši poslal, ale zamyslel jsem se nad tím dříve než jsem to stačil udělat.

Kdyby se ten kdo mi to poslal zaměřil jen na mě, asi bych si ho pěkně podal, ať už je to kdokoli, ale skutečnost, že by mohl ublížit Jungkookovi mě donutila napsat něco jiného.

Já: Kdo jsi?

Neznámé číslo: O to se nestarej. Buď odejdi nebo znič Jungkookovi život. Tvoje volba.

Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe, jako by mi snad mohl někdo pomoci, ale bylo to zbytečné. Nechci aby musel Kook prožívat to samé co já.

Já: Udělám to. Odejdu...