Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Kanál 25 I

„Dobrá, udělejte si pohodlí," řekl stařec a sám se na svém křesle uvelebil.

„První pohádka, co vám povím, bude o muži, který nadevše miloval sledování televize. Těšíte se?"

Stařec pohlédl do prázdných očí dětí a usmál se. „To jsem rád. Tak tedy - pojďme na to."

• • • • •

Už jako malý kluk jsem rád sledoval televizi. Možná si říkáte, že bych měl mít i jiné zájmy, a já to nepopírám, ostatně jsem je i měl, ale televize byla zkrátka na prvním místě.

Vždy, když jsem přišel ze školy, nedočkavě jsem pohodil na zem boty a už zapínal tu kouzelnou krabičku, se kterou jsem zažil ty nejlepší a nejvtipnější momenty života.

Dnes je mi už pětadvacet a nehodlám své narozeniny strávit jinak, než sledováním televize. S přáteli si to odbydu až o víkendu.

Zapl jsem televizi a přepínal programy. Hmm. Tak, na co se asi podívám dnes. Měl jsem v plánu si pustit kanál 24, na kterém vysílali vtipné kreslené seriály - to mě vždy dokázalo rozesmát.

Už jsem na něj chtěl přepnout, když vtom jsem si všiml, že se nabídka kanálů trochu rozšířila. Za kanálem 24 byl ještě kanál 25. Ten jsem nikdy neměl. Po kanálu 24 zkrátka vždy následovala dvacet šestka.

Zvláštní.

Řekl jsem si, že se podívám, co na něm dává. Koneckonců, je to celkem vtipná náhoda, že je mi dnes dvacet pět a zrovna v ten samy den mi přibyde kanál 25.

Přepl jsem na kanál.

Obrazovka zčernala.

Zčernalo i tlačítko, které signalizovalo, že je televize zapnutá.

Když už jsem se chtěl zvednout, abych se podíval, co se s televizí děje, obraz se zapl.

Tlačítko televize stále nesvítilo, ale tomu jsem nevěnoval pozornost.

UDÁLOSTI, ZPRÁVY, NOVINKY - JSME VŽDY O KROK NAPŘED zobrazilo se na obrazovce, přičemž začala hrát znělka.

Povzdechl jsem si. Zprávy. Tak těm zrovna neholduju.

Jedna věc mě však donutila kanál nepřepnout.

Byl to datum. Datum, který byl napsaný na kraji obrazovky.

Ten datum nebyl dnešní, byl až zítřejší.

Ale nejspíš to byla nějaká blbost, chyba, překlep. Mávl jsem nad tím rukou.

„Masový vrah přezdívaný Eliot Ementál znovu zaútočil. Další tři lidé byli nalezeni mrtví s dírami v těle," oznámil moderátor.

Přestože šlo o patrně vážnou věc, musel jsem se uchechtnout. Vrah Ementál, který dělá díry do těl. Co dodat.

„Autohavárie nedaleko místní základní školy. Ani jeden z účastníků nehodu nepřežil."

Chvíli jsem se soustředil na vzhled moderátora. Vypadal... jak to říct. Zvláštně. Nosil účes, který byl moderní možná tak před osmdesáti lety. Oblek nebyl o nic lepší. Měl nepřirozeně bledou pleť a jeho šedé oči připomínaly spíše propast než cokoliv, co by chtěl divák televize pozorovat.

Další zpráva mě však vyděsila mnohem víc, než jeho znepokojivý vzhled.

„Zemřela ředitelka nemocnice Alison Jonesová.  Podle dostupných informací se jedná o vraždu."

Krev mi ztuhla v žilách. To ne. To snad nemůže být pravda.

Alison Jonesová byla moje matka.

Jak to, že mi o tom nikdo neřekl? Proč se sakra neozval táta?

Vytáhl jsem z kapsy mobil a rozhodl se mu zavolat. Třásly se mi ruce, ale nakonec jsem číslo vyťukal a klikl na "volat".

„No ahoj, to jsem rád, že ses ozval," pověděl můj táta.

Zarážel mě jeho veselý tón.

„Ty-ty to jěstě nevíš?" špitl jsem.

„Co bych měl vědět?" zasmál se.

„Přece že... máma..."

„Co je s ní? Chceš ji k telefonu?"

Zarazil jsem se. Tak tady něco kurva nehraje.

„Alison, pojď sem, George s tebou chce mluvit," uslyšel jsem z pozadí, jak otec volá na matku.

„Ahoj Georgi, tak co, jak se máš, oslavenče," ozval se z mobilu matčin hlas.

„Mami... seš-seš v pořádku?"

„Jistě, zlato. Proč bych neměla být?"

„Ne, já... jen jsem se chtěl ujistit."

„To seš milý. Jsem ráda, že na mě myslíš."

„Tak... dobře. Ahoj."

„Ahoj."

„A... mami? Ještě něco."

„Copak, Georgi?"

„Dávej na sebe pozor."

„Budu, neměj strach."

Strach. Tak přesně ten jsem měl.